Kdy začíná lidský život? Rozdíl mezi pohledem práva a etiky překlene úprava pohřbívání plodů po potratu

Otázka, kdy začíná lidský život a osobnost, je něco, na co se jednotlivé obory a často i jednotliví lidé dívají odlišně. Rozpor mezi postojem práva a některých rodičů, kteří přišli o potomka při potratu, by měla zmenšit novela zákona o pohřebnictví, která by mohla začít platit během roku 2017. Foto: Wikipedie

Do půl kilogramu nebo 22. týdne jsou brány jako pouhý biologický odpad, který je možné zlikvidovat v nemocniční spalovně. Tak se alespoň na plody po potratu dívá český právní řád. Nejinak se přitom zachází s mrtvě narozenými dětmi, které si jejich rodiče do čtyř dnů nevyžádají k pohřbu. Ačkoliv už se připravuje novela, která by měla dosavadní praxi změnit, poukazuje současný stav na rozdíl v právním vnímání toho, co je lidský život, a tím, jak se na věc dívá etika – a také řada rodičů, kteří přišli o vytoužené dítě.

 

Pokud v současnosti žena samovolně potratí plod menší než půl kilogramu, nemá ze zákona možnost se s ním rozloučit tak, že ho pohřbí (více jsme psali zde). Tento stav by se ovšem měl v následujících letech změnit. Ministerstvo pro místní rozvoj totiž připravuje novelu zákona o pohřebnictví, která by měla být k truchlícím rodičům citlivější.

„S uspokojením mohu říci, že pracovní komise, jejímž jsem členem, dospěla v tomto bodu ke shodě, což ve výsledku znamená, že mrtvě narozené děti bude možné důstojně pohřbít dle přání rodičů. Měl by se tak napravit stav, kdy mrtvě narozené děti, které nesplňovaly parametry dané zákonem o zdravotních službách (menší váha než 500 g, a pokud ji nešlo zjistit, pak v případě, že těhotenství bylo kratší 22 týdnů) byly spalovány v nemocničních spalovnách společně s lidskými amputáty. Navrhovaná právní úprava počítá s tím, že mrtvě narozené děti bude možné pohřbít jako tzv. jiné lidské pozůstatky (plody po potratu). Sjednat pohřbení bude možné ve lhůtě 168 hodin od potratu,“ přibližuje právník Marek  Hanák z oddělení stavebního řádu a životního prostředí Kanceláře veřejného ochránce práv. Prozatím jde ovšem pouze o návrh, který může ještě doznat změn. Samotná novela zákona o pohřebnictví  by měla být předložena vládě v září 2016 a účinnosti by tak mohla nabýt v březnu 2017.

Odpověď bývá mezi početím a narozením

Fakt, že se u nás embrya často likvidují ve spalovně na biologický odpad, navozuje otázku, kdy vlastně začíná lidský život a kdy se člověk stává člověkem se vším všudy. Odpovědi se liší obor od oboru a často i člověk od člověka.

„Máme-li odpovědět komplexně, měli bychom odpovědět i na otázku, co je lidský život a zdali něco jako lidský život vůbec existuje, zda nejsme jen sled sofistikovaných chemických reakcí… Sám zastávám názor, že biologicky lidský život začíná spojením vajíčka a spermie. Tím ovšem není bioetická debata vyčerpána, ale spíše zde začíná. Mnohem důležitější je otázka, od kdy je lidské bytí lidskou osobou, a to proto, že s pojmem lidské osoby souvisí pojem lidská práva. Lidské osobě lidská práva připisujeme, a tak je lidská osoba chráněna, především mám zde na mysli právo na život,“ poukazuje lékař a etik Jaromír Matějek z Ústavu etiky 3. LF UK.

Rozptyl odpovědí na otázku, kdy začíná lidský život, se vesměs pohybuje v rozmezí devíti měsíců – tedy od samotného početí až po narození. První možnost přitom často zastávají křesťané. Jejím zastáncem je také americký senátor a kandidát na prezidenta Marco Rubio. „Věda rozhodla (že lidský život začíná při početí, pozn. red.). Co jiného by to bylo? Nemůže se to změnit ve zvíře. Nemůže se to proměnit v osla. Jedinou věcí, kterou se to může stát, je lidská bytost,“ argumentoval letos v srpnu na CNN Rubio. S jeho tvrzením ovšem vzápětí vyjádřil v časopise Forbes nesouhlas Arthur Caplan, šéf medicínské etiky na Langone Medical Center při newyorské univerzitě.

„Tento postoj by znamenal konec většiny způsobů léčby neplodnosti včetně in vitro fertilizace, dále výzkumu za pomoci embryonálních kmenových buněk a také nouzové antikoncepce. Přisuzovat embryím osobnost by také znamenalo, že někdo, kdo zabije těhotnou ženu v jakémkoliv stadiu těhotenství, bude moci být stíhán za dvojnásobnou vraždu,“ uvádí Caplan s tím, že těhotná žena by také ztratila právo na možnost naplnit předem vyslovené přání.

„Myšlenkový směr, který říká, že lidská bytost je lidskou osobou až v některém stádiu lidského vývoje, se někdy nazývá empirický funkcionalizmus. Naproti tomu tzv. ontologický personalizmus tvrdí, že lidská bytost je osobou hned od početí, tedy po splynutí vajíčka a spermie. Tento názor zastává např. katolická církev, proto považuje každé embryo a každý plod za osobu a vyžaduje pro ni odpovídající ochranu. Na druhou stranu to znamená razantní vymezení se proti interrupcím nebo proti manipulaci s nadbytečnými embryi,“ potvrzuje Jaromír Matějek.

Každý lidský život začíná početím, každé početí ale neznamená život

Podle Arthura Caplana nemají tvrzení senátora Rubia ve vědě oporu. Poukazuje např. na nejasnost toho, kdy přesně k početí dochází – když spermie dorazí k vajíčku, když pronikne jeho membránou, když začne rekombinace genetického materiálu, nebo když je zformován nový genom? Oproti tomu neurobioložka z utažské lékařské fakulty Maureen L. Condic naopak nachází vědecké podklady k tomu, že lidský život začíná při početí, i k tomu, v jaké přesně fázi k tomu dochází.

„Když vycházíme z vědeckého popisu oplodnění, splynutí spermie a vajíčka v „okamžiku početí“ vytváří novou lidskou buňku, zygotu, která má oproti oběma pohlavním buňkám jiné složení a odlišně se chová. Navíc tato buňka není pouze jedinečnou lidskou buňkou, ale také buňkou s vlastnostmi zcela úplného, i když nezralého lidského organizmu,“ píše Laureen L. Condic v práci vydané Westchesterským institutem v roce 2008 s názvem Kdy začíná lidský život? Pohled vědy.

Arthur Caplan se ale na věc dívá z jiného úhlu. Upozorňuje totiž na to, že ve více než 70 procentech se dítě navzdory tomu, že došlo k oplodnění, nenarodí (např. proto, že se oplodněné vajíčko neusadí). „Každý lidský život sice začne při početí, ale zdaleka ne každé početí vyústí v lidský život. Biologická fakta nám říkají, že řada embryí, vlastně většina z nich, postrádá schopnost se stát lidskou bytostí. Nejsou z nich postižení lidé – není z nich žádný lidský život. Početí je začátek něčeho, ale jde o začátek možného spíše než daného,“ zdůrazňuje Caplan. Zároveň poukazuje na to, že při oplodnění ještě není jasné, zda nevzniknou jednovaječná dvojčata, nebo naopak může během těhotenství dojít k tomu, že jedno z dvouvaječných dvojčat vstřebá druhé.

Na tento přístup poukazuje také etik Jaromír Matějek. „Podle některých přístupů nemusí být lidská bytost hned lidskou osobou. Pro některé autory se tak stává nikoliv už oplozením, ale až například uhnízděním zygoty v děloze. Pro jiné autory to může být začátek vývoje nervové soustavy (tzv. neurální lišty), nebo je takovým milníkem tlukot srdce, pro další pak symbolicky velmi silný okamžik porodu. Po porodu se někdy klade otázka, zdali má těžce nemocný novorozenec nějaký zájem, pokud ne, nemusel by být lidskou osobou, a proto by bylo možné těžce postižené novorozence beztrestně usmrtit. Toto však v žádném případě není názor můj a osobně ho považuji v celé debatě za poměrně extrémní,“ shrnuje další pohledy doktor Matějek.

„Můj názor je, že schopnost přežít vně jiného těla stanovuje praktickou hranici definující, kdy začíná udržitelný lidský život. Funkční genom, tkáně, neurální lišty či bijící srdce – nic z toho nehraje roli, jestliže organizmus nedokáže přežít tam, kde žijí lidé,“ domnívá se například genetička a popularizátorka vědy Ricki Lewis.

Právo matky versus právo dítěte

Stanovisko, že život začíná porodem, pak prakticky zastává také právo. „Listina základních práv a svobod v článku 6 uvádí, že lidský život je hoden ochrany již před narozením. To je ovšem považováno za spíše „vzletné přání zákonodárce“, než že by to konstituovalo skutečnou právní ochranu života nenarozeného dítěte. Převládající právní názor je, že lidský život začíná začátkem porodu – tj. okamžikem, kdy tělo dítěte začíná opouštět tělo matky. V praxi se však objevuje i názor, že tímto rozhodujícím okamžikem je konec porodu. Od toho okamžiku je také životu dítěte poskytována trestněprávní ochrana. K tomu ještě dodávám, že dle § 25 občanského zákoníku se na počaté dítě hledí jako na již narozené, pokud to vyhovuje jeho zájmům (a narodí-li se posléze jako živé, tzv. nasciturus) – což se typicky uplatní v dědickém právu. Domnívám se, že právě otázka, kdy začíná lidský život, je jednou z těch, které nejvíce ukazují na rozdíl mezi právem a (bio)etikou. Zatímco v (českém) právu je otázka začátku života dle mého názoru vyřešena poměrně jasně, z pohledu bioetiky může být toto pojetí považováno za velmi problematické a neuspokojivé (řeší se i tzv. potenciál stát se lidskou bytostí apod.),“ přibližuje odbornice na zdravotnické právo Helena Krejčíková.

To, jak právo pohlíží na plod v děloze, souvisí pochopitelně s právy matky. Náš právní systém se orientuje podle anglosaského vzoru, tedy dle názoru, že dítě v lůně matky je součástí jejího těla. Proto matka může rozhodovat o svém těhotenství, stejně jako o svém těle. S informovaným souhlasem tak může rozhodovat, co podstoupí a co nikoliv, což platí i pro její těhotenství.

„Vyvolání potratu nebo usmrcení dosud nenarozeného plodu se považuje dle § 122 odst. 2 písm. g) trestního zákoníku za těžkou újmu na zdraví. Jinými slovy, kdo usmrtí dosud nenarozené dítě, dopustí se trestného činu těžkého ublížení na zdraví matky, nikoliv trestného činu vraždy dítěte. Z toho, že nenarozené dítě je součástí těla matky, taktéž dle mého názoru vyplývá poměrně liberální úprava potratů (eufemisticky u nás nazývaného umělé přerušení těhotenství), kdy z rozhodnutí ženy, aniž by byly nutné např. i medicínské důvody, je možné potrat u nás provést do konce třetího měsíce těhotenství. Dále platí, že těhotná žena, je-li svéprávná a ad hoc schopná o sobě rozhodovat, je oprávněna odmítnout i život zachraňující léčbu pro sebe a své dosud nenarozené dítě, což samozřejmě v praxi může být vést k eticky velmi problematickým situacím, obzvláště z pohledu zdravotníků. Rodiče, kteří dítě ohrožují poté, co se dítě narodí, mohou řešit orgány činné v trestním řízení nebo orgány sociálněprávní ochrany dětí. Matku, která své dosud nenarozené dítě ohrozí v době těhotenství, však lze usměrňovat jen velmi omezeně, nedopustí-li se zároveň jiného protiprávního jednání. V úvahu by pak mohlo připadat např. ochranné léčení, povinné léčení. V Norsku je ale kupříkladu možné těhotné ženy, které zneužívají drogy, hospitalizovat a podrobit léčbě závislosti právě jen s odkazem na práva dosud nenarozeného dítěte. V UK byla dokonce zavedena odpovědnost matky za poškození jejího dosud nenarozeného dítěte, pokud k němu došlo při tzv. speeding (tj. nedovoleně rychlé jízdě). Tento přístup lze ale považovat spíše za raritní,“ vysvětluje Helena Krejčíková.

„Jiná teze ovšem může vnímat embryo/plod jako od matky odlišný (a geneticky odlišný zcela jistě je), a z tohoto úhlu pohledu mohou mít lékaři tendenci lidský plod chránit, i proti vůli matky – viz např. debata o domácích porodech nebo prenatálních vyšetřeních matky. Stojí zde tedy proti sobě principiálně zájmy matky oproti zájmům plodu jejího nenarozeného plodu. To je jistě zdrojem častých konfliktů,“ doplňuje Jaromír Matějek.

Z výše řečeného je patrné, že shodnout se na tom, kdy začíná lidský život, se nám jen tak – a s největší pravděpodobností nikdy – nepodaří. Fakt, že české právo se na problém dívá s poměrně jasným názorem, může znamenat problém pro řadu lidí, rodičů i lékařů. Nyní to však vypadá, že by alespoň v jednom aspektu mohlo udělat vstřícný krok, který by přitom v podstatě neměl právní praxi nijak moc zkomplikovat.

„To, že jsou potraty a mrtvorozené děti vnímány jako biologický odpad, považuji osobně za trochu nešťastné. Naštěstí se již v této souvislosti věci mění. Tuto možnost vnímám jako velmi potřebnou, protože pro rodiče může být v takové situaci pohřeb jejich mrtvorozeného dítěte extrémně důležitým rituálem usnadňujícím truchlení a vyrovnání se s často nečekanou a tragickou událostí,“ uzavírá doktor Matějek.

Podívejte se, jak vzniká lidský život:

Michaela Koubová