Mise, nebo otročina? Pracovníci v přímé péči berou 18 tisíc hrubého. S přesčasy, nočními i víkendy

Konec levné práce v sociálních službách, vyzývají odboráři (zleva ředitel Domova u lesa v Tavíkovicích Tomáš Havlásek, Marcela Holčáková ze Sociálních služeb Vsetín, šéfka zdravotních a sociálních odborů Dagmar Žitníková, Martin Pícha z Městské správy sociálních služeb v Mostě a Růžena Menšíková z pražského domova pro seniory Zahradní město). Foto: MK

Nedostatek zdravotníků v nemocnicích je problém, který se už dnes snaží řešit nejen ministerstvo zdravotnictví. Oproti tomu se ovšem jen málo mluví o tom, že obdobně jsou postižena zařízení sociálních služeb – a to nejen stran nedostatku zdravotníků, ale pracovníků obecně. Pokud bychom se podívali na jejich výplatní pásky a pracovní vytížení, okamžitě pochopíme proč. Za náročnou práci na směny v personálních podstavech si zaměstnanci odnášejí okolo 18 tisíc hrubého – a to s přesčasy a odměnami. I ti, kteří jsou navzdory mizerné výplatě ochotni práci dělat, jsou někdy nuceni odejít, protože už zkrátka na tuto práci zdravotně nemají. Odbory se proto nyní snaží dosáhnout navýšení odměňování pracovníků v přímé péči tak, aby spadali do stejné tabulky jako zdravotníci v sociálních službách.  

 

„Situace se v poslední době začíná poměrně dramaticky zhoršovat. Dostali jsme se do podobné situace jako ve zdravotnictví. Platy zaměstnanců jsou katastrofální a za odcházející lidi nepřicházejí noví – sehnat za současných podmínek někoho, kdo má dlouhodobou perspektivu a chce tam pracovat, je velký problém. Začínají se na nás obracet kolegové z odborových organizací, kteří sdělují, že je situace velmi vypjatá a dramatizuje se,“ říká šéfka zdravotních a sociální odborů Dagmar Žitníková. „Pracovníci v přímé péči mají kolem 18 tisíc měsíčně hrubého včetně přesčasové práce, sobot, nedělí a nočních. Nabídky na trhu práce například v soukromých firmách nebo výrobní sféře jsou mnohem lepší, což je také jeden z důvodů, proč se lidé do sociálních služeb nehrnou. Když kolegové půjdou pracovat do výrobního podniku, dostanou až 18 tisíc ne hrubého, ale čistého, na jednu směnu a s čistou hlavou,“ dodává Žitníková.

Vedle nízkého ohodnocení se pak situace ještě zhoršuje právě personálními podstavy. „V dnešní době není nic neobvyklého, aby na padesát klientů byli tři čtyři pracovníci v sociálních službách na 12hodinovou šichtu a jeden na noční šichtu. Když nám odejde zaměstnanec a máme volné místo, čekáme několik týdnů i měsíců, než další nastoupí. Ten člověk ale většinou absolutně neví, o čem práce je – často si myslí, že si s lidmi povídáme, pijeme kávu, čteme jim knížky a chodíme ven. Tak to není – máme kompletní péči od hygieny po jídlo. Za těchto podmínek člověk buď odchází hned první šichtu, nebo končí s první výplatou. Je jednodušší jít za stejné peníze dělat do Kauflandu nebo Lidlu, než dělat takto psychicky a fyzicky namáhavou práci,“ přibližuje Martin Pícha z Městské správy sociálních služeb v Mostě.

I zaměstnanci, kteří berou svou práci jako misi a zasvětili jí celý život, už přitom také ze sféry v některých případech odcházejí. „Není nic neobvyklého, že kolegyně okolo 50 let na tuto práci už nestačí. Jsme přetěžováni a nároky jsou čím dál tím větší. Chtěl bych apelovat na politické špičky, aby se situací začaly zabývat,“ dodává Pícha. „Stávající zaměstnanci jsou přetěžováni. Zvyšují se pracovní úrazy a odchody na pracovní neschopnosti, které jsou převážně dlouhodobé. Pokud stát chce, aby byla zajištěna kvalitní péče kvalifikovanými pracovníky, a žádá od zaměstnanců, aby se celoživotně vzdělávali, musí je také zaplatit,“ upozorňuje Marcela Holčáková ze Sociálních služeb Vsetín.

Těžké je sehnat sociálního pracovníka i uklízečku

Problém je přitom plošný, netýká se tedy jen některých pozic v sociálních službách. „Dávno je doba, kdy jsme dělali výběrová řízení na volná místa. Dnes jsme rádi, když se někdo za podmínek, které na tyto pozice můžeme nabídnout, přihlásí. To se týká všech pozic, nejen pracovníků v přímé péči o uživatele, ale také pozic sociálních pracovníků obnášejících vysokoškolské vzdělání. Vzhledem k tomu, že je v sociálních službách málo finančních prostředků, nemůžeme tyto vysokoškolsky vzdělané zaměstnance zaplatit, takže nám je přetahují jiné firmy. Co se týká technicko-hospodářských pozic, ať už to jsou uklízečky, údržbáři, pradleny či kuchařky, je situace stejná. Podle platových tabulek jsou velmi nízce ohodnoceni. Obdobná situace je na zdravotním úseku, který je s nejnižším možným počtem personálu, aby bylo možné zajistit péči,“ popisuje Marcela Holčáková.

Co se týče zdravotnických pracovníků, těch je v posledních letech stále více potřeba – jenže ve skutečnosti ze sociálních služeb mizí. Důvodem je nastavení úhrad zdravotních pojišťoven, které v současnosti pokrývají obvykle jen něco málo přes polovinu osobních nákladů. Na 5500 zdravotních sestřiček, které v zařízeních sociálních služeb pracují, tak pojišťovny posílají zhruba 1,5 miliardy korun, ačkoliv mzdové náklady přesahují tři miliardy (psali jsme také zde). Zařízení si pak musejí finance shánět jinde, obvykle (pokud jsou součástí regionálních sítí) je vezmou z dotací kraje – které ovšem k tomuto účelu nejsou určené.

„V našem zařízení je sto mentálně postižených klientů a je tam vždy přítomna alespoň jedna zdravotní sestra. Osobní náklady přijdou na 3,5 milionu, od zdravotních pojišťoven dostáváme 500 tisíc. Když mi VZP předložila vyúčtování za loňský rok, oproti provedeným výkonům a tomu, co jsme měli naindikováno, nám zaplatila 36 haléřů za bod. Kdyby tedy měly být zdravotní sestry placeny jen ze zdravotního pojištění, budou mít dnes plat kolem čtyř tisíc za měsíc,“ uvádí Tomáš Havlásek, ředitel Domova u lesa v Tavíkovicích. „Sestra přítomná v zařízení 24 hodin je ještě ta lepší verze. Dnes jsou pobytové služby, kde zdravotní sestry na nočních službách nejsou, jsou tam jen sociální pracovníci a sestry slouží pouze během dne. V noci se pak všechna jejich péče řeší rychlou záchrannou službou. Výjezdy jsou přitom dražší než hradit tento personál na nočních směnách,“ dodává k tomu Marcela Holčáková.

Dodejme také, že se navíc klientela domovů pro seniory v posledních deseti letech značně proměnila – obvykle jsou zde lidé v třetím či čtvrtém stupni závislosti, polymorbidní, se stařeckou křehkostí či demencí. Tito klienti tak potřebují nejen sociální, ale také zdravotní péči. Jenže pravidelné návštěvy praktických lékařů v domovech nejsou vůbec samozřejmostí. „Do zařízení často nepřijde lékař. Preskripce se dělají po telefonu, jsou podepsané bianco recepty, bianco žádanky na pomůcky, a ještě říkají, jak jsou vděční, že jim někdo vyhověl. Z hlediska veřejného zdravotnictví tu tak vznikají občané druhé kategorie, u kterých bereme na vědomí, že padla dostupnost potřebné zdravotní péče,“ popsal situaci na nedávném semináři věnovaném projektu SENIOR Ústavu lékového průvodce geriatr Zdeněk Kalvach (více zde).

Zodpovědnost za stav v případě, kdy v zařízení není lékař ani dostatek sester a něco se klientovi stane, přitom nese zařízení. „Instituce jako taková nese odpovědnost za poskytovanou zdravotní péči. Pokud ji mají ve zřizovací listině, jednoznačně to jde za nimi,“ poukazuje Žitníková, podle které už někdy i rodiny začínají projevovat nespokojenost. „Dříve to bylo tak, že to rodiny moc neřešily. Dnes, kdy je informací poměrně dost, jsou nastaveny standardy, je možnost zkontrolovat si kvalitu poskytované péče a do zařízení téměř kdykoliv přijít, si začínají příbuzní i stěžovat. To je podle mě správně – pokud se má systém vyvíjet a měnit k lepšímu, je nutné vidět a řešit negativa. Je to i podpůrný argument pro to, že jeden zaměstnanec není schopný zvládnout to co dva,“ vysvětlila pro ZD šéfka zdravotních a sociálních odborů.

Pracovníci v přímé péči by měli mít jako sanitáři, žádají odbory

Změnit situaci se rozhodli v pražském domově pro seniory Zahradní město – uspěli ovšem pouze částečně. Po roce a půl urgování u zřizovatele, tedy pražského magistrátu, bylo v zařízení hygienou práce provedeno měření psychické a fyzické zátěže. „Po vyhodnocení měření došlo k navýšení počtu zaměstnanců v přímé péči o šest. Měli jsme velikou radost, ale bohužel ani přes různá výběrová řízení se nám nedaří počet zaměstnanců kvůli nízkému platovému ohodnocení v sociálních službách naplnit,“ konstatuje Růžena Menšíková, která v tomto pražském domově pracuje.

Odbory se proto snaží situaci změnit shora. Na včerejší tripartitě se přitom jednalo také o tom, že by měly být zrušeny první dvě platové tabulky. Zaměstnanci spadající do první tabulky by si tak polepšili o devět procent základního platu, ti, kdo jsou odměňováni dle druhé, by si polepšili zhruba o pět procent. Podle odborů by však přesto bylo na místě, kdyby šlo o částky vyšší.

„Když mluvíme o devíti procentech, tak si vezměte, že je to ze základu deset, jedenáct tisíc. My bychom chtěli, aby vláda rozhodla, že sociální pracovníci a ti, kdo přímo pečují o klienty, budou přeřazeni do tabulek, kde jsou dnes třeba zdravotní sestry. Důvod není jen personální stabilizace, ale také to, že před mnoha lety, když začal fungovat nový zákon o sociálních službách, pracovali v domovech důchodců a dalších zařízeních hlavně pracovníci ve zdravotnických tabulkách. Jenže nebyly peníze a najednou se zaměstnanci změnili na jinou kategorii, takže přišli až o 17 procent na svých tarifech. To je dluh, který tu deset let nikdo neřešil,“ zdůrazňuje Žitníková. Dodává zároveň, že i po přeřazení do tabulek zdravotníků by sociální pracovníci neměli platy na úrovni sester (které jsou v desáté platové třídě), ale byli by zařazeni maximálně do třetí, čtvrté či páté platové třídy. Tím by si ovšem polepšili řádově o 2500 korun a základní plat by tak měli stejný jako třeba sanitáři v nemocnicích.

Stupnice platových tarifů podle platových tříd a stupňů – základní tabulka č. 1 pro THP a dělníky, mj. v sociálních službách
Stupnice platových tarifů podle platových tříd a stupňů – sociální pracovník a pracovník v sociálních službách, tabulka č. 2
Stupnice platových tarifů podle platových tříd a stupňů – zdravotníci u poskytovatele zdravotních služeb a v zařízení sociálních služeb, tabulka č. 6

Velké rozdíly ovšem nejsou jen mezi zdravotnickými a sociálními pracovníky, ale také mezi jednotlivými zařízeními – respektive mezi těmi, kde se odměňuje platem a mzdou. „Rozdíly sice nejsou tak markantní jako ve zdravotnictví, ale pohybují se řádově okolo 2500 až 3000 korun. Při nízkých mzdách je to ale samozřejmě významné, proto dlouhodobě usilujeme o to, aby rostly nejen platy, ale i mzdy, a aby MPSV při dotačním řízení dávalo dostatečné finanční prostředky zařízením, které tak mohou mzdy zvýšit. Stejně jako vyjednáváme v nemocnicích – akciovkách, tak vyjednáváme i v těchto zařízeních. Poměrně dobře se tu domlouváme s Unií zaměstnavatelských svazů na tom, aby zvýšené finance určené na zaměstnance skutečně k zaměstnancům doputovaly,“ říká Žitníková.

Úsilí odborů směřuje také na MPSV a nastavení počtu personálu v sociálních zařízeních – zatím to ale vypadá, že nepříliš úspěšně. „Přihlásila jsem se do pracovní skupiny pro personální standardy na ministerstvu práce a sociálních věcí. Zde jsem se bohužel setkala s jiným přístupem úředníků ministerstva, jejichž vidina personálních standardů je úplně jiná, než jakou přinášíme my, aby zaměstnanci v zařízeních nebyli přetěžováni. Nepochopili, že se jim tam z praxe přináší skutečnost, kterou oni nemohou znát, protože se do zařízení nepodívají a neví, jak to tam vypadá a jak je třeba 12hodninová směna pro zaměstnance náročná. Nejedná se ale jen o personální standardy, kde bychom chtěli, aby byly optimální a nedopadlo to jako ve zdravotnictví. Mrzí nás, že naše ministryně nedokáže za zaměstnance v sociálních službách tak silně bojovat, aby se situace zlepšila – aby se platy navýšily, zrušily se nízké tabulky a do sociálních služeb jsme dostali i muže, které tam potřebujeme, protože jde o práci fyzicky náročnou,“ uzavírá Menšíková.

Michaela Koubová