Lékaři bez hranic bojují proti přibývajícím útokům vůči nemocnicím. Upozornit na ně se snaží i výstavou

Lékaři a sestry musí do vysoce rizikové zóny, kde se nacházejí pacienti s ebolou, nosit ochranný oblek se jménem na čele, aby bylo jasné, o koho se jedná. Foto: MK

Čím dál častější cílené útoky, čím dál rizikovější poskytování péče. Lékaři bez hranic, kteří zajišťují zdravotní péči mimo jiné při válečných konfliktech, se musí v poslední době vyrovnávat s rostoucím počtem útoků směřovaných na zdravotnická zařízení. A to přesto, že jsou striktně neutrální. S problémy, jimž dnes musí humanitární zdravotnická péče čelit, ale také se samotnou prací Lékařů bez hranic od včerejška seznamuje výstava Polní nemocnice na pražském náměstí Míru, která potrvá do 13. května.

 

Get Adobe Flash player
Logo Lékařů bez hranic informující o tom, že do jejich zařízení nesmí nikdo bez výjimky se zbraní. Foto: MK
Logo Lékařů bez hranic informující o tom, že do jejich zařízení nesmí nikdo bez výjimky se zbraní. Foto: MK

„Naším současným logem je pověšená zbraň, což má symbolizovat striktní politiku, že do našich zařízení nesmějí zbraně. Nesmí je nosit ani naše ochranka, ani pacienti. V konfliktních oblastech nás totiž chrání neutralita a také mezinárodní humanitární právo, které bohužel bývá porušováno,“ poukazuje mluvčí české pobočky Lékařů bez hranic Iveta Polochová.

Například v Jemenu Lékaři bez hranic poskytují souřadnice svých nemocnic oběma válčícím stranám, aby na ně neútočily. Přesto se organizace čtyřikrát za tři měsíce stala terčem útoků. Celkem bylo v Jemenu napadeno dokonce 130 nemocnic. Obdobná situace je v Sýrii či Afghánistánu, kde taktéž Lékaři bez hranic upozorňují na polohu svých zařízení, stejně se ale stávají cílem bombardování.

„Jen nemocnice, které Lékaři bez hranic provozují nebo podporují, byly loni terčem více než stovky útoků. To je ohromný problém i pro místní zdravotníky. Páteří projektů v Sýrii či Afghánistánu jsou syrští lékaři a sestry, kteří věří, že když pracují v nemocnici Lékařů bez hranic nebo nějaké jiné, nebudou cílem útoku. Tento slib je ale opakovaně porušován,“ konstatuje ředitel české pobočky Lékařů bez hranic Pavel Gruber.

Výsledkem je případ, kdy v Sýrii lidé protestovali proti otevření nemocnice kvůli obavě, že se stane terčem útoku. V Jemenu se ze stejného důvodu místní schovávají v jeskyních a zůstávají raději bez ošetření, než aby navštívili místní zdravotnické zařízení.

Problém nezůstává bez povšimnutí – včera na toto téma jednala rada OSN, která přijala rezoluci odsuzující útoky na zdravotnická zařízení. „My chceme symbolické ujištění, že mezinárodní právo platí včetně humanitární části a Ženevských konvencí. Proto bychom rádi slyšeli, že Rada bezpečnosti najde praktické nástroje, jak útokům zamezit a jak by to jednotlivé armády a ozbrojené složky začlenily do svých postupů. Pokud už pak k útoku dojde, chceme, aby byl nestranně vyšetřen, tedy aby ho třeba nevyšetřovala strana, která ho spáchala. Je také důležité, aby zaznělo, že chráněny jsou nejen nemocnice, ale také zdravotnický personál a pacienti, a to bez ohledu na to, zda sympatizují s tou či onou stranou. Mezinárodní právo vymezuje, že ve chvíli, kdy je bojovník zraněný, přestává být bojovníkem a stává se pacientem. Pro nás je jediným kritériem pro to, koho ošetříme či ne, míra zranění či zdravotní újmy,“ zdůraznil včera ještě před schválením rezoluce ředitel Gruber. Česko rezoluci také podpořilo.

Polní nemocnice přibližuje práci na misích na vlastní kůži

Nejen s problémy, ale vůbec s celým fungováním a pomocí poskytovanou humanitární organizací Lékaři bez hranic seznamuje výstava Polní nemocnice. V desítce stanů na náměstí Míru spolupracovníci organizace seznamují s tím, co všechno je na misích zajišťováno a jak se péče poskytuje. Návštěvníci tak mohou zjistit, jak se měří a léčí podvýživa, navštívit chirurgický stan nebo se podívat, co obnáší péče na izolační jednotce.

Očkování: děti se někdy značkují, aby si pro vakcínu nechodily dvakrát

Očkovací látky mají pro mise jednu nevýhodu – musí se skladovat v chladu. To znamená velkou výzvu pro logistiky, kteří nejdřív musí látky dostat z Evropy do daného státu a následně je z letiště v krabicích s ledovými vložkami převezou na místo, kde jsou k dispozici lednice. V terénu pak zdravotníci nosí ampule s vakcínami v chladících přepravkách, kde vydrží několik hodin. Na snímku lékařka Radka Čapková u očkovacího stanu. Foto: MK
Očkovací látky mají pro mise jednu nevýhodu – musí se skladovat v chladu. To znamená velkou výzvu pro logistiky, kteří nejdřív musí látky dostat z Evropy do daného státu a následně je z letiště v krabicích s ledovými vložkami převezou na místo, kde jsou k dispozici lednice. V terénu pak zdravotníci nosí ampule s vakcínami v chladících přepravkách, kde vydrží několik hodin. Na snímku lékařka Radka Čapková u očkovacího stanu. Foto: MK

Spalničky, tetanus nebo dětská obrna – to jsou některé z nemocí, proti nimž Lékaři bez hranic chrání děti na snad každé misi, kterou dělají. „Očkovací tým mívá kolem osmi až deseti lidí a když si to dobře zorganizují, naočkují 250 lidí za hodinu. Informace se ale k místním nejdřív musí dostat, takže naši místní pracovníci chodí s megafonem po vesnicích, po školách či ke kostelům, kde dávají vědět, že bude probíhat očkovací kampaň. Ochota pak bývá obrovská – přichází velké množství lidí a setkáváme se dokonce s tím, že někdy chodí i víckrát, takže se pak děti značkují barvou. Mají prostě pocit, že když je jedna injekce dobrá, dvě jsou lepší,“ přibližuje doktorka Radka Čapková.

„V zemích, kde působíme, je očkování nejúčinnější nástroj, který zachraňuje miliony životů. Pokud se rozhodujeme mezi přižitím a nepřežitím, očkování funguje, je cenově efektivní a speciálně u dětí očkování typu spalniček nebo pneumokok zachraňuje životy,“ dodává ředitel Gruber.

Opomíjené nemoci: trápí miliony lidí, přesto se o ně farmaprůmysl nezajímá

Léky se na mise nakupují ve velkých baleních, na místě pak lékař dá pacientovi potřebné množství zvlášť do pytlíčku. Na něm jsou instrukce, kolik má čeho užívat, které jsou navíc přizpůsobeny těm, kdo neumějí číst a psát. Na snímku ředitel české pobočky Lékařů bez hranic Pavel Gruber. Foto: MK
Léky se na mise nakupují ve velkých baleních, na místě pak lékař dá pacientovi potřebné množství zvlášť do pytlíčku. Na něm jsou instrukce, kolik má čeho užívat, které jsou navíc přizpůsobeny těm, kdo neumějí číst a psát. Na snímku ředitel české pobočky Lékařů bez hranic Pavel Gruber. Foto: MK

Spavá nemoc, kala azar (neboli viscerální leishmanióza), Chagasova choroba nebo tuberkulóza jsou onemocnění, které dávají zdravotníkům v chudých zemích velmi zabrat. „Postihují miliony až desítky milionů lidí po celém světě, ale tím, že většinou žijí v chudých zemích, to není pro farmaceutické firmy zajímavé. Nejenže se o těchto nemocech nemluví, ale nemáme je čím léčit. Někdy se používají staré přípravky, které mívají dost drastické vedlejší účinky – to je třeba případ tuberkulózy,“ uvádí ředitel Gruber.

Lékaři bez hranic proto poté, co v roce 1999 dostali Nobelovu cenu za mír, využili získané finanční prostředky na tzv. Access Campaign zaměřenou na přístup k základním lékům. Ta podporuje konkurenci ve farmaprůmyslu a výrobu generik. V současnosti přitom v jejím rámci běží dvě kampaně. „První se týká ceny za pneumokokovou vakcínu. Lidé často říkají, že farmaceutický průmysl musí mít monopol, aby se jim zaplatil vývoj. To nezpochybňujeme, ale farmaceutické firmy nikdy neříkají, kolik vývoj stojí. Podle veřejných zdrojů, které jsme dohledali, na vakcíně dvě firmy, které ji produkují, vydělaly dosud 28 miliard dolarů. To už nám přijde, že je vývoj zaplacený a cena by se měla snížit. Druhá kampaň se týká Indie, které se říká lékárna rozvojového světa. V našich HIV programech až 90 procent léků pochází z Indie, protože je tam cena úplně někde jinde. Nyní je ale velký tlak, aby Indie své patentové zákony změnila. Ony nejsou úplně anarchistické – Indie chrání všechny nové a inovativní léky, ale zabraňuje tomu, aby se zbytečně prodlužovaly patenty tzv. procesem evergreeningu, kdy se změní jedna drobná molekula a patent se uměle prodlouží,“ osvětluje podstatu kampaní Pavel Gruber.

Polní chirurgická jednotka: počet úspěšných případů a komplikací je stejný jako v Evropě

Součástí chirurgického stanu bývá malá chirurgie s lůžkem a jednoduchým převazovým vybavením, kterou denně může protéct sto až 150 pacientů. Operace se pak provádějí na operačním sále vybaveném lůžkem, chirurgickým stolem a osvětlením (na snímku fungování sálu přibližuje chirurg Tomáš Šebek). Na jednotlivé typy zákroků jsou připraveny speciální sety určené např. na císařský řez, operaci břišní dutiny či kraniotomii.  Foto: MK
Součástí chirurgického stanu bývá malá chirurgie s lůžkem a jednoduchým převazovým vybavením, kterou denně může protéct sto až 150 pacientů. Operace se pak provádějí na operačním sále vybaveném lůžkem, chirurgickým stolem a osvětlením (na snímku fungování sálu přibližuje chirurg Tomáš Šebek). Na jednotlivé typy zákroků jsou připraveny speciální sety určené např. na císařský řez, operaci břišní dutiny či kraniotomii. Foto: MK

Provizorní operační sály se většinou budují co nejblíže míst, kde se bojuje, zároveň tam ale je zajištěna bezpečnost personálu. Někdy se přitom používají stany, které se nafouknou za tři minuty a po dvou hodinách od vybalení jsou schopny přijmout první pacienty. „Pacient, který se do chirurgické jednotky dostává, prochází nejdřív takzvanou triáží, kdy se snažíme zjistit, jaká poranění má a jak urgentně se mu máme věnovat. Musíme udělat také nepopulární krok, že některé pacienty vytřídíme, protože jim už žádná lékařská péče nepomůže, abychom se mohli věnovat těm potřebnějším,“ popisuje fungování operačního stanu chirurg Tomáš Šebek.

Péče, kterou jsou Lékaři bez hranic schopni poskytovat, je navzdory provizorním podmínkám na profesionální úrovni. „To, co v našich projektech uděláme, následně analyzujeme, publikujeme a čísla srovnáváme. Velmi často přitom docházíme k tomu, že když se srovnáme se zařízením pracujícím v západní Evropě nebo Americe, máme čísla, alespoň ta chirurgická, velmi často co do počtu vyléčených pacientů a pooperačních komplikací stejná. I v relativně jednoduchých podmínkách můžete dělat velmi efektivní chirurgii,“ poukazuje Šebek.

Chirurgové jsou ale schopni operovat v ještě provizornějších podmínkách, než je nafukovací stan s vybavením. „Někdy se stává, že třeba po zemětřesení chirurgové operovali venku na silnici pod jednoduchým přístěnkem a čelovkou na hlavě,“ dodává doktor Šebek.

Izolační jednotka: pro pacienty s ebolou není problém jen sama nemoc, ale také samota

Nosit ochranné oděvy do zóny, kde se nacházejí pacienti s ebolou, je extrémně náročné. Například v Sieře Leone bylo v době epidemie kolem 35 stupňů, teploměr ve stanu se ale vyšplhá ještě výše. „Za dvacet minut jste úplně promočení a za čtyřicet minut ani nevidíte přes brýle kvůli kondenzaci. Zdravotníci tak mohli být uvnitř maximálně hodinu, hodinu a půl,“ uvádí spolupracovnice Lékařů bez hranic Reena Sattar s tím, že na ebolových misích byla právě proto velká potřeba zdravotníků.  Foto: MK
Nosit ochranné oděvy do zóny, kde se nacházejí pacienti s ebolou, je extrémně náročné. Například v Sieře Leone bylo v době epidemie kolem 35 stupňů, teploměr ve stanu se ale vyšplhá ještě výše. „Za dvacet minut jste úplně promočení a za čtyřicet minut ani nevidíte přes brýle kvůli kondenzaci. Zdravotníci tak mohli být uvnitř maximálně hodinu, hodinu a půl,“ uvádí spolupracovnice Lékařů bez hranic Reena Sattar s tím, že na ebolových misích byla právě proto velká potřeba zdravotníků. Foto: MK

Epidemii eboly, jejíž tíži nesli zpočátku právě Lékaři bez hranic (rozhovor s ředitelem české pobočky Pavlem Gruberem si můžete přečíst zde), ještě všichni mají v živé paměti – je to koneckonců jen pár dní, co byli v Libérii propuštěni zatím poslední pacienti. Ačkoliv na tuto smrtelnou chorobu není lék, díky léčebným opatřením v centrech Lékařů bez hranic se úmrtnost dařilo alespoň částečně snížit. Jejich hlavním cílem však bylo zamezit dalšímu šíření nemoci. Vlastní zkušenost s tím, jaké bylo v době epidemie poskytovat péči, má Kanaďanka Reena Sattar, která už léta vyjíždí s českými Lékaři bez hranic.

„Můj nejlepší kamarád byla voda s chlorem. Ruce jsem si musela umýt asi třicetkrát denně a také sprejovat boty, takže jsem po návratu měla všechny kalhoty špinavé od chloru. Přesto jsme museli dodržovat tzv. no touch policy, takže jsem se během měsíční mise nesměla nikoho dotknout, ani podat ruku,“ říká HR koordinátorka, která se v roce 2015 zúčastnila ebolové mise v Sierra Leone.

Pacienti s cholerou mívají tak silný průjem, že nemají sílu chodit na latríny. Proto jsou lůžka upravena tak, že mohou potřebu vykonávat na místě. Čistá voda, léky a izolace v centrech pro léčbu cholery umožňují chorobu, která jinak může být smrtelná, vyléčit v 99 procentech. Na snímku ukazuje "cholerové" lůžko HR specialistka Reena Sattar. Foto: MK
Pacienti s cholerou mívají tak silný průjem, že nemají sílu chodit na latríny. Proto jsou lůžka upravena tak, že mohou potřebu vykonávat na místě. Čistá voda, léky a izolace v centrech pro léčbu cholery umožňují chorobu, která jinak může být smrtelná, vyléčit v 99 procentech. Na snímku ukazuje „cholerové“ lůžko HR specialistka Reena Sattar. Foto: MK

Utrpení těch, kdo se ocitnou v izolaci, je ale nejen fyzické, ale také psychické. Mají totiž velmi omezený kontakt s okolím, protože tu zdravotníci pobývají krátce a navíc v ochranných oblecích, takže jim ani není vidět do obličeje. Většinu času tak nemocní tráví sami. „Ti, kdo přežili, už měli na ebolu imunitu, takže ve vysoce rizikové zóně pracovali – pomáhali třeba pacientům dát jídlo a pití, ale hlavně tam mohli bez kosmonautského obleku třeba na tři čtyři hodiny. Pro pacienty bylo velmi důležité, že měli s někým kontakt a necítili se tolik sami. To platí hlavně u dětí – byly tam takové, kterým zemřeli rodiče a ony tam byly samy. Bylo tedy skvělé, když tam pomáhala některá maminka, která ebolu přežila,“ dodává Reena Sattar.

Základní zdravotní péče: od vody po moskytiéry

Dózy obsahující tisíce tablet, filtr chlorované vody či moskytiéry jsou součástí vybavení stanů poskytujících základní zdravotní péči.  Foto: MK
Dózy obsahující tisíce tablet, filtr chlorované vody či moskytiéry jsou součástí vybavení stanů poskytujících základní zdravotní péči. Foto: MK

Malárie, průjmy či nemoci dýchacích cest v místech katastrof, válečných konfliktů či v uprchlických táborech léčí Lékaři bez hranic v jednoduchých základně vybavených stanech. „Máme tam stolek, židli a lůžko pro pacienty, kteří přijdou těžce dehydrovaní nebo jsou v bezvědomí. V některých místech se soustředíme jen na péči o určité věkové kategorie, nejčastěji děti do pěti let, ale na spoustě míst je to pro celou populaci. Pacientům v Africe, kde je rozšířená malárie, dáváme nejen léky na malárii, ale také moskytiéry, aby se nemoc v rodině nepřenášela z jednoho na druhého. Často totiž dochází k opakovaným infekcím,“ popisuje dětská zdravotní sestra Jitka Kosíková s tím, že zdravotník ošetří denně 40 až 60 lidí.

 Centrum pro léčbu podvýživy: problém je, když matka výživu pro jedno dítě rozdá všem

Testování podvýživy se provádí pomocí screeningového proužku, kterým se měří obvod paže v nadloktí (ten je u dětí ve věku půl roku až pět let konstantní). Děti v riziku jsou změřeny a zváženy (na snímku jsou váhy vidět za lékařkou Radkou Čapkovou), díky čemuž se stanoví stupeň malnutrice.  Foto: MK
Testování podvýživy se provádí pomocí screeningového proužku, kterým se měří obvod paže v nadloktí (ten je u dětí ve věku půl roku až pět let konstantní). Děti v riziku jsou změřeny a zváženy (na snímku jsou váhy vidět za lékařkou Radkou Čapkovou), díky čemuž se stanoví stupeň malnutrice. Foto: MK

Jedním z problémů, s nímž se Lékaři bez hranic snaží bojovat, je také podvýživa u zejména dětí do pěti let. Právě ty totiž rychle rostou a potřebují tak dostatek živin. Pokud je nedostanou, přestanou se normálně vyvíjet, jsou náchylné k nemocem a ztrácejí chuť k jídlu, takže se ocitají v ohrožení života. Léčba probíhá pomocí speciální arašídové pasty. „V ambulantním režimu dostanou zásobu na týden a pak si je zveme na kontroly. V případě, že dítě neprospívá déle jak čtyři týdny, se přijímá k hospitalizaci, aby se zjistil důvod. Většinou je chronicky nemocné nebo matka výživu dává i všem ostatním dětem,“ přibližuje Radka Čapková.

Psychosociální pomoc: terapii dostávají uprchlíci i dětští vojáci

Ačkoliv poskytování přístřeší není hlavním posláním Lékařů bez hranic, pokud na místo problému dorazí první, zajišťují ho. Ve stanech na snímku obvykle bydlí šest až osm lidí.  Foto: MK
Ačkoliv poskytování přístřeší není hlavním posláním Lékařů bez hranic, pokud na místo problému dorazí první, zajišťují ho. Ve stanech na snímku obvykle bydlí šest až osm lidí. Foto: MK

Zažít válečný konflikt nebo živelnou katastrofu může u mnoha lidí vyvolat posttraumatickou stresovou poruchu. Lékaři bez hranic se snaží zabránit rozvoji závažných psychických poruch tím, že nabízejí také psychologickou pomoc například při skupinových sezeních nebo prostřednictvím kreslení, kdy se lidé, zejména děti, snaží vyjádřit své pocity. „Pracujeme s uprchlíky a lidmi ve válečných oblastech, kteří jsou denně vystavováni násilí nebo jeho hrozbě, ztratili řadu svých příbuzných nebo to jsou děti, kteří byli zneužíváni jako dětští vojáci,“ uvádí Radka Čapková. Pokud vyléčení kvůli trvajícím traumatizujícím situacím ve válečných zónách není možné, snaží se odborníci alespoň léčit příznaky a usilují o to, aby pacienti zvládali každodenní život.

Určit množství chloru, které je potřeba na vyčištění vody použít, není jen tak – nelze ho dělat takříkajíc od oka. Proto logistici, jako je Zdeněk Müller, provádějí tzv. kyblíkový test, kdy do několika kbelíků přidají různé množství chloru a po pár minutách pomocí speciálních tablet otestují, kolik chloru zbylo. Pokud tam není žádný nebo je ho málo,  znamená to, že se chlor spotřeboval na zabití mikrobů a nějací tam ještě zbyli. Naopak pokud ve vodě chloru zůstane moc, není chuťově dobrá a může způsobit zdravotní potíže. Množství chloru použité u „vítězného“ kbelíku se pak přepočítá na množství vody, kterou je třeba vyčistit. Foto: MK
Určit množství chloru, které je potřeba na vyčištění vody použít, není jen tak – nelze ho dělat takříkajíc od oka. Proto logistici, jako je Zdeněk Müller, provádějí tzv. kyblíkový test, kdy do několika kbelíků přidají různé množství chloru a po pár minutách pomocí speciálních tablet otestují, kolik chloru zbylo. Pokud tam není žádný nebo je ho málo, znamená to, že se chlor spotřeboval na zabití mikrobů a nějací tam ještě zbyli. Naopak pokud ve vodě chloru zůstane moc, není chuťově dobrá a může způsobit zdravotní potíže. Množství chloru použité u „vítězného“ kbelíku se pak přepočítá na množství vody, kterou je třeba vyčistit. Foto: MK

Distribuce pitné vody: základ pro prevenci epidemií

Zejména v uprchlických táborech je také potřeba zajistit pitnou vodu – bez ní pochopitelně hrozí epidemie cholery, žloutenky E či svrabu. „K úpravě vody používáme dvě metody – jedou je vločkování, kdy do vody přidáme chemikálie, které vysráží nečistoty. Voda je pak průzračná, ale stále plná mikrobů. Proto je dalším krokem chlorinace,“ říká logistik Zdeněk Müller. Ve výsledku dostane v ideálním případě každý člověk 20 litrů vody denně, často však mnohem méně. Pro srovnání: průměrný Čech denně spotřebuje 106 litrů.

Michaela Koubová