Nesprávná identifikace pacientů (2. díl seriálu o bezpečí pacientů)

MUDr. David Marx se 20 let zabývá kvalitou a bezpečím ve zdravotnictví. Je proděkanem 3. LF UK pro studium a výuku a vedoucím tamního Kabinetu veřejného zdravotnictví. Je ředitelem Spojené akreditační komise ČR, a mezinárodním konzultantem Joint Commission International.

Co se rozumí pod pojmem „nesprávná identifikace pacientů“? Jak to tedy dělat správně? Jaké okolnosti zvyšují riziko, že dojde k pochybení? Na tyto otázky odpovídá druhý díl seriálu o bezpečí pacientů, který pro Zdravotnický deník píše MUDr. David Marx.  Začneme příběhem o tom, co se přihodilo, když se z pacienta Josefa stal nedopatřením Vladimír.

 

 

Kasuistika

Pacienti Josef a Vladimír – přibližně stejně staří imobilní senioři – byli hospitalizováni na interním oddělení okresní nemocnice. U Josefa naordinoval ošetřující lékař krevní transfusi. Sestra provádějící ordinaci přišla na pokoj v době, kdy oba pacienti pospávali a oslovila Josefa jako „pana Vladimíra“ a požádala o nastavení paže. Podřimující Josef neprotestoval a sestra provedla odběr do zkumavky označené údaji Vladimíra a vzorek se žádankou odeslala na transfusní oddělení.  Tamní laboratoř vzorek standardně zpracovala – pan Vladimír v nemocnici nikdy předtím neležel, takže v evidenci transfusní laboratoře nebyla o něm žádná historická data. Byla určena krevní skupina A Rh pozitivní, objednaná krev byla expedována na oddělení a lékař společně se sestrou zahájili podávání transfúze panu Vladimírovi. Výsledek orientačního testu však nesvědčil pro stejnoskupinovou krev (Vladimírova krevní skupina byla 0 Rh pozitivní), dodaná krev nebyla podána a posléze byla záměna odhalena.   __________________________________________________________________________________ 

Jedná se o nesprávnou identifikaci pacienta, která vedla k vysoce rizikové záměně – pacient sice poškozen nebyl, nicméně pravděpodobnost poškození byla velmi vysoká . Jako nesprávnou identifikaci označujeme situaci, kdy se při poskytované péči řádně nepotvrdí jednoznačná identita pacienta, o kterého se  pečuje. K nesprávné identifikaci pacientů dochází při všech druzích a formách poskytované péče  – pokud např. zdravotnické zařízení nemá zaveden standardizovaný proces identifikace pacientů, riziko se týká zejména pacientů na vícelůžkových pokojích, či ambulantních pacientů s podobně znějícími příjmeními. Míra poškození pacienta nesprávnou identifikací je různá – v řadě případů naštěstí k poškození pacienta nedojde (jako např. v naší kasuistice) – a více či méně náhodně někdo zabrání tomu, aby došlo k reálnému poškození pacienta. V některých případech však může dojít k závažnému až ireverzibilnímu poškození pacienta (např. záměna vedoucí k operačnímu výkonu, či antihypertenzivum omylem podané jinému – hypotenznímu – pacientovi, který po nějaké dobře při vstávání z postele zkolaboval a pádem si způsobil intrakraniální krvácení).

Spolehlivá data o výskytu nesprávné identifikace pacienta chybí v národní i v zahraniční literatuře. Zavedené systémy hlášení nežádoucích událostí (např. britský, či některé systémy v USA) uvádějí, že cca 6 procent celkové nahlášených událostí tvoří problémy s identifikací pacientů. Reálný výskyt je nepochybně výrazně vyšší.

Vzhledem k odhadované frekvenci nesprávné identifikace pacientů a vysoké míře rizika se doporučení pro správnou identifikaci stala součástí Mezinárodních bezpečnostních cílů Joint Commission International i Bezpečnostních řešení WHO (Patient Safety Solutions) již od počátku tohoto tisíciletí.

I v ČR existuje od roku 2009 Resortní bezpečnostní cíl  MZ týkající se správné identifikace pacientů. Tento cíl vychází ze zahraničních zkušeností a obsahuje jednoduše proveditelná a efektivní opatření zajišťující správné postupy při identifikaci, konkrétně pak:

1) zavedení praxe, kdy každý pacient je vždy identifikován pomocí minimálně dvou identifikátorů (obvykle jméno a datum narození), nikdy se k identifikaci nepoužije číslo pokoje či lůžka pacienta.

2) aktivní identifikaci pacienta těmito dvěma identifikátory vždy před podáním léků, aplikací krve, odběry biologického materiálu a vždy před diagnostickými či léčebnými výkony.

Uvedené postupy platí jak pro lůžkovou tak pro ambulantní péči.

Aktivní identifikací pacienta se rozumí buď dotaz na zmíněné dva identifikátory („Jak se prosím jmenujete a kdy jste se narodila ?“), nebo jejich ověření nejčastěji na identifikačním náramku. Pokud nelze použít ani jeden z uvedených postupů (např. agresivní duševně nemocní pacienti, kteří náramek nesnesou), je možno k identifikaci použít například fotografii pacienta založenou jako součást zdravotnické dokumentace.

 

Riziko nesprávné identifikace pacienta zvyšují následující okolnosti:

1) Současná přítomnost pacientů se stejným nebo podobným jménem na pracovišti. V takových případech je vhodné mít zavedený postup jasného označení těchto pacientů (jejich dokumentace i případných identifikačních náramků).

2) Pacienti, kteří obtížně komunikují, či nekomunikují (např. malé děti, zmatení pacienti apod.). U těchto pacientů je primárním zdrojem identifikačních údajů obvykle identifikační náramek.

3)  Pacienti – cizinci, kteří nehovoří česky.

4) Případy, kdy identifikace neprobíhá aktivně a personál se pacienta zeptá: Jste Jan Novák ?, načež pacient odpoví „Ano,“ Zejména u starších pacientů nelze vyloučit, že otázku řádně neslyšeli či nepochopili a odpovídají „ano“ automaticky.

5)  Nedodržování pravidla systematické identifikace pacientů – tzv. „špinavé myšlení“.

 

V praxi se často setkáváme se neochotou personálu opakovaně se dotazovat pacientů na jejich identifikaci – argumentují tím, že to vypadá, jako když jsou hloupí a nedovedou si pacienty zapamatovat.  Pokud se však pacientům (a nejen hospitalizovaným, i ambulantním) vysvětlí důvod pro správnou, konzistentní a striktní identifikaci, chápou velmi dobře nutnost tohoto procesu a drtivá většina jich jej ocení jako snahu chránit je samotné před rizikem.

***

Nesprávná identifikace pacientů může vést k závažných rizikům pro pacienty i pro zdravotníky – na ty má devastující dopad samotný fakt, že záměnou pacienta poškodili. Pokud se (v těch horších případech) ještě přidá například soudní řízení a paralelní medializace, bývá zdravotníkova „oběť“ ještě vyšší. I z těchto důvodů je vhodné minimalizovat jakékoli výjimky a konzistentně postupy řádné identifikace pacient zavádět a udržovat.

David Marx