Pro početí uděláme cokoliv

Ať se dělo cokoliv, vše směřovalo k jedinému tématu a to dosud neexistujícímu dítěti. Nevyřčené výčitky se stávaly stále silnějšími a oba partneři žili spíš vedle sebe než spolu. Manželství pětačtyřicetiletého Luboše z Ostravy se po několika pokusech o umělé oplodnění ocitlo v troskách. Ilustrační foto: Tomáš Cikrt

Neplodnost není jen fyzický problém. Pro partnery znamená sociální stigma a často i rozpad vztahu. Přesto péče o psychiku neplodného páru pokulhává.

Statistiky neplodnosti jsou neúprosné. V současnosti řeší problémy s početím až čtvrtina párů ve vyspělých zemích světa a jejich počet stále narůstá. Spolu s tím přibývají i medicínské výkony, které mají vést k vytouženému dítěti. Podle některých odhadů během několik let bude až desetina dětí přicházet na svět díky metodám asistované reprodukce.

 

Ústav zdravotnických informací a statistiky uvádí, že v roce 2008 podstoupily neplodné páry 17 682 léčebných cyklů, v loňském roce už páry absolvovaly 25 601 léčebných cyklů.

„Neplodnost se stala strašákem naší civilizace. Neplodných párů neustále narůstá,“ popisuje David Rumpík, Předseda Sekce asistované reprodukce České gynekologické a porodnické společnosti a ředitel Kliniky reprodukční medicíny a gynekologie ve Zlíně. Většině z nich z nich dokáže moderní medicína pomoct, ale i přes stále dokonalejší technologie nenabízí zázraky. Některé dvojice se dítěte dočkají až po několika letech a jiné dokonce vůbec. A v tu chvíli už dávno nejde pouze fyzický problém, ale o skutečnost, která zasahuje celý život páru. „Drtivá většina neplodných párů se nakonec dočká dítěte, ale léčba neplodnosti je vždy dlouhodobá a mnohdy znamená kombinací více technik,“ dodává. Zatímco u některých párů postačí jen „trochu pomoct přírodě“, třeba změnou životního stylu, menší úpravou menstruačního cyklu ženy nebo použitím vcelku snadné inseminace, u dalších jsou lékařské zásahy výrazně radikálnější, což znamená nemalý zásah do života obou partnerů. V některých případech je dokonce nutné sáhnout po dárcovských vajíčkách a spermiích se všemi možnými etickými i morálními otázkami.

Manželství v troskách

Martyrium léčby neplodnosti a několika pokusů o umělé oplodnění si se svou ženou prošel pětačtyřicetiletý Luboš z Ostravy. Touha po dítěti je stála více než menší rodinný vůz, a přesto zůstala nenaplněná.  „Nikdo nám nebyl schopen říct, v čem je problém. Byli jsme na spoustě vyšetření, zkoumalo se dokonce i to, jestli problém není konkrétně v nás dvou. Jestli vůbec můžeme mít děti spolu. Ale stejně nevíme, proč to nevyšlo,“ vypráví odevzdaně. Vleklá a psychicky i fyzicky vyčerpávající léčba se podepsala na jejich vztahu. „Nevím, kde se stala chyba, když to ani opakovaně nevycházelo, nebyli jsme už schopní spolu normálně mluvit. Ona se uzavřela do sebe a trápila se. Sám jsem na tom nebyl lépe,“ popisuje. Ať se dělo cokoliv, vše směřovalo k jedinému tématu a to dosud neexistujícímu dítěti. Nevyřčené výčitky se stávaly stále silnějšími a oba partneři žili spíš vedle sebe než spolu. Jenže nebylo s kým o tom mluvit. Lékaři řešili jen „technické záležitosti“ okolo plození a na nic dalšího v ordinaci nebyl čas.

Navíc umělé oplodnění bylo pro oba náročné i finančně. Aby měli peníze na další pokusy o umělé oplodnění, Luboš se dokonce zadlužil a peníze splácí dodnes. Zdravotní pojišťovny totiž platí čtyři pokusy, pokud je zaváděno jedno embryo, další si pak pár musí hradit z vlastní kapsy. Nemluvě o tom, že i v rámci hrazených pokusů je nutné doplácet na různé drahé léky. Pro rodinu, ve které oba vydělávali výrazně méně než je průměrný plat, to znamenalo velkou finanční zátěž.

Lubošova žena přitom má osmnáctiletou dceru z předchozího vztahu, na kterou se nyní až nezdravě upnula. Nejraději by ji měla neustále doma, a totéž platí pro jejího muže. Prázdno po vytouženém dítěti se tak snažila zaplnit za každou cenu. „Manželka žárlí úplně na všechno, dokonce jí vadí i to, že jezdím o víkendu na ryby a ona tam není se mnou. Vlastně se jí nedivím, moc chtěla další dítě a teď jsme jí zbyli jen my,“ dodává muž. Jejich manželství je nyní v troskách.

Krize bez jasného konce

S podobnými příběhy se ve své praxi setkává psycholožka Markéta Rokytková, která působí v Alivio centru psychoterapie v Praze a věnuje se neplodným párům. „Neplodnost představuje velkou zátěž pro vztah, ať už je jejím původcem kterýkoliv z partnerů. Nese s sebou pocit viny a dlouhodobý stres a nejistota jsou nejčastější příčinou rozchodu partnerů,“ popisuje. Sama neplodnost označuje jako krizi, která nemá konec a silně narušuje to, jak partneři vnímají sami sebe. „Dvojice už do centra asistované reprodukce přichází pod tlakem. Oba vědí, že se početí nedaří a musí se vyrovnávat s tím, že neplodnost není ve společnosti chápaná jako nemoc, ale spíše jako stigma“, vysvětluje psycholožka. Přiznat problémy s klouby, bolesti zubů nebo třeba nemocné srdce je společensky přijatelné, vyjít na světlo s tím, že máte problém počít potomka, je obtížné a nezvyklé. Kolem neplodnosti totiž panuje řada předsudků a mýtů.  Být neplodný z pohledu okolí často znamená být nenormální nebo divný. Proto většina těch, kteří mají problém s početím, své starosti raději skrývá, a to i před nejbližšími přáteli nebo členy rodiny. Bojí se totiž nepříjemných reakcí a nevyžádaných rad.

Čím větší mlčení a nejistota však neplodnost doprovází, tím více se neplodný pár nedobrovolně dostává do sociální izolace. „Všichni okolo mají malé děti nebo je nadšeně očekávají, čímž jsou daná témata hovoru. Jenže neplodný pár neprožívá to, co ostatní. Buď může zvolit strategii, že bude o svých problémech mluvit otevřeně, což ale také znamená, že jim okolí uvidí téměř až do ložnice, nebo zvolí mlčení. To s sebou často nese podezřívání okolí a paradoxně i označení, že se jedná o sobeckou dvojici, která děti nechce,“ dodává Rokytová. Rozhodnout se mluvit nebo naopak mlčet je přitom na samotném páru a obě strategie jsou rovnocenné.

Nejsem blázen, jen nemůžu otěhotnět

Neplodnost a s ní spojené stigma se bohužel podepisuje i na psychickém zdraví dvojice. Pro muže představuje neplodnost velmi těžkou situaci, srovnatelnou s oznámením velmi vážného onemocnění. Na rozdíl od žen jsou muži méně ochotni o tomto problému mluvit a tím může žena získat pocit, že muži nejsou ochotni neplodnost řešit. Takové nedorozumění většinou přináší do vztahu konflikt a roztáčí se kolotoč výčitek.

„Zatímco ženy obvykle přesně vědí, co je čeká a jaká vyšetření podstoupí, muži obvykle tyto detaily neznají,“ popisuje Rumpík. „Klíčovým vyšetřením u muže, je kromě pomoci sexuologa a genetického vyšetření, mikroskopické vyšetření spermatu, zvané spermiogram,“ dodává odborník na asistovanou reprodukci. Na základě něj lze zjistit, zda muži trpí nízkým počtem spermií, jejich nedostatečnou pohyblivostí, špatnou morfologií či vůbec nepřítomnosti spermií. Pro muže samotného jde „pouze“ o pár stresujících chvilek. Pro ženy je z hlediska lékařských procedur neplodnost daleko větší zátěží než pro muže. Ženy podstupují hormonální a ultrazvukové vyšetření, imunologické a genetická vyšetření nebo laparoskopii. To vše se může dít i opakovaně, a tak zátěž vzrůstá.

Pro mnoho žen i mužů se navíc jedná o vůbec první životní situaci, ve které zažívají neúspěch, a tak se přidávají pocity zklamání a selhání. Mít dítě se tak stává jedním z dalších úkolů, u kterých se prohra neodpouští. Umělé oplodnění však není závod, ve kterém se musí za každou cenu uspět. To si však mnoho žen neuvědomuje a chová se, jako kdyby šlo skutečně o soutěž. A v tomto duchu se hodnotí i ženy samy navzájem, dokonce existují i „postupky“, tabulky, které si vzájemně vytvářejí ženy toužící po dítěti na diskusních webech pro matky. Tam se také podrobně probírá každý sebemenší krok v léčbě neplodnosti. V těchto tabulkách je přesně zaznamenáno, v jaké fázi léčby se jednotlivé diskutující nacházejí a jestli „postupují“ do dalšího kola. Můžou se tak posunout z tabulek „Umělinky“ do „Těhulek“ a následně „Maminek“. Poněkud děsivé.

Není divu, že ženy, které „závodí“ v cestě za dítětem, často tlak neunesou a objeví se u nich psychické problémy, včetně úzkostných stavů nebo dokonce deprese. „Plánování těhotenství je zcela v popředí pozornosti a zájmů, žena neplánuje další zásadní aktivity. Neumí si představit, že by teď změnila zaměstnání nebo odjela na dovolenou. Svůj volný čas plně věnuje tomu, aby otěhotněla, shání informace, navštěvuje internetová fóra. Postupně také ztrácí reálné náhled na situaci a může po lékařích požadovat neadekvátní postupy, jen aby za každou cenu získala dítě,“ přibližuje stav svých klientech psycholožka Jana Březinová, která působí na pražské klinice asistované reprodukce IVF CUBE.

Program „chci dítě“ se tak pro neplodnou ženu stává dominantním životním příběhem, který ovlivňuje naprosto vše a dokonce i to, jak žena vnímá realitu a jak se následně chová. Neznamená to, že by se „zbláznila“, pouze se její svět zmenší jen na jedno jediné přání, kterému je podřízeno vše ostatní. „V praxi se také setkávám se situací, že žena primárně netrpí žádnou psychickou poruchou, uvádí v úvodu léčby dokonce psychickou pohodu, stabilitu a funkční vztahy, ale v průběhu léčby nebo ještě v průběhu „snažení se“ bez pomoci lékařů, se pomalu rozvíjí neužitečné využívání kompenzačních strategií, například neefektivní zvládání stresu, nereálná očekávání směrem sama k sobě nebo setrvání ve výkonovém vzorci,“ dodává Březinová.

 Jít k psychologovi není prohra

Bohužel jen málokterý neplodný pár se dostane do péče psychologa nebo psychoterapeuta. Jen minimum českých center asistované reprodukce spolupracuje s odborníkem na lidskou duši. Nemluvě o neochotě samotných dvojic vyhledat odbornou pomoc. „Psychologie a psychoterapie má v léčbě neplodnosti svoji nezastupitelnou roli. Bohužel není běžné, aby byla pomoc psychologa nabízena v rámci léčby každé ženě. Je stále v některých momentech vnímána jako stigmatizující a fakt, že žena využije pomoc psychologa, vnímá spíše jako projev selhání,“ konstatuje Březinová.

Její zkušenosti potvrzuje i gynekolog David Rumpík, který některým svým pacientkám péči psychologa přímo doporučuje: „Psycholog je pro nás velkou pomocí u problematických pacientů. V případě akutních problémů nás kontaktuje přímo a řeší s námi další léčbu.“ Tuto pomoc ale část párů vyloženě odmítá. „Občas se setkávám s údivem při nabídce psychologické pomoci, pacienti si často nechtějí připustit, že to potřebují,“ uzavírá. Přitom šance na úspěšné otěhotnění jsou při špatném psychickém stavu mizivé.

Ludmila Hamplová