Měli bychom zlepšovat kvalitu péče o seniory, místo toho podkopáváme základy, zlobí se geriatři

V nemocnicích by měli působit odborníci na geriatrické pacienty, kteří by uměli poradit, jaká péče je pro daného pacienta nejvhodnější a pomůže mu k navrácení soběstačnosti. Mnoho seniorů nyní propadne systémem do dlouhodobé péče a zůstanou trvale odkázaní na cizí pomoc. Foto: Flickr

Navzdory stárnoucí populaci vláda neřeší problém péče o seniory, naopak svými kroky může ještě snížit počet odborníků, kteří se specializují na péči o ty nejkřehčí. To jsou závěry ze včerejší konference s názvem Stárnutí české populace v příštím desetiletí: Víme, co nás čeká, a jsme na to připraveni?, kterou pořádala Česká lékařská společnost JEP. Nevhodným systémovým nastavením a také častou neznalostí problematiky ze strany zdravotnických profesionálů pak také dochází k tomu, že výsledkem nákladné péče bývá pacient trvale upoutaný na lůžko či závislý na cizí pomoci.

Get Adobe Flash player

 

Celá Evropa již v současnosti čelí tomu, že její populace stárne. I na celoevropské úrovni se proto dělají kroky, které mají pomoci zajistit jednotlivým zemím adekvátní péči o seniory. V rámci strategie a akčního plánu pro zdravé stárnutí v Evropě pro roky 2012 až 2016 byly stanoveny priority, jako je podpora pohybu, prevence pádů, očkování, neformální formy péče, prevence sociální izolace a špatného zacházení. Součástí je ale i důraz na kvalitu služeb zejména pro lidi s demencí či v paliativní péči a také na budování kapacit v gerontologii, geriatrii a sociální péči. Právě budování kapacit v oboru geriatrie ale teď odborníci v Česku vnímají jako ohrožené. Důvodem je fakt, že ministerstvo zdravotnictví chce v rámci novely zákona 95/2004 o postgraduálním vzdělávání lékařů změnit geriatrii ze základního oboru na nástavbový. Důsledkem toho se prodlouží studium, takže by hrozil pokles absolventů, kterých je dnes kolem deseti až 15 ročně.

„Geriatrie je v ČR základním klinickým oborem od roku 1983. V tom jsme byli jedni z prvních v Evropě. Nyní hrozí, že budeme jedni z posledních, protože většina zemí EU geriatrii jako základní obor už zavedla nebo zavádí, neboť je to potřebné nejen s ohledem na demografické změny, ale i na měnící se nemocnost a potřebu zajištění adekvátní zdravotní péče. Geriatrie je nepochybně základním klinickým oborem, který využívá vlastní metody, ale i poznatky neurologie, psychiatrie, psychologie, ortopedie, interny i dalších oborů, a klade důraz na funkční evaluaci stavu a přiměřené intervence s cílem zlepšení zdraví, kvality života a soběstačnosti, a tedy i optimální alokaci zdrojů,“ uvádí v prohlášení výbor České gerontologické a geriatrické společnosti ČLS JEP.

Ohrožena je také medicína dlouhodobé péče, která dosud fungovala jako nástavba. „Bylo to pro celou řadu odborností. Podle nové koncepce a podtrženo dopisem pana ministra to ale vychází zejména pro praktické lékaře, což je krok dolů, do primární sféry. Úplně vypadne geriatrická péče v nemocnicích, což je veliký nedostatek,“ kritizuje postup ministerstva Božena Jurašková, vedoucí Katedry geriatrie Lékařské fakulty v Hradci Králové a primářka ambulantního oddělení hradecké gerontologické a metabolické kliniky s tím, že s odborníky nebyla věc diskutována. O problému jsme psali také zde.

Akutní oddělení vyrábějí chronické ležáky

Co je vlastně hlavním úkolem geriatrie? Nutné je si uvědomit, že senioři tvoří velmi heterogenní skupinu. Na jedné straně tu jsou lidé jako John Glenn, který v 77 letech letěl do kosmu, vedle těchto tzv. elitních a aktivních seniorů je tu ale i druhý pól spektra, což jsou lidé křehcí a závislí. „Starý pacient od mladého se liší tím, že jeho choroby trvají déle a má větší sklon ke komplikacím. Geriatrický pacient se ale od starého pacienta například ze skupiny elitních seniorů liší, protože jde o člověka, který nemá rezervy. Je to polymorbidní pacient, který v okamžiku jakékoliv psychické či fyzické zátěže bojuje o život a ztrácí soběstačnost. Alfou a omegou u starých lidí přitom je právě udržet je soběstačnými a udělat jim život takový, aby mohli žít tam, kde chtějí,“ vysvětluje Ivo Bureš z geriatrického centra pardubické nemocnice.

Podle primáře Bureše si elitní a aktivní senioři v akutní péči vystačí s odbornostmi, které jsou na danou péči určené. „Objevily se tu argumenty, že geriatři chtějí sebrat některým odbornostem pacienty, což je nesmysl – na to nestačíme a jsme určeni k něčemu jinému. Bohužel to neví ani zdravotnická veřejnost, ani naše nejvyšší zdravotnické orgány,“ zdůrazňuje Bureš.

Když není možné staršího člověka po odléčení v akutní péči propustit domů, přichází (v ideálním případě) na řadu oblast následné péče v podobě rehabilitace. Ta však nesmí být jen o fyzickém cvičení, ale o komplexním přístupu, kde je pacient veden k soběstačnosti. „Pokud pacient tuto šanci dostane, často se pak zvedne a odejde. Až pak by měli propadávat nemocní, kterým už při ztrátě soběstačnosti nelze pomoci, do dlouhodobé péče. Jenže když někdo systém nezná a zároveň se snaží, aby pacient zmizel co nejdříve, protože je starý, komplikovaný, trvá mu to dlouho a nejsou z něj peníze, tak se přeloží na následnou péči. Dostane se tak někam, kde třeba nedostane, co potřebuje, nebo je z akutního lůžka přeložen nedoléčený. Nakonec se dostane do dlouhodobé péče. Dostáváme se do situace, kdy akutní oddělení vyrábějí chronické ležáky. Často dostaneme pacienta s tím, že s ním už nic nebude a je odsouzený k tomu, aby zůstal ležet. Po intenzivní práci celého týdnu za pět šest týdnů ale odchází do domácího prostředí. Starý člověk zkrátka potřebuje v daném okamžiku určitou péči. Pokud ji nedostane, tak buď zemře, nebo vyrobíme ležáka. Zároveň se z ekonomického hlediska vždy, když se pacient dostane na lůžko, kam nepatří, péče prodražuje. Proto v systému musí být lidé, kteří umějí pracovat se starými pacienty,“ objasňuje roli geriatrů Ivo Bureš. O problematice nevhodně nastaveného systému jsme informovali také zde.

Nevhodný systém posuzování soběstačnosti

Cílem geriatrů tak není ani tak člověka vyléčit, ale dostat člověka do optimálního stavu. Proto geriatři spolupracují s dalšími odbornostmi, sociálními službami či techniky ohledně zdravotních pomůcek. Zároveň komplexně řeší geriatrické syndromy. Co se ale týče geriatrických kompetencí, povědomí o zdraví seniorů by měli mít všichni lékaři. „Jenže na fakultách se nic neučí, snad jen s výjimkou Hradce. Dále se dostáváme do oblasti, kde se potkávají odbornosti, jako je neurologie či interna, se seniory. Ty už by toho měly vědět více, ale ve výukových programech to nemají. Až špičku pyramidy tvoří specializace na křehké pacienty, které by měly fungovat jako konzultanti, v určitých nemocnicích by pak měly být na některých akutních odděleních,“ vysvětluje Ivo Bureš.

Místo pak mají geriatři vedle poradenství či geriatrických oddělení (jichž je u nás jako šafránu) také v geriatrických ambulancích, které mají posoudit stav geriatrického pacienta celkově, a v geriatrické následné péči zaměřující se na funkční hodnocení a navrácení soběstačnosti. To se ovšem ne vždy podaří, a v takových případech by měl pacient dosáhnout na příspěvek na péči. Odborníci však  kritizují, že se v praxi hodnocení soběstačnosti často nechává na sociálních pracovnících. Ti mají dle zákona dojít k danému pacientovi domů a vyplnit tam dotazník, který zaškrtají dle odpovědí daného člověka. „Těch moudřejších, kteří se podívají, jak danou činnost pacient skutečně dělá, moc není. Znám případ, kdy pacientka řekla, že si dojde ne nákup a všechno zvládne, takže vyšla jako zdravá. Je to paní, která je ochrnutá, obtížně jde o holi a padá. Když si jde pro kafe, je to hodinová práce. Jenže ona odmítá říct, že to nedokáže, protože se stydí. A naopak jsme měli na oddělení pacientky, které braly příspěvek na péči 8000 korun, ale ve skutečnosti by neměly mít ani korunu. Zkrátka si to uměly zařídit,“ konstatuje primář Bureš. Výsledné posuzování soběstačnosti je sice na posudkovému lékaři, jenže ten vychází právě z uvedeného dotazníku a lékařské zprávy praktického lékaře, který ovšem nezřídka pacienta vidí jednou za uherský rok. Bez skutečně odborného posouzení člověkem se znalostí dané problematiky tak mnohdy nedosáhnou na příspěvek právě ti, kdo ho nejvíc potřebují – tedy např. lidé s demencí.

Domovy pro seniory jako předmět komerce. Bez záruky kvality

Dalším, zřejmě nejkřiklavějším a nejčastěji diskutovaným paradoxem současné péče o seniory je, že zatímco v sociálních zařízeních jsou stále nemocnější lidé, zdravotnického personálu ubývá. Zároveň jsou tyto služby poskytovány v širokém spektru zařízení s velmi rozdílnou kvalitou. Faktem také je, že i když chce většina lidí zůstat co nejdéle doma a pokud možno čerpat služby tam, je provozování sociálních i zdravotních terénních služeb financováno tak, že bývá ztrátové. Služby v domácím prostředí jsou tak ve výsledku nedostatkové a často nedostupné, což platí zejména o malých obcích a odlehlých oblastech.

„Stává se to, co tak zákonitě muselo dopadnout. Populace stárne a stává se to předmětem komerce. Vedle státních tu jsou komerčně zaměřená zařízení, která dodávají takzvaně v uvozovkách kvalitní péči. Říkám v uvozovkách, protože pod kvalitou si představujeme kvalitní péči, kterou máme definovanou. V těchto zařízeních tomu mnohdy tak není. V současné době bychom měli pracovat na zkvalitnění stávající péče, dále abychom vychovali co největší počet kvalitních pracovníků a aby zařízení byla k něčemu. Lidé by se z nich měli vracet soběstační a ti, co se do rodinného prostředí nemohou vrátit, aby tam žili kvalitně. Jde o to, jakými prostředky toho docílíme, jenže prostředek najednou jako kdyby se vytrácel. Zařízení, jejich kvalita a úroveň jsou různorodé. My bychom to měli sjednotit a nastavit nějaká pravidla hry, místo toho ale rušíme základ,“ shrnuje současný stav Božena Jurašková. O problematice různé kvality zařízení pro seniory jsme psali např. zde.

V roce 2050 má být na světě poprvé více seniorů než dětí do 14 let. Zatímco nyní stárnutí postihuje hlavně populaci severní Ameriky, Evropy a Austrálie, v roce 2050 zasáhne všechny kontinenty s výjimkou Afriky. V České republice pak bude v roce 2050 nejsilnější věková skupina 70 až 75 let – pro srovnání, v roce 2000 to byla věková skupina 20 až 25 let. Na změně systému sociálně-zdravotní péče v současnosti pracuje meziresortní skupina na MPSV (naposledy jsme psali zde), podle kritického hlasu Petra Fialy z Asociace českých a moravských nemocnic je v ní ale upozaděno ministerstvo zdravotnictví. To pak v současnosti pracuje na plánu pro Alzheimerovu chorobu, na vládu se ale zřejmě materiál hned tak nedostane, více zde.

Michaela Koubová