Složili Hippokratovu přísahu, přesto nečinně přihlíželi či se dokonce podíleli na mučení. Nejen američtí lékaři řeší v posledních dnech otázku, kterou nastolila účast lékařů při mučení vězňů organizovaném CIA. „Mučení nemohlo probíhat bez lékařského dozoru. Lékařští odborníci se na tomto nelidském jednání neodmyslitelně podíleli,“ napsal na Twitteru Atul Gawande, chirurg, který vypracoval zprávu senátního výboru o zpravodajské službě publikovanou v minulém týdnu.
Například i když lékaři při rentgenu zjistili, že má vězeň zlámané nohy, přesto doporučili, aby byla oběť přinucena 52 hodin stát. Lékařský tým také přišel s tím, aby byl třikrát denně prováděn waterboarding (simulace topení), doporučil vhodnou teplotu a navrhl použít slanou vodu místo destilované, aby vězňům nehrozila otrava (o tom, že obyčejnou vodou se lze otrávit, jsme psali zde). Ve chvíli, kdy jeden z vězňů přestával vidět, zasáhli odborníci pouze natolik, aby mu udrželi zrak kvůli dalším výslechům. Následně trvale přišel o jedno oko. Úřad pro lékařské služby, který radí ohledně zdravotní péče a poskytuje zdravotní služby americkým úřadům, následně rozhodl, že rány a zlomeniny vězňů už jsou dostatečně zahojené, takže je možné pokračovat ve výsleších a mučení.
„Lékaři měli při mučení několik úloh. Zaprvé ho navrhovali tak, aby nezanechávalo jizvy. Např. tzv. krmení přes anální otvor je středověká technika, při níž jsou střeva naplněna vazkým materiálem, což způsobuje bolest. Lékaři měli také zajistit, aby vězni, kteří neměli zemřít, nezemřeli. Třetí věc, kterou měli na starosti, bylo falšování lékařských záznamů a zpráv o úmrtí, aby se zranění z mučení utajila,“ popisuje Steven Miles, profesor z lékařské univerzity v Minnesotě a vedoucí člen Centra obětí mučení.
Podle něj je role lékařů stěžejní hlavně v zemích, kde se klade důraz na lidská práva – právě zdravotníci totiž mají za úkol zaručit, aby na vězních mučení nebylo vidět. „S tím, jak organizace bránící lidská práva tlačí na režimy, které používají mučení, státy hlásící se k lidským právům začaly užívat metody, které nezanechávají jizvy – tedy např. dušení, izolace, uzavírání do malých beden či bílých pokojů s hlasitými zvuky, což oběti psychicky zničí,“ vysvětluje Miles.
Odměna za bolest: 80 milionů
Desítky zdravotníků a lékařů tak dohlížely na to, když byli vězni řezáni, biti a výživa se jim podávala přes anální otvor. Obvykle také dávaly doporučení, jak oběti co nejvíce zranit, aniž by zemřely. Celý program mučení přitom vytvořili dva psychologové Jim Mitchell a Bruce Jessen, kteří za práci pro CIA dostali přes 80 milionů dolarů. Oba dříve sloužili v Air Force a pracovali na kurzu, při němž vystavovali účastníky různým výslechovým metodám používaných CIA, mezi nimiž bylo i věznění či spánková deprivace. Absolventi kurzu se tak naučili, jak odolávat nepřátelským výslechům.
Dvojice byla seznámena také s teorií naučené bezmoci. Ta popisuje, jak se lidé vystavení utrpení i při možnosti úniku vzdají, protože získají dojem, že už na situaci nemají žádný vliv. Princip pak psychologové využili právě při výsleších. Podle Mitchella, který údajně většinu výslechových taktik navrhl, spočíval ovšem hlavní postup v tom, že jeden člověk prováděl mučení, zatímco druhý se ptal na otázky, které CIA zajímaly – tedy na technice „dobrého a zlého poldy“.
Jednání s nepřítelem
Co vlastně vede lidi se znalostmi medicíny, aby je zneužívali k opačným účelům? „Lékaři, kteří se do takových věcí zapletou, bývají kariéristé a chtějí si vybudovat pozici. Režim je většinou k ničemu nenutí, naopak si je považuje jako jakousi elitu. Doktoři obecně nebývají sadisti – nic, co jste viděli ve filmu Saw. Do vězení jdou s přesvědčením, že budou jednat s nepřítelem, z něhož je třeba dostat informace,“ říká profesor Miles.
Navzdory přísaze, že nezpůsobí nikomu újmu, pomáhali lékaři hlavně po 11. září 2001 vymýšlet „vědecké“ způsoby, jak zranit nepřátele a dostat z nich potřebné informace. Harvardský odborník na trauma Robert Jay Lifton publikoval v roce 2004 v New England Journal of Medicine pojednání, kde poukazuje na zapojení lékařů do mučení ve věznici v Abú Grajbu v Iráku. „Byli součástí velící struktury, která dovolovala, podporovala a někdy i organizovala mučení v takovém rozměru, že se stalo normou, kterou měli naplňovat. I když se zneužívání přímo neúčastnili, stávali se lékaři součástí prostředí, kde se mučilo, a z titulu lékařské autority ho pomáhali udržet,“ napsal Lifton. Podle něj tak mohla účast doktorů propůjčit postupům dojem legitimnosti či dokonce vytvořit iluzi léčby.
V roce 2005 sice vydalo ministerstvo obrany nová etická doporučení pro zaměstnance, vzápětí se však ozval nesouhlas ze strany odborníků. „Nová doporučení jsou problematická, protože se neumějí vypořádat s účastí lékařů a jiných zdravotnických pracovníků na oficiálně schválených výslechových postupech, jež jsou zcela v rozporu s mezinárodními zákony o lidských právech, třetí ženevskou deklarací i americkým vojenským i rodinným právem, které kriminalizuje mučení,“ uvedli lékaři v čele s Leonardem Rubensteinem v časopise Journal of American Medical Association. Podle nich se tak doktoři mohou technicky vzato nadále účastnit mučení, protože ho posvětila americká vláda – což se také dělo. Podle reportéra New York Times Jamese Risena dokonce spolupracovala Americká psychologická asociace léta s Bushovými lidmi a kryla při tom mučící metody. Nyní asociace vydala oficiální prohlášení odsuzující mučící techniky, přičemž uvedla, že už Risenova nařčení nezávisle prověřuje.
Násilí nemá efekt, ukazuje výzkum
Dalším problematickým bodem je otázka, zda vůbec násilnické techniky pomohly CIA získat relevantní informace. Podle senátní zprávy, kterou sepsali hlavně Demokraté, je odpověď záporná, Republikáni se naopak v reakci přiklánějí k pozitivní odpovědi. „Výzkum ukazuje, že násilný výslech nefunguje, je kontraproduktivní. Zainteresovaní lékaři o tom ale nemají ponětí a proti mučení neprotestují,“ konstatuje Miles.
Faktem každopádně je, že ze 119 vyslýchaných vězňů jich bylo 26 zadržováno neprávem.
Ačkoliv zřejmě velká část lékařů a zdravotníků mučení nečinně přihlížela, je možné, že se proti metodám někteří postavili. Letos v červenci tak učinil ošetřovatel, který ve Guantanamu odmítl násilím krmit vězně při protestní hladovce. Přestože se za něj postavila Americká asociace sester, stále mu hrozí, že přijde o práci.
Zapojení lékařů a zdravotníků do mučení je ovšem časté v celém světě – podle studie zveřejněné v roce 2008 v časopise Torture byl do každého pátého mučení zapojen člověk se zdravotnickou praxí. Jeden z deseti mučených byl resuscitován, přičemž někdy jen proto, aby mohl být dále týrán.
Odborníci se shodují na tom, že role lékařů při mučení podráží důvěryhodnost medicíny. „Když je zpochybněna jednoznačná úloha lékaře jako ochránce a pomocníka, odrazí se to na lékařské profesi po celém světě,“ uzavírá Jesper Sonntag, autor studie v časopise Torture.
-mk-
Článek vychází z překladu textů v Business Insider, The Atlantic a Forbes.
