Evropský soud pro lidská práva zamítl stížnost dvou českých občanek kvůli domácím porodům. Soud vyhlásil rozsudek téměř po roce od veřejného slyšení před Velkým senátem v roce 2015 a pod dvou letech od prvního rozsudku sekce Soudu 11. prosince 2014, který konstatoval, že Česká republika se nedopustila porušení Úmluvy o lidských právech a základních svobodách. Podle textu rozsudku však bylo takové rozhodnutí vůči České republice vydáno „s výhradou“ respektive „podmínečně“.
Evropský soud pro lidská práva totiž už v roce 2014 konstatoval, že stát do práva českých rodiček na soukromý život zasáhl, že zájem ženy porodit dítě doma reálně existuje a že by Česká republika měla v této záležitosti něco činit.
Šárka Dubská a Alexandra Krejzová podali stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva kvůli znemožňování porodu doma v květnu 2011, a to pro porušení Článku 8 Úmluvy – právo na soukromý a rodinný život.
Podle advokátky jedné ze stěžovatelek Zuzany Candiglioty nyní soud stížnost zamítl, protože očekává, že český stát porodní péči teď zlepší sám, ne na popud soudu.
Podle ministerstva zdravotnictví soud „spravedlivě vyvážil všechna práva, která jsou v tak citlivé oblasti ve hře“. V tiskové zprávě úřad uvedl, že si ale zároveň uvědomuje kritické hodnocení soudu v některých záležitostech v porodnictví. „Proto po detailním seznámení se s obsahem rozsudku (ministerstvo) pečlivě zváží, jaká opatření je na místě do budoucna přijmout s cílem zlepšit péči o české rodičky a novorozence, a předejít tak dalším obdobným soudním sporům,“ uzavřelo ministerstvo.
Ke skutečnosti, že nakonec český stát v roce 2014 nebyl odsouzen pro porušování Úmluvy o lidských právech a základních svobodách, přispěla statistika nízké úmrtnosti novorozenců ve srovnání s jinými státy, která je součástí rozsudku, ale také fakt, že český stát pro některé ženy ponižující porod a nucený pobyt v ústavu zákonem zmírnil. Žena nyní může porodit v ústavu s asistentkou a odejít po 24 hodinách. Z hlediska práva pak hrála roli legitimita cíle státního zásahu do soukromí, soulad se zákonem a přiměřenost jako kritérium pro „nezbytnost“ opatření v demokratické společnosti.
Porod dítěte jako věc veřejná
Rozsudek z roku 2014 zdaleka nevyzněl jednoznačně ve prospěch českého státu a v ČR docházelo k jeho dezinterpretaci. Kvůli mimořádnému zájmu a mimořádné citlivosti případu publikovala Česká justice v prosinci 2014 značnou část rozsáhlého rozsudku, doplněného analýzami, statistikami a komparacemi pod názvem Narození dítěte je v rozvinuté společnosti věc veřejná. Z rozsudku totiž vyplynulo, že ruku v ruce se sociálními vymoženostmi, mezinárodními úmluvami a zlepšujícími se zdravotními systémy i metodami jde ztráta soukromí člověka, v tomto případě ženy – rodičky.
Stát velmi reguluje soukromé chování ve vztahu ke zdraví
Také během veřejného slyšení před Velkým senátem v prosinci 2015 došlo ke střetu dvou principů. Na jedné straně právní zástupce stěžovatelek Richard Hořejší uvedl, že český stát drží monopol na porod dítěte a brání se tento monopol pustit. Stát ženy nutí rodit v porodnicích proti jejich vůli, takže zpochybňuje kompetenci žen rozhodovat se. Podle českého státu těhotná žena ztrácí rozum, a proto za ni musí rozhodovat stát.
Mateřská péče je vyměněna za státní péči a ve jménu bezpečnosti je pácháno násilí na ženách označované jako nezbytně nutné, soukromí a svoboda jsou obětovány ve jménu bezpečnosti, přestože statistiky uvádějí, že domácí porod je stejně ne/bezpečný jako porod v nemocnici, uvedl před Soudem Richard Hořejší.
Za Českou republiku vystoupil zmocněnec Vít Schorm, který zdůraznil, že ve veřejném zájmu a v souladu s péčí o veřejné zdraví je nezbytné, aby zdravotní péče byla poskytována na zabezpečeném a profesionálním prostředí, což domácnost není. Jde nejen o práva matky, ale rovněž o práva dítěte.
Jeho vystoupení doplnil MUDr. Petr Velebil, gynekolog z Canadian Medical Care: Drtivá většina porodů probíhá přirozeným způsobem a nepotřebuje lékařskou pomoc. Chtěl bych říci, že uznávám právo žen na důstojnost a soukromí. Avšak prostředí domácího porodu je prostředí nevyhovující, kde může dojít k ohrožení života a to je imperativ. Jsou situace, kdy jde o život a pomoc není otázka pěti minut, ale dvou minut, té se může ženě dostat pouze v kompetentním prostředí, uvedl. Stát, který má zodpovědnost, reguluje mnoho dalších soukromých situací a soukromého chování lidí ve vztahu ke zdraví. „Zde jde o zdraví dvou lidí,“ ukončil svůj projev Velebil.
Irena Válová
Článek vyšel na portále našeho vydavatelství Česká justice
