Nemocniční kaplan by měl být členem ošetřovatelského týmu, říká sestra Angelika

„Věřit neznamená složit ruce v klín. Moc se mi líbí věta Terezie z Avily: Máme se snažit tak, jako by všechno záleželo jenom na nás a doufat tak, jako by všechno záleželo jenom od Boha,“ říká sestra boromejka Angelika Ivana Pintířová. Foto: Koláž ZD

Je řádovou sestrou. Dlouhou dobu se věnuje ošetřovatelství a stará se v současnosti o drogově závislé chlapce. Ony se totiž boromejky za minulého režimu staly všechny zdravotnicemi. Už tenkrát pečovaly o staré lidi i mentálně postižené, dnes navíc také například o prezidenty. Řádovou sestru boromejku Angeliku Ivanu Pintířovou těší, že dnes lidé mají znovu možnost zemřít v blízkosti těch, které měli rádi a nemusí trpět zbytečnou lékařskou péčí za každou cenu. Naše mentalita se ale prý mění pomalu.

 

Jaké byly vaše začátky v oblasti péče nejdříve o nemocné, dnes o drogově závislé chlapce?  

Naše Kongregace má jako hlavní poslání milosrdnou službu. Naše první sestry ošetřovaly nemocné morem a skládaly nejprve slib milosrdenství vůči chudým, nemocným a jakkoliv potřebným. Chodily ošetřovat nemocné do domů, pak jim byla svěřena i péče o nemocné v nemocnici a postupně se věnovaly sirotkům, starým lidem, ale také pracovaly ve věznicích. Ovšem po r. 1950 už se mohly věnovat jenom péči o staré lidi v domovech důchodců nebo o mentálně postižené v ústavech sociální péče. I původní sestry učitelky a vychovatelky se staly zdravotnicemi. Takže v podstatě každá boromejka v té době se připravovala na práci ve zdravotnictví. Vystudovala jsem tedy střední zdravotnickou školu. Vstupovala jsem do Kongregace v době, kdy se to oficiálně nemohlo. Žily jsme v civilu s jednou starší sestrou, která také byla v civilu. Zdálo se, že tam má paní na bytě studentky případně podnájemnice, to když už jsme pracovaly v nemocnici.

Po maturitě jsem pracovala sedm let na interním oddělení nemocnice Na Slupi, kde se nás takových tajných sester nakonec sešlo 13 z pěti různých řeholních společenství. Protože jsme kdysi měly také ošetřovatelskou školu a mě to vždycky nějak táhlo k mládeži a vyučování, navrhly mi představené, že bychom mohly zkusit, jestli bych se nedostala na studium ošetřovatelství, abych mohla učit na střední zdravotní škole. Psal se rok 1988. To se tehdy studovalo na FF UK na katedře pedagogiky jako dvouobor pedagogika – ošetřovatelství. Byla jsem přijata v červenci 1989, samozřejmě nikdo nevěděl, že jsem řeholnice. Ovšem už do druhého ročníku jsem mohla nastoupit v řádovém oblečení. Při studiu jsem zjistila, že mě pedagogika opravdu baví, a tak jsem se postupně dostala od učení ošetřovatelství přes práci na detoxu v naší nemocnici až k práci ve výchovném ústavu na oddělení s chlapci se zvýšeným drogovým ohrožením.

V čem vidíte odlišnost mezi zdravotními sestrami a řádovými sestrami? 

Je to především ve způsobu osobního života. Řeholní život je především životní stav, nikoliv profese. Z tohoto vztahu pak vyrůstá moje služba. Mělo by být mým posláním ukazovat lidem milosrdnou Kristovu lásku. K tomu ale také patří dělat věci také odborně dobře. Samozřejmě, že zůstáváme lidmi se vším všudy, každá z nás je někdy netrpělivá, unavená… Ale jde o to růst. Vždycky zůstáváme na cestě. Osobně nedělím sestry na řádové a civilní, protože i civilní sestra může být stejně kvalitní jako řádová. Mnohé takové pracují v naší nemocnici.vylet12_04b malý

Lékařská věda jde neustále dopředu. Rozhodně se však stále více uplatňuje i duchovní přístup. V nemocnicích působí nemocniční kaplani. Jak tuto věc vnímáte vy? 

Nemocniční  kaplan je profese, která by normálně měla patřit do ošetřovatelského týmu. Právě proto, že jde lékařská věda kupředu, tak je stále více zřejmé, že duchovní stránka člověka v mnohém ovlivňuje tu fyzickou a duchovní potřeby mají všichni lidé, ne jen věřící. Na první místě totiž nejde o nějaké církevní obřady, ale o doprovázení ve chvílích ztráty životních jistot, když náhle zmizí smysl, toho, co se děje, překonání nejistoty a strachu, být nablízku v samotě a opuštěnosti případně i nutnosti přijmout konec své pozemské existence. Kaplani bohužel zatím nejsou integrální součástí týmu. Již před dvaceti lety jsem byla na semináři o duchovní péči v Německu, jehož lektorem byl švýcarský lékař židovského původu. V semináři se probíraly různé kasuistiky doprovázení umírajících. Jedna nemocniční kaplanka z univerzitní nemocnice začala svou kasuistiku slovy: „Zavolali mě okamžitě na JIP, že přivezli pacienta s rakovinou plic, těžce dušného, kterému zbývá možná tak 14 dnů života a ani on ani rodina na to nejsou připraveni. “A pak vyprávěla, jak se jedni starali o dýchací přístroj a infuse a ona o to, aby se pacient i jeho rodina připravili na závěr jeho života. Připadalo mi to jako scéna z dávné budoucnosti. Lektor mi pak říkal: „Počkejte deset let, u nás to taky trvalo.“ Už je to dvacet, ale nejsem si jistá, že už se naše mentalita změnila.

KLUCI ŘÍKALI, ŽE JSI V POHODĚ

Angelika 1 malyPečujete o drogově závislé chlapce. Nebojíte se někdy? Jak reagují na to, že o ně pečuje řádová sestra? 

Na tuto otázku odpovídám právě v práci, kdy současně komunikuji s jedním ze svých klientů, který vedle v kuchyni připravuje na plotně guláš. Ptám se ho tedy: „Co myslíš, mám se tady bát?“ Odpovídá: „Není čeho.“ A co sis říkal, když jsi zjistil, že se o Tebe bude starat jeptiška. „Kluci říkali, že jsi v pohodě. Tak mě to ani nijak nepřekvapovalo.“

Pečovala jste o prezidenta Havla, ale také o prezidenta Zemana. Čím si vysvětlujete, že mnozí politici ze stran, které se třeba staví proti církvi, se do jejich služeb svěřují?

Pravděpodobně je to tím, že nám důvěřovali. Zdravotník v domácí péči se totiž pohybuje ve velmi soukromém prostoru dotyčného a zájem o soukromí veřejně známých osob je velký a každý má právo na své soukromí. Jeho ochrana je v péči o nemocné velmi důležitá.

Kdo z obou prezidentů byl vzornější pacient? 

Na tuto otázku neodpovím, protože se dotýká lékařského tajemství, tedy právě té důvěry.

Při své návštěvě se kardinál Parolin zastavil také v Nemocnici pod Petřínem a zavítal na oddělení paliativní péče. Jak vy na toto setkání vzpomínáte? 

Návštěva byla velmi silným zážitkem. Jednak jsem si při slavnostní mši v katedrále náhle uvědomila, v jaké společnosti jsme žili před 25 lety, a jak se toho mnoho změnilo a nemáme právo si stěžovat, leda na sebe, že dost nevyužíváme svobody. Večerní setkání v našem kostele bylo velmi milé. Pan kardinál se osobně setkal s každou přítomnou sestrou, zajímal se, jak se jmenujeme a také o naši práci. Stejně tak se pak choval i k zaměstnancům při cestě na některá oddělení.

VÍRA JAKO PRAMEN ŽIVOTNÍHO SMĚŘOVÁNÍ

Paliativní péče je dnes velmi diskutovaná. Jak se díváte vy na její význam? 

Pocházím z vesnické rodiny a vždy jsme žili ve vícegenerační rodině, takže s dopečováváním o členy rodiny, kteří jsou na konci života, mám zkušenost od dětství. Jsem ráda, že lidé znovu mají možnost zemřít v blízkosti těch, které měli rádi a mohou mít život zařízen co nejvíc, jak by si přáli a nemusí trpět zbytečnou lékařskou péči za každou cenu. Vzpomínám na zbytečné trápení lidí nevyléčitelně nemocných v době socialistického optimismu, kdy dostávali bolestivé injekce, infúze a absolvovali řadu zbytečných vyšetření. Navíc byla povinnost je stále povzbuzovat k tomu, jak vše bude dobré a nemohli tak hovořit o svých pocitech, nejistotě, strachu. Také návštěvy se zbytečně od umírajících posílaly domů. Vzpomínám na rozhovory s lidmi, kterým jsem sice neřekla pravdu, ale nechala je hovořit o tom, že ví, že umírají. Také na některé momenty, kdy jsem návštěvu neposlala domů, ale naopak je povzbudila, aby zůstali u umírajícího (mysleli si o něm, že hluboce spí a nechtěli ho rušit), drželi ho za ruku a vyprávěli mu, co se doma děje, protože je možná slyší. Stalo se pak několikrát, že dotyčný zemřel a příbuzní mi děkovali, že neodešli, ale mohli zůstat do poslední chvíle. Takže díky za to, že toto období už pominulo.

Vzděláváte se také v rámci nových postupů v ošetřovatelství? Pomáhá vám také v péči o lidi vaše víra

Víra je pramenem veškerého mého životního směřování. Bůh mě stvořil s jistým potenciálem a záměrem. Na mně je, abych tento potenciál objevovala a rozvíjela, k čemuž mi je Bůh nápomocen – pokud o to ovšem stojím. Z toho také vyplývá, že se musím co nejvíce profesně rozvíjet. Věřit neznamená složit ruce v klín. Moc se mi líbí věta Terezie z Avily: Máme se snažit tak, jako by všechno záleželo jenom na nás a doufat tak, jako by všechno záleželo jenom od Boha. Občas to vyžaduje velkou odvahu a překračování svých vlastních hranic. Nebýt víry, tak myslím, že se ani do poloviny věcí, které dělám, nepustím.

angelika 3Věnujete se také misijní činnosti. Dá se v krátkosti srovnat péče o nemocné nebo drogově závislé u nás a v jiných zemích? 

Věnuji se sice pomoci misijím, ale v těch zemích, ve kterých Papežská misijní díla pomáhají, řeší spíš hlad a nemoce, případně vzdělávání. Navzdory těžkým podmínkám jsou tam však lidé šťastní. Problém drog je spíš nedostatek lásky a mezilidských vztahů. A také naší přílišné zpohodlnělosti. Uživatel drog, totiž chce okamžitě dostat to, co právě teď chce, má problém s překonáváním námahy a také s odpovědností za své činy.

Lákalo vás někdy stát se lékařkou? 

Ne, víc se cítím být doma v ošetřovatelství a také v učitelství a vychovatelství.

Jak byste reagovala na hypotetickou nabídku ministra zdravotnictví stát se jejím poradcem? 

Myslím si, že na to nemám dostatek zkušeností napřÍklad s legislativou a řízením větších zdravotnických provozů.

Pavel Veselý

 

Foto: Archiv autora