Za zájmem o homeopatii a další bludné metody stojí i nedostatek času lékařů

Homeopatie léčí podobné podobným. Například z reklam dobře známé Oscilococcinum na chřipku a nachlazení má kořeny v dobách řádění španělské chřipky, kdy se doktor Joseph Roy pokoušel najít původce onemocnění. Za jeho nosiče přitom pokládal jeden druh kachen. Tzv. oscillokok, kterého v ní objevil (tedy bakterie, zatímco chřipku způsobuje vir), se sice ukázal jako špatná cesta, to ale v homeopatii nevadilo. Tomuto bludu tak padne za oběť jedna kachna ročně (alespoň dle časopisu U. S. News and World Report z roku 1997). Foto: koláž ZD

Nemají žádnou účinnou látku, přesto jsou na ně pacienti ochotni spoléhat při chřipce, vysokém tlaku i rakovině – a co hůř, ještě je v tom utvrzují i někteří lidé s titulem MUDr. Homeopatika byla jedním z témat, kterým se zabývali lékaři na konferenci ČLK s názvem Etická dilemata medicíny 21. století – Kontroverze současné medicíny, která se konala v prosinci v Praze. Stejně jako další diskutované jevy, mezi něž patřilo odmítání očkování či domácí porody, jde ovšem o něco, co do medicíny 21. století založené na důkazech nepatří. Důvodem zájmu o tyto neracionální přístupy a homeopatii zejména je pravděpodobně nedostatečný prostor lékařů se věnovat pacientům.

 

„Dnešní homeopatie má tendenci integrovat se do personifikované medicíny, která se dívá na člověka jako na individuum. Ta část medicíny nám selhává. V každodenní praxi se mi osvědčuje používat homeopatii jako profylaktickou metodu a zasahovat do epigenetiky člověka tím správným směrem. Cesta současné homeopatie není konkurovat klasickým postupům, které jsou v určitých indikacích jasné,“ říká zubařka a homeopatka Ilona Ludvíková, která homeopatika doporučuje také jako podpůrné léky u závažných diagnóz a např. při chemoterapii, kde údajně může zlepšovat výsledek léčby i výsledky jaterních testů.

Proti pojetí Ludvíkové, že je homeopatie regulérní léčebná metoda, která doplňuje klasickou léčbu, se ostře staví profesor Pavel Klener z I. interní kliniky – kliniky hematologie 1. LF a VFN. „Neochota homeopatů přijmout zásady platné pro tzv. evidence based medicine je hlavní příčinou toho, proč se homeopatie řadí pod tzv. alternativní medicínu, tedy mezi nejrůznější propagované léčitelské metody. Má s nimi totiž mnoho společného: neseriózní reklamu, nedodržování metodických postupů, nereprodukovatelné výsledky na jiném pracovišti a další. Homeopati většinou nevystupují jako seriózní vědečtí pracovníci, ale často jako agresivní militantní sekta napadající zastánce vědecké medicíny i samotnou vědu, podobně jako různí léčitelé. Diskuse s nimi je zpravidla nemožná, neboť iracionálnímu myšlení nelze oponovat logickými argumenty. V časopise pro lékaře homeopaty konstatovala jedna homeopatka, že setkání se začínajícím homeopatem lze přirovnat k zasvěcení, „přijímání do řádu“, a homeopatie se tak pro něho stává vášní připomínající počítačové gamblerství. Nevadí jim podobnost homeopatie s okultními vědami, astrologií, alchymií, magií a šamanismem,“ zdůrazňuje profesor Klener.

V některých bodech mu trochu dává za pravdu i Ludvíková. „Souhlasím, že informace přinášené médii jsou většinou kontroverzní, nesprávné, nejsou validní. Zastupuji Homeopatickou lékařskou asociaci a my se snažíme informace uvádět na pravou míru – naučit laiky, ale zejména odbornou veřejnost, aby byla schopna laikům vysvětlit, kde je místo homeopatie, že jde o doplňkovou metodu. Důležité je, že informaci dostanou od odborníka. Není nic horšího, když mi přijde pacient, který byl s hepatitidou A na klinice a zeptal se lékařky, jestli by k tomu mohl užívat homeopatické léky. A lékařka mu řekla: víte, to je takový cukr, nic to neumí, nic to nedělá, ale mohlo by to poškozovat játra,“ stěžuje si Ludvíková.

Ničeho takového, jako je poškození jater, se pochopitelně od homeopatik bát nemusíme – alespoň ne v případě, pokud vedle nich pacient náležitě užívá standardní medikaci. Nebezpečí ovšem spočívá v tom, že by se kvůli doporučení homeopatik oddálila nebo zanedbala evidence based léčba onemocnění.

Na celosvětovou roční výrobu homeopatik stačí jedna kachna

Že z homeopatik není možné vymáčknout nic než placebo či nocebo efekt, je jasné i se znalostmi středoškolské chemie. Homeopatie vychází z domněnek lidového léčitelství, že podobné lze léčit podobným – například že chininová kůra vyvolává podobné příznaky jako malárie. Zvolená ingredience však musí být v minimální koncentraci, a to vždy v poměru 1 díl látky ku 99 dílům vody. Následně se „lék“ protřepe a postup se opakuje, a to až dvěstěkrát po sobě. Výsledek tohoto tzv. „potencování“ názorně na You Tube předvedl skeptik Cristian Jago, který se rozhodl takto potencovat (ovšem pouze třicetkrát) vlastní moč – a výsledný produkt vypil (zde je možná na místě připomenout, že jedna odnož homeopatie, tzv. autopatie, skutečně tělesné produkty typu moč, sliny či výkaly používá). Důvod, proč s tím Jago neměl žádný problém, je následující: ve lžičce moči je 1024 molekul. Po prvním naředění zbyde 1022 molekul, po druhém 1020 a po dvacátém jedna molekula. Čtyřicet ředění by dokonce vystačilo na to, aby se zředily všechny molekuly ve vesmíru. Homeopatická třicetkrát potencovaná moč je tedy čistočistá voda. Jak ostatně připomíná také profesor Klener, u Oscilococcina (doporučovaného na chřipku a nachlazení), na kterém výrobce Boiron v roce 2012 vydělal přes 2,8 miliard euro, jsou ingrediencí kachní játra a srdce, a to dvěstěkrát potencovaná a následně napuštěná do cukrových granulí – přičemž na roční výrobu přípravku stačí jedna kachna.

Přesto byl zakladatel homeopatie Samuel Hahneman před více než dvě stě lety přesvědčen, že čím méně hmoty, tím větší léčebný efekt. Domníval se totiž, že dochází k uvolňování nehmotných (ovšem hmotou spoutaných) esencí s léčebným efektem – což by možná šlo odpustit na začátku 19. století, ale dnes těžko. Proto dnešní homeopati tvrdí, že dochází k přenosu informace z krystalické mřížky léčiva na mřížku vody.

„Homeopatická léčba je založena na tom, že do těla vpravíte informaci, která je ve vodním prostředí schopna zaktivizovat samoúzdravné procesy. To je celý princip. Nejsem vědec, ale dnešní věda se blíží k tomu, že jsou překvapeni, jak voda umí měnit svoje charakteristiky. Máte novorozence, to je 80 procent voda, máte dospělého, to je 70 procent voda. Informační kanál tam tedy je zajištěn,“ vysvětluje Ludvíková.

Faktem ovšem je, že dnešní věda pochopitelně nic takového, jako je paměť vody, nezná. „Voda se sice přizpůsobuje rozpuštěným látkám, je dynamickým souborem molekul, v němž v okamžicích kratších než bilióntina sekundy vznikají a zase zanikají nepatrné shluky molekul se strukturou připomínající led. Se stejnou rychlostí ovšem voda zapomene všechny cizí molekuly, které v ní byly rozpuštěny. Pro stoupající účinnost léků s ředěním je ještě důležitý další úkol, tzv. dynamizace, tedy opakované třepání roztoku v přesně určeném počtu pohybů, které má přinést zduchovnění příčin nemoci. Kapka dynamizované vody s informací přijde do lidského těla přes žaludek. Tam se nepochybně setká se vším, co jsme právě měli k jídlu. Chce-li voda přejít ze žaludku a střev do organismu a léčit, nemá jinou cestu než přes buněčné membrány; zde putují molekuly vody jedna za druhou a jsou nuceny tak zapomenout vše, co věděly,“ vysvětluje profesor Klener.

Vzteklině se zájem homeopatů vyhýbá

Přestože ale homeopatie už ze své výše popsané podstaty nemůže mít jiný účinek než placebo efekt (jehož význam je nepopiratelný), dokládá přínos Ilona Ludvíková ve svém příspěvku zveřejněném v publikaci Kontroverze současné medicíny studií EPI 3 realizované ve Francii mezi lety 2006 až 2012. Výsledky u více než 8500 pacientů podle ní dokazují, že homeopatie pomáhá snižovat nadužívání rizikových skupin léků.

„Paní doktorka uvádí jednu z těch seriózních prací, kterých bylo kolem dvou set. Pozdějšími analýzami se ale zjistilo, že ani jednou z těch prací, z nichž jedna byla uveřejněna v Lancet a jiná dokonce v Nature, nemohl být jednoznačný pozitivní výsledek prokázán,“ komentuje výsledky profesor Klener.

Jak tedy takové využívání homeopatie lékařkou vypadá v praxi? „Když vytrhnu pacientovi zub, řeknu si, že mu zbytečně nebudu dávat antibiotika, dám mu homeopatika – moji pacienti jsou na to za 18 let zvyklí, takže se jich sami dožadují. Někdy jim řeknu ne, tentokrát to opravdu nejde. Jindy to ale jde, a když pak pacient přijde na kontrolu a je krásně zhojen, moje věta zní: tak vidíte, co si sám člověk nezahojí, to nemá,“ říká Ludvíková, podle níž je homeopatie léčba založená na zkušenosti. „A když získáváte zkušenosti, jste pak samozřejmě kvalitnějším lékařem – homeopatem,“ dodává Ludvíková.

Lékaři – nehomeopati tím tak nadšeni nejsou. „Paušální podávání antibiotik po běžné extrakci zubu je u zdravých lidí přece non sense. Když podáte homeopatikum, lidé se uzdraví i bez toho,“ reaguje Helena Stehlíková, předsedkyně etické komise České lékařské komory.

„Zatímco klasická medicína může uvést desítky chorob, které lze dnes zcela vyléčit, mezi nemocnými, které homeopatie údajně úspěšně léčí, jsou nejčastěji pacienti s chorobami psychosomatické povahy nebo s chronickými chorobami, které často mívají období spontánního zlepšení nebo se dokonce mohou samovolně vyléčit. Naproti tomu je pozoruhodné, že neexistují zmínky o pokusu léčit alternativními metodami nebo homeopatií např. vzteklinu, u níž je známa stoprocentní mortalita,“ shrnuje Pavel Klener.

Víc než pilulka jsou někdy slova

Otázka tedy je, proč jsou vlastně lidé ochotni platit často nemalé peníze za homeopatii, i když vedle tomu protestují proti vyšší spoluúčasti ve zdravotnictví. „Je tu nespokojenost s odlidštěnou medicínou – lékaři jsou zavaleni byrokracií. Nechápu, jak mám třeba pacientovi dávat informovaný souhlas, když potřebuje zastavit krvácení tříslových varixů. Pacient dostane mnohostránkový elaborát, který si buď může jako poslední věc v životě přečíst, nebo to formálně podepíše. To je půlka chorobopisu, ta druhá jsou ošetřovatelské záznamy. Místo aby se sestry věnovaly pacientům, píší, jak se jim věnují. Léčitel není ničím svázaný a má možnost se pacientovi oproti zdravotníkům věnovat,“ domnívá se profesor Jiří Beneš z Ústavu biofyziky a informatiky 1. LF UK. „To je jeden z hlavních důvodů, proč se lidé hrnou k léčitelům. Lékař nemá čas, aby s nimi pohovořil, ale není to často jeho zlá vůle. Je zavalen administrativou, kterou musí udělat. Pacient to pak vnímá, že jen ťuká do počítače, zatímco alternativní léčitel s ním pohovoří, zeptá se na rodinu – a pro pacienty jsou milá slova často víc než nějaká pilulka,“ souhlasí Pavel Klener.

Podobně vidí důvody ochoty naslouchat bludařům i další odborníci. „Má to jednoho jediného společného jmenovatele, a to nedostatek času i ochoty lékařů se hluboce věnovat svým pacientům, probrat s nimi jejich problémy a mít pacienty rád. Jestliže je primář perzekuovaný za to, že překračuje náklady a zachraňuje životy pacientů, kteří by jinak zemřeli, a jestliže jsem se dožil ve své éře nádorové chirurgie období, kdy víme o tumoru a on dozraje do inoperability před našima očima, protože nedostaneme pacienta na sál, tak je to neštěstí. Proto lidé hledají pomoc někde jinde – tam, kde s nimi budou mluvit,“ říká Jiří Král z Oddělení hrudní chirurgie Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem.

Jedinou cestou je edukace

Tendence pacientů věřit nesmyslům a nepodloženým metodám ovšem zase zpětně dostává do nesnadné situace lékaře. „Etické hledisko, jak přistupovat k pacientům, je velmi složité. Jestliže půjdu k lékaři a on mi řekne, že mám jít na vyšetření alternativní medicíny, tak ho budu považovat za šarlatána. Když ale bude někdo naprosto věřit alternativní medicíně a přijde k Benešovi, který mu řekne, že je to hloupost, ztratí pacientovu přízeň. Rozumným východiskem je důsledná edukace, vysvětlování a mírné odmítání. Radikální stanovisko nevede ani z jedné strany k ničemu,“ poukazuje Jiří Beneš. „Bohužel existují i případy lékařů, kteří tomu věří. To je pak problém lékařských fakult, že nevedou k tomu, jaké je vědecké hledisko,“ dodává.

Diskuse s některými pacienty a zejména pak těmi, kdo homeopatii a další nepodloženosti praktikují, ovšem nezřídka připomíná boj s větrnými mlýny. „Iracionálnímu myšlení se nedá oponovat logickými argumenty. Já jsem se přes svůj boj proti alternativní medicíně dostal až k soudu, takže se to pacientům snažím vysvětlit, ale každý svého štěstí strůjce,“ říká Pavel Klener.

Jedna věc je tedy edukace všech stran. Podle profesora Beneše by ale bylo na místě problematiku také právně ošetřit, aby léčitelé a alternativní lékaři byli v případě poškození zdraví pacienta postižitelní. „Je velký problém České lékařské komory, jak se stavět k lékařům, kteří v rámci svých praxí provádějí alternativní medicínu. Já osobně bych byl pro zákon. Bylo by tam, kdo je léčitel a že má povinnost dát pacientovi papír, co mu doporučil – například vysadit inzulín a tak dále, aby bylo jasné, že si právník a další komise mohou s věcí hrát,“ navrhuje profesor Beneš. Sám takový zákon o několika větách prosazoval, na ministerstvu spravedlnosti však úpravu rozcupovali. Zatím se tak po bok Norska, které má jako jediná země zákon proti šarlatánům, nepostavíme.

Michaela Koubová