Počet lidí, kteří dnes v Česku potřebují dlouhodobou péči, se odhaduje na tři až čtyři sta tisíc – a do budoucna číslo dost možná poroste. Zatím na tuto potřebu odpovídáme (pokud pomineme neformální péči, o jejíchž problémech si můžete přečíst také zde) hlavně institucionálními řešeními a fragmentovanými službami, které vedou k méně kvalitnímu životu, a to dost možná za více peněz. Na semináři s názvem Integrace zdravotní a sociální péče: reflexe stavu v ČR a ve světě, který se konal na konci listopadu na půdě Senátu, ovšem odborníci diskutovali i o jiné cestě – totiž takzvaných domácích hospitalizacích a také u nás chybějícím důrazu na navrácení člověka do aktivního života.
„V České republice máme nejvíce institucí na počet obyvatel z EU. Švédsko mělo v minulosti více institucí než my. V roce 1993 přijalo nový zákon, který vešel v účinnost v roce 1997, a dnes tam 95 procent lidí s disabilitou žije doma, jen pět procent v institucích,“ říká docentka Olga Švestková z Kliniky rehabilitačního lékařství 1. LF a VFN.
U nás se sice nemocnice snaží stabilizovat stav a následně zlepšovat funkce pacienta, nezřídka však schází propojení s běžným životem. „Nemocnice často nemají kapacitu ani možnost řešit to, jak člověk bude fungovat v domácím prostředí, jaké bude vykonávat aktivity, jak bude jeho život vypadat,“ uvádí Olga Pekárková ze sdružení Ergoaktiv.
K tomu, aby se člověk pokud možno vrátil do stavu před nemocí, má sloužit rehabilitace – a pokud tento stav naplnit nejde, je třeba alespoň všemi možnými způsoby usilovat o zmírnění následků, zajištění důstojného života pacienta a u člověka v produktivním věku návrat do zaměstnání. Právě proto je rehabilitace nejen zdravotní, ale také sociální, pedagogicko-výchovná či rehabilitace na úřadu práce. Zároveň je pak také nutné standardizovaně posoudit funkční schopnosti pacienta a stupeň disability.
Návaznost služeb často chybí
Bohužel se ovšem u nás podle Pekárkové výše zmíněné služby, alespoň u pacientů po získaném poškození mozku, nemívají překryv. „Vzniká tam prostor, kdy nedojde k přesnému navázání sociální rehabilitace na zdravotní část. Není tedy okamžitě reflektován pokrok, který byl dosažen, a není ihned přenášen do praktického života klientů. To by ale ještě nebylo tak zlé, kdyby klienti prošli nemocnicí, rehabilitací, pak navázali a řešili běžné denní problémy. My se ale setkáváme s nespolupracujícími systémy napříč nemocnicemi včetně rehabilitačních ústavů a sociálními službami. Chybí účinné předávání informací. Nedostatečné jsou i informace o těchto zařízeních vůbec, tedy co existuje a jak jsou přestupy možné,“ poukazuje Pekárková s tím, že někdy klienti ani nejsou dostatečně motivováni k tomu, aby se vrátili k běžnému životu, a zlepšené funkce nejsou využívány, takže se dosažený pokrok ztrácí. Ve výsledku vzniká bludný kruh, kdy se klient točí mezi domácím prostředím a zdravotnickým zařízením.
„Povím vám příběh mého prvního pacienta. Začínala jsem v Příbrami, kde byl mladý kluk, který skočil do vody a měl interní onemocnění. Bydlel v šestém patře bez výtahu, a když přišel ke mně, museli ho snést z šesti pater. Když jsem se ho ptala, co pro něj dělá zdravotnictví, řekl, že vůbec nic, protože se nikam nedostane. Faktory prostředí jsou tedy zásadní. Potřebujeme najít facilitátor, tedy co člověk potřebuje, aby se mu nahradila funkce. Nejdřív v rehabilitaci jako interprofesní tým, tedy lékař, psycholog, fyzioterapeut, ergoterapeut, logoped, zdravotní sestra, protetik, speciální pedagog i rodina děláme všechno proto, abychom ho věci znovu naučili. Pokud to není možné, musíme mu poskytnout všechny možnosti – máme obrovské množství pomůcek a moderních technologií,“ vysvětluje docentka Švestková.
Další věc podle ní je, aby závažnost postižení pacientů byla zohledňována. V Česku máme například 44 iktových center, kde jsou včasná rehabilitační lůžka. Úhrada se ovšem od náročnosti a tíže postižení neodvíjí. „Proto nikdo v ČR nechce těžkého pacienta. To je strašný problém. Naše klinika proto napsala s VZP projekt a doufejme, že se domluvíme a budeme placeni dle tíže postižení,“ uvádí Olga Švestková.
Jako další problém v Česku Švestková vnímá to, že nemáme dostatek ergoterapeutů. Ve zdravotnickém zařízení tak sice mohou být indikovány zdravotní pomůcky, ovšem pacienti se s nimi také musí naučit zacházet. K tomu je u nás možno získat pomůcky, které se platí ze sociálních služeb – patří sem například auto, přestavba bezbariérového bytu nebo vodící pes.
Pokud systém funguje dobře, podaří se třetinu pacientů ve stupni tři a čtyři vrátit do původní kvality života, třetina potřebuje dlouhodobé sociální služby a částečně pracuje, a pak jsou pacienti, kteří zůstanou v různých institucích, ale také doma. U nás ale bohužel zatím systém příliš nefunguje. „My máme hrozně moc aktivit – odborných, u organizací zdravotně-postižených, v sociální sféře i zaměstnanosti. Potřebujeme ale systém, řád, organizaci tak, aby se nám v tom žádný pacient neztratil,“ shrnuje docentka Švestková.
Domácí péče bývá bez podpory
Dalším krokem při odklonu od péče v institucích jsou domácí hospitalizace. Jejich koncept se přitom pokouší realizovat společnost HC Morava spolu se znojemskou nemocnicí. „Nejde tu jen o integraci zdravotní a sociální péče, ale také formální a neformální péče. Všechno, co se odehrává doma, je z 80 až 90 procent vázáno na to, co dělá domácnost v rámci takzvané neformální péče, obvykle nehrazené, nekompenzované,“ říká doktor Stanislav Vachek z HC Morava. Poukazuje přitom na případy, kdy si rodina vezme z nemocnice domů svého vážně nemocného příbuzného, do péče dá všechno, je postižena sociálním vyloučením, systémové pomoci se jí ale nedostane – a to přesto, že jedinou další variantou je hospitalizace stojící tisíce korun denně. Proto je podle Vachka potřeba soustředit pozornost nejen na pacienta, ale na celou rodinu.
Protože ovšem v současnosti kvůli personální krizi nehrozí, že by zdravotníci z nemocnice ještě chodili k pacientům domů, kde by se o ně starali, přichází v úvahu postavit tuto péči jen na sestrách a neformální péči. „To znamená, že domácnost budeme edukovat v tom, co se může a nemůže dělat, jak reagovat na příznaky a doplnit to o vzdálené monitorování,“ uvádí doktor Vachek.
Zmíněná telemedicína přitom může pomoci na poli prevence pádů, diabetu či srdečních selhání. Pomáhá ovšem i v dalších oblastech. „Věc, která je dnes velmi dobře realizovatelná, je komunikace lékař – lékař, lékař – pacient a lékaře se sociálními službami. Existují na to velmi jednoduché ICT technologie, kdy je pomocí systémů v tabletu on-line komunikace všech těchto složek. Funguje to velmi dobře a myslím, že to přispívá ke zlepšení kvality péče a života, ale především k rychlé reakci na změnu zdravotního stavu konkrétního pacienta,“ vysvětluje profesor Miloš Táborský, předseda České kardiologické společnosti. K dispozici už je u nás také aplikace Záchranka, která umožňuje rychle zavolat záchrannou službu a hlavně lokalizovat pacienta.
Díky vzdálenému monitorování se podle profesora Táborského zlepšuje compliance léčby, protože i u jednou denně užívaných preparátů se po roce léčby snižuje dlouhodobá adherence k léčbě na 60 až 80 procent. Velmi důležité pak je, že se také snižuje počet rehospitalizací, což šetří náklady a brání progresi choroby.
Telemedicína je ovšem u nás zatím bohužel ještě v plenkách – Národní telemedicínské centrum monitoruje celkem 1500 různých pacientů, většinou v rámci studií. A tak zatímco ve Skandinávii má tento segment více než dvacetiletou tradici, v Česku je zatím nasmlouván jen jeden výkon u VZP (podrobně zde). Zároveň je ovšem nutno podotknout, že metody nejde využít u všech – k používání telemedicíny se nechá přesvědčit kolem 70 až 80 procent lidí.
Institucionalizace, nebo plánování péče a život doma?
K tomu, aby například pacienti s demencí mohli co nejdéle žít v domácím prostředí, může pomoci také tzv. case management, tedy dlouhodobé plánování a koordinace péče o daného pacienta. Dana Hradcová z Centra pro studium dlouhověkosti a dlouhodobé péče ovšem poukazuje na to, jestli vůbec je o tento trend v Česku snaha. „Výsledky studií ukazují, že případové vedení péče o lidi s demencí vede k oddálení institucionalizace, na kterou my si ale u nás z nějakého důvodu stále dost potrpíme. Je tedy otázka, zda to je věc, o kterou usilujeme, protože se u nás staví jako o život,“ říká Hradcová. „Důvody jsou různé. Jeden z nich je ze strany pečujících, protože buď nemohou, nebo nechtějí pečovat,“ doplňuje k tomu Jana Kašpárková z Fakulty humanitních studií UK.
Situaci při domácí péči ještě komplikuje fakt, že o pacienty s demencí se jednotlivé lékařské odbornosti příliš neperou a nebývá jasné, zda mají být v péči praktika, neurologa, gerontologa, psychiatra či gerontopsychiatra. „Velice často se setkáváme s ping pongem, kdy si jednotlivé odbornosti přehazují osoby s demencí a zříkají se péče o ně,“ dodává Kašpárková.
Faktem ovšem je, že by všichni pečující, ať už profesionální nebo laičtí, uvítali jakoukoliv pomoc při plánování péče. „Výzkum pro MPSV říká, že rodinní pečující, ale i odborníci, se shodují, že podpora při koordinace dlouhodobé péče by byla velkou pomocí od začátku do konce,“ poukazuje Dana Hradcová. Zatím ovšem bohužel zůstávají ve většině případů na péči sami a služby, které by měly pomáhat pacientům i jejich rodinám, jsou špatně dostupné.
Michaela Koubová
