Když zadáte do vyhledávače „nechci očkovat“, zobrazí se vám desítky článků podporujících „neočkovače“, právní poradny s tipy, jak se vyhnout vakcinaci, či diskuse ohledně doporučení lékařů, kteří „odpouštějí“, a školek, kde není třeba potvrzení. Problém s lidmi, kteří odmítají nechat svoje děti očkovat, v posledních letech vygradoval natolik, že se lékaři začínají obávat návratu nemocí, které se u nás v posledních desetiletích nevyskytovaly vůbec nebo jen sporadicky.
„Je to o tom, zda převáží strach z nemoci, nebo z očkovací látky. U nás začaly převažovat obavy z očkování. Kontrast je vidět na případu eboly. Strach z této nemoci u nás i v Evropě je extrémní, přestože pravděpodobnost zavlečení je malá a rozhodně nehrozí šíření. Jsem přesvědčen, že kdyby někdo přišel do ČR s očkováním proti ebole, budou na něj fronty a nikdo nebude řešit, jestli se mu pak udělá špatně a bude ho bolet rameno. Strašák je ebola, ne vakcína. U nemocí, které jsme díky očkování dostali pod kontrolu, už se ale chorob nebojíme,“ popisuje paradox vědecký sekretář České vakcinologické společnosti ČLS JEP Roman Chlíbek. Při dlouhodobém očkování totiž nastává problematická fáze, kdy je naprostá většina lidí chráněná, takže už se s nemocí nesetkávají. Naproti tomu začnou být vidět nežádoucí účinky po očkování, které jsou sice vzácné a od zavedení vakcinace stále na stejné úrovni, ale dříve je společnost nevnímala. V tu chvíli se ztrácí důvěra v očkování a proočkovanost začne klesat. Výsledek? Znovu se objeví epidemie. V některých státech dosáhne takového rozměru, že se důvěra ve vakcinaci znovu obnoví, protože si lidé uvědomí, že jen ona drží nemoc pod kontrolou. Některé choroby se pak díky vysoké proočkovanosti může podařit zcela vymýtit, jak se tomu stalo s pravými neštovicemi.
Rozdílné vnímání vakcín je vidět i na nahlašování nežádoucích účinků – z celkem dvou tisíc jich loni byla čtvrtina po vakcínách. Zatímco očkování je pod palbou kritiky, nežádoucím účinkům u jiných léčivých přípravků se pozornost nevěnuje. „Člověk je nemocný, bere lék, který může mít vedlejší účinky, což ale pro pacienta není podstatné, protože se chce léčit. Daní vakcíny je to, že ji podáváme zdravému člověku, kterému nic není a má ho preventivně chránit. Všímá si tedy pouze nežádoucích účinků. Přesto tvoří jen čtvrtinu z hlášených případů. Podotýkám, že neznám lékaře, který by si troufl nenahlásit podezření ze závažného nebo neočekávaného nežádoucího účinku,“ zdůrazňuje profesor Chlíbek s tím, že se pochopitelně nehlásí zarudnutí, otok v místě vpichu či teplota, protože jde o vedlejší účinky popsané v příbalovém letáku.
S černými pasažéry kolektivní ochrana zkrachuje
V ČR v posledních letech odmítači očkování zpochybňují i vakcíny, které se používají desetiletí. „Začínáme diskutovat i o tom, co celý svět vnímá jako základ, který pomáhá zabránit úmrtí dětí např. na záškrt či novorozenecký tetanus. Lidé se ptají, proč proti těmto nemocem očkujeme, když se tu desítky let nevyskytují. Absolutním základem, na který se v chudých zemích snaží sehnat nadace, jež by zaplatily proočkovanost všech dětí, u nás začínáme pohrdat,“ zlobí se Roman Chlíbek.
Přestat očkovat je podle něj možné – ale jen u nemocí, které jsou přenosné z člověka na člověka a podařilo se je vymýtit. To by se mohlo stát u dětské obrny a teoreticky např. i u spalniček, zarděnek, příušnic či žloutenky B. Dokud se však bude ve východní Evropě vyskytovat záškrt a lidé budou moci cestovat, není možné riskovat rozšíření nákazy. Ani výhledově pak není možné přemýšlet o zastavení vakcinace proti nemocem, která přenášejí zvířata – tedy např. tetanus, chřipka či klíšťová encefalitida.
„Další věc je otázka kolektivní ochrany. Aby byla zajištěna kontrola nemoci, musí být proočkovanost minimálně 85 procent. Snažíme se očkovat naprostou většinu populace, abychom chránili i těch pár, kteří mají kontraindikace, jsou vnímaví, nemocní a z nějakého zdravotního důvodu očkovací látku dostat nemůžou nebo u nich nezabírá. Pak jsou tu ale černí pasažéři, kteří na kolektivní ochranu spoléhají, i když jim v očkování nic nebrání. Když touto cestou bude uvažovat většina z nás, ochrana zkrachuje,“ varuje profesor Chlíbek. Problém navíc je, že když se u nás objeví nemoc, která se díky očkování dlouhodobě nevyskytuje, mnoho lékařů ji ani nerozpozná – což samozřejmě napomáhá šíření. Důkazem je např. nedávná ústecká epidemie spalniček, které sem byly dovezeny z Indie.
Povinné očkování? V Evropě je běžné
V Česku odpor proti povinnému očkování podporuje fakt, že se mnozí domnívají, že jde přežitek z totalitních dob. V posledních letech se u nás navíc ozývá hlas ohledně možnosti se svobodně rozhodnout – prosazuje ho např. Liga lidských práv. „Když se nebudu chtít očkovat proti tetanu, ohrožuji tak pouze sebe. Otázka etická ale je, jestli takto můžeme rozhodovat o zdraví někoho jiného, tedy většinou vlastního dítěte – je to můj majetek, nebo osoba, za kterou mám zodpovědnost? Mohu rozhodovat v jeho neprospěch, byť v dobrém úmyslu na základě neznalosti?“ ptá se praktický lékař z Hradce Králové Daniel Dražan.
Když se podíváme do zahraničí, není povinné očkování žádnou výjimkou – má ho deset z třiceti evropských zemí. Mnohé další státy pak mají nepřímá opatření, která však mohou k vakcinaci motivovat ještě silněji než povinnost – třeba v USA bez očkování nepřijmou studenta na vysokou, dokonce musí mít i čtyři typy meningokoka.
„Tyto státy dávají alternativu. Ale nejsi-li očkován, nevstoupíš do státní školky – to platí např. v USA či Belgii. Ve Francii probíhají i soudní procesy a za neočkování se udělují pokuty. V amerických nemocnicích nemohou pracovat lékaři neočkovaní proti chřipce. Na západě to zkrátka vnímají z historického pohledu jinak – jde o něco, co má ochránit celou populaci a je tedy třeba se podřídit některým pravidlům. Můžeme to přirovnat k povinnosti, že dítě musí mít na kole helmu,“ vysvětluje Roman Chlíbek. Otázka tedy podle něj stojí, jakou formu vymahatelnosti zvolit. „Cesta sankcí a pokut není správná. Výběr by tu měl být. Chceš-li se nechat očkovat, můžeš, a budeš mít nárok chodit do státní dotované školky,“ navrhuje profesor.
Ať už přímá či nepřímá povinnost přitom prokazatelně zvyšuje proočkovanost oproti vakcinaci dobrovolné. „Proočkování je pak místo 90 či 95 procentní na úrovni třeba 70 procent. To už ale znamená, že desítky tisíc dětí nejsou očkované – a některé pochopitelně onemocní či dokonce zemřou,“ podotýká Daniel Dražan. Právě proto by podle něj mělo být očkování podmíněno např. sociálními výhodami či možností chodit do státní školy a školky, jinak se onemocnění, proti nimž existuje dobrovolná hrazená vakcinace, nepodaří dostat pod kontrolu.
Odklad, až bude imunita vyspělejší? Nesmysl, říkají lékaři
Spektrum očkování se průběžně rozšiřuje – každý rok jsou zhruba o dvě nové. Podle odborníků si pozornost zaslouží zejména rotaviry, HPV, pneumokoky a meningokoky. U dospělých pak stojí za zvážení očkování proti pásovému oparu – tohoto onemocnění totiž společně se stárnoucí populací v ČR přibývá.
Stěžejní dobou pro vakcinaci je kojenecký a batolecí věk, období před nástupem do kolektivu a dospívání. „Setkáváme se se snahou odsouvat očkování do batolecího věku, až bude dítě vyzrálejší. Jenže právě v prvních šesti měsících je nejzranitelnější – imunitní systém není schopen sám se bránit, protože není dostatečně vyzrálý. Očkování je schopno nezralost překlenout. Tím více to platí o novorozencích, kteří jsou malí a oslabení,“ vyvrací další z šířících se bludů Roman Chlíbek.
Nedisciplinovanost Čechů v očkování ukazuje hrazená, ale nepovinná vakcinace proti pneumokokovi u dětí, která byla zavedena v roce 2010. Výskyt se během následujících let podařilo snížit, ale v roce 2013 došlo u dětí opět k nárůstu. Narůstající trend potvrzují i letošní data – vyskytly se totiž už dva případy úmrtí na pneumokoky u dětí.
Ještě menší zájem je u nás o ta očkování, která by si měl pacient zaplatit sám. „Může to být drahá věc. Některá očkování jsou ale nezajímavá z pohledu státu. Vezměme si např. meningokoka B. Jde sice o závažné onemocnění, ale vzácnější. Kdybychom se rozhodli, že budeme očkovat všechny děti a hradit to, museli bychom být bohatý stát, protože by to stálo 1,2 miliardy korun. V roce 2013 přitom bylo 23 případů a dvě úmrtí. Mezi cenou léčby a prevence je tedy pro stát nepoměrný rozdíl,“ vysvětluje Chlíbek.
Podle něj by se však stát neměl vzdávat právní zodpovědnosti za následky očkování. Jde totiž o častou výtku pediatrů – očkují dle státního nařízení, ale zodpovídají za něj sami. „V tuto chvíli se zvažuje německý a rakouský model. Spíše to bude rakouský, kdy by se měl vytvořit fond na odškodnění a samostatný zákon. Dojde-li k potvrzenému poškození, úhradu za lékaře převezme stát. Německý model soudních řízení se přenáší více na pacienta, který má v případě poškození stát žalovat,“ uzavírá Roman Chlíbek.
Michaela Koubová
