Téměř poražené malomocenství přežívá i v Evropě

Prvními znaky malomocenství někdy bývají světlé fleky na kůži. Babita, dívka z Nepálu, se stala tváří Dne lepry, který letos vyšel na 25. ledna. Foto: American Leprosy Missions.

Není to tak dlouho, co Evropa věnovala jisté úsilí boji s vymýcením lepry v Asii a Africe a to byl také jediný kontakt starého světa s touto hroznou nemocí. Od loňského podzimu už to neplatí. Malomocenství se totiž vrátilo.

 

Ročně se malomocenstvím, leprou nebo také Hansenovou nemocí podle údajů Světové zdravotnické organizace nakazí zhruba čtvrt milionu lidí. Zasaženo je 115 států a teritoriálních celků, přičemž nejvyšší počet nemocných WHO registruje v Angole, Brazílii, Středoafrické republice a v Indii. V mnoha zemích se díky intenzivní péči povedlo v posledních letech malomocenství skoro vymýtit. Jedná se třeba o Demokratickou republiku Kongo nebo Tanzánii. Ještě v roce 2008 tyto země patřily k těm silně postiženým. O pět let později Světové zdravotnická organizace v obou zemích zaznamenávala jednoho nakaženého na sto tisíc obyvatel, což se efektivně rovná likvidaci nákazy.

Mapa rozšíření lepry. Evropský výskyt onemocnění je z globálního hlediska zanedbatelný, v Rumunsku přesto existuje poslední leprosárium. Infografika: Leprosymission.org
Mapa rozšíření lepry. Evropský výskyt onemocnění je z globálního hlediska zanedbatelný, v Rumunsku přesto existuje poslední leprosárium. Infografika: Leprosymission.org

Na jedné straně WHO právem tvrdí, že boj proti lepře vyhrává. To ale ani zdaleka neznamená, že by malomocenství “vzdávalo” boj. V září loňského roku ohlásilo nakaženého leprou Irsko – jednalo se o přistěhovalce z Brazílie. Vzápětí na to začaly chodit zprávy o výskytu jedné z nejhroznějších chorob z různých koutů starého kontinentu, zejména z jihovýchodních oblastí.  V rumunském Tichilesti koneckonců dodnes funguje poslední evropské shromaždiště malomocných – leprosárium. Vzniklo za vlády Nicolae Ceaucesca a mimo jiné právě odtud se po pádu železné opony lepra opětovně začala šířit.

Výlučně lidská záležitost

Vědci soudí, že lepra provází lidstvo přinejmenším deset až dvacet milionů let. Tehdy poprvé předek dnešního člověka zaznamenal příznaky choroby, které zůstávají dodnes stejné a stejně děsivé. První zmínky o malomocenství pocházejí z Indie z období zhruba 1400 let před naším letopočtem, ale první písemně doložená lékařská zmínka je datována do období okolo roku 600 před Kristem.

V roce 1981 byla komisí WHO k léčbě lepry doporučena metoda Multidrug therapy (MDT), kdy se pacientům podává kombinace léků dapson, rifampicin, chlofazimin. Tento koktejl současně ničí původce lepry, bakterie mycobacterium, a pomáhá nakaženým ve vyléčení s vysokou efektivitou. Za posledních pětadvacet let zachránila MDT život asi pětadvaceti milionům nemocných, to je milion lidí ročně.

Než se ale lidstvo dostalo ve svém pokroku tak daleko, podlehly lepře – nebo přesně vzato nákazám, které se šířily v leprosáriích – miliony nešťastníků. Ještě v osvícenské době bylo v Evropě na devatenáct tisíc leprosárií. Malomocní v nich měli tu smůlu, že se nakazili jedinou chorobou, která je vlastní výlučně lidskému druhu. Jedinou známou výjimku z tohoto pravidla představují jihoameričtí pásovci. Ti se sice mohou leprou nakazit, ale nikdy nebyli přírodním rezervoárem tohoto onemocnění. Leprou se nakazili teprve před několika staletími poté, co chorobu zavlekli do Jižní Ameriky Evropané. Pásovci měli obrovskou smůlu, že se shodou okolností právě jejich buňky nedokážou původcům lepry bránit.

Donedávna jsme znali jen jediného původce lepry – bakterii Mycobacterium leprae. V roce 2008 objevili lékaři a mikrobiologové druhou bakterii schopnou vyvolat tuto chorobu – Mycobacterium lepromatosis.Oba bakteriální původci lepry – Mycobacterium leprae a Mycobacterium lepromatosis – vznikli ze společného předka zhruba před 10 miliony roků. Předtím, zhruba před 20 miliony let, ale prodělal předek obou bakterií dramatickou proměnu, během které přišel o čtyřicet procent své dědičné informace. Bakterie tak ztratila schopnost žít mimo organismus svého hostitele. Spektrum jejích hostitelů se tím nebývale zúžilo na jeden či několik málo příbuzných druhů živočichů, kteří patří mezi naše přímé předky. Naši předkové žili s původci lepry dlouhé miliony roků. To, co dnes pozorujeme jako onemocnění leprou, je výsledek „závodů ve zbrojení“, kde se u původce nemoci evolucí objevují mechanismy pro prolomení obrany hostitele a kde zároveň hostitel evolucí získává nové obranné mechanismy proti původci choroby. Nově objevená bakterie Mycobaterium lepromatosis je na tom podobně. Bakterie dokážou žít v lidském organismu dlouhá desetiletí. Umějí prolomit naši imunitní bariéru. Na druhé straně ale nezabíjejí své oběti a průběh choroby je pozvolný a pomalý.

Víc než polovina případů malomocenství pochází z Indie. Foto: Flickr
Víc než polovina případů malomocenství pochází z Indie. Foto: Flickr

Boží znamení

Lepra se odedávna spojovala s božstvy a jejich hněvem nebo naopak vyznamenáním. Platí to pro Egypt, pro Indii i pro starozákonní biblické časy. Starý zákon zná chorobu cara’at, která se svými příznaky podobá malomocenství v jeho destruktivní a nejobávanější formě. Ta se projevuje vznikem uzlů a skvrn hnědé nebo hnědofialové barvy, které bývají umístěny po celém těle. Uzly se mohou vstřebat, mohou se ale také rozpadat v devastující vředy a hojit se jizvami. Skvrny vypadají jako u tuberkuloidní formy nemoci. Typicky bývá zasažen obličej, který se postupně vznikem uzlů, vředů a jizev deformuje. Vzniklé znetvoření se označuje jako lví obličej (facies leontina). Nos se při něm propadává do obličeje, nemocnému vypadá obočí.

Ztrácí se mrkací reflex, oční rohovka proto osychá a je náchylnější k infekcím, které mohou vést k oslepnutí. Přítomné bývá také postižení nosní sliznice s rýmou a krvácením z nosu. Nemocný vylučuje v nosním sekretu velké množství mykobakterií, kterými může nakazit vnímavého člověka ve svém bezprostředním okolí. V pozdním stadiu neléčené lepry bývají zasaženy kosti a vnitřní orgány.

Když už tu byla řeč o tuberkuloidní formě malomocenství: Ta se projevuje skvrnami na kůži, které jsou typicky bílé, někdy červené. Skvrn bývá malé množství, což může způsobit těžkosti s odhalením onemocnění. Bakteriemi bývají zasaženy nervy, které lze vyhmatat jako zduřelá nebolestivá místa. Postižené nervy záhy odumírají a celá oblast jimi inervována ztrácí citlivost. Díky odumření nervů přestanou fungovat i svaly, které pak začnou ubývat.

S postupujícím onemocněním dochází v postižené oblasti postupně ke vznikům hlubokých vředů, které ale nejsou, díky odumření nervů, bolestivé. Vznikají otevřené rány kloubů, postupně jsou spontánně amputovány části těla (nejčastěji články prstů). Pacienti s touto formou lepry nejsou infekční, mykobakterie jsou uzavřeny v postižených nervech, a do okolí se nešíří. U většiny nemocných dochází ke spontánnímu uzdravení.

A ještě jedna poznámka – samotný český termín malomocenství vychází z faktu, že nemocní ztrácejí hmat.

Ke smrti dochází po několika desetiletích onemocnění. Lepra samotná nebývá příčinou smrti. Ta nastává v důsledku komplikací, nebo jiného, přidruženého onemocnění. Lepra totiž postihuje pouze lidí se špatným fungováním imunitního systému, kteří jsou náchylnější i k dalším infekcím, v důsledku kterých umírají.

Do Evropy se lepra dostala začátkem našeho letopočtu a nejvíce se rozšířila za křižáckých válek. Později ji Španělé zavlekli také do Ameriky. Ve středověku bylo církví nařízeno povinné označování malomocných. Museli nosit speciální oděvy s kapuci a chrastítkem, aby na svůj příchod upozorňovali. Museli také nosit rukavice a měli zakázáno oslovovat zdravé obyvatelstvo.

Václav Lucemburský (1337 - 1383), asi nejznámější “česká” oběť lepry. Foto: Wikipedia
Václav Lucemburský (1337 – 1383), asi nejznámější “česká” oběť lepry. Foto: Wikipedia

Ze šíření lepry byli často vinění Židé. Třeba francouzský král Filip Pátý (vládl v letech 1316 až 1322), jakkoliv osvícený a schopný panovník to byl, připustil, aby byli Židé po desítkách páleni v jamách, do kterých je naházeli, zasypali roštím a sírou a zapálili. Následovalo obvinění malomocných z toho, že svými “výpary” otrávili studně. Upálili jich prý tenkrát tisíce. Jeden ze synů renesančního francouzského krále Františka Prvního, Karel, se stal obětí vlastní rozjívenosti. Jako osmnáctiletý mládenec projížděl vesnicí obývanou malomocnými. Vrazil do jednoho z domů, mečem rozsekal ložní prádlo, válel se v něm a volal, že “žádný princ královské krve ještě nezemřel na malomocenství.” Za dva měsíce byl mrtev.

Malomocenství se královským dvorům nijak nevyhýbalo. Trpěli jim skotští králové z rodu Bruceů a zasáhlo i do českého prostředí. Václav Lucemburský, nejmladší syn českého krále Jana a bratr Otce vlasti, který vešel do historie především jako významný básník a mecenáš, roku 1383 zemřel na obzvlášť ošklivou formu malomocenství. “Z těla mi odpadávají celé kusy kůže i s masem,” napsal v jednom z posledních dopisů své choti. “Ten zápach je strašný a žádné kadidlo ani voňavky ho nepřehluší.”

Ondřej Fér