Práce ve zdravotnictví patří mezi psychicky nejnáročnější profese. Lékaři, sestry, zdravotničtí záchranáři, sanitáři i ošetřovatelé se denně ocitají tváří v tvář lidské bolesti, nemocem, úrazům i smrti. Pracují často pod tlakem a k tomu se přidávají náročné směny, četné přesčasy a občas místo vděku agrese. Není proto divu, že i oni potřebují své problémy a pocity s někým probrat, poradit se. Už několik let se v řadě zdravotnických zařízení mohou s důvěrou obrátit na své vyškolené kolegy, takzvané peery, kteří jsou připraveni poskytnout jim podporu. V resortu zdravotnictví jich působí již stovky. Jedním z těch, kteří stáli u zrodu a šíření této psychosociální pomoci pro zdravotníky, i rodiny a blízké nemocných u nás, stál Lukáš Humpl.
Psycholog, bývalý zdravotnický záchranář a mluvčí Zdravotnické záchranné služby Moravskoslezského kraje. Je rovněž odborným garantem a školitelem projektu Systém psychosociální intervenční služby. Jak prozradil, přivedla jej k tomu mimo jiné i jeho osobní zkušenost, kdy se následkem své práce dostal do situace, s níž si nevěděl rady.
Odkud se k nám tato pomoc dostala?
Projekt se jmenuje Systém psychosociální intervenční služby. Začali jsme s ním zhruba před deseti léty, kdy se objevily první úvahy o tom, že je zdravotníkům třeba poskytovat určitou podporu v tomto duchu. Celý systém vychází z kanadsko-amerického modelu intervenční pomoci, který tam velmi úspěšně funguje už několik desítek let. V té době, kdy jsme o jeho rozšíření u nás teprve uvažovali, byl již rozšířen také v některých evropských zemích. My jsme jej tedy přizpůsobili a v roce 2007 se školili první odborníci, psychologové, u nás. Původní představa byla taková, že se vyškolí skupina psychologů a dalších odborníků, takzvaných peerů, kteří budou pomáhat tam, kde bude zrovna potřeba. Praxe ale ukázala, že to tak nefunguje. Někdy je třeba pomoci okamžitě a není čas čekat, než se skupina dá dohromady a dorazí na dané místo. Proto v té době začali být školeni další budoucí peerové. Naše záchranná služba byla jednou z prvních, v níž začali působit.
Jaká je současnost?
Pokud se budeme pohybovat na republikové úrovni, tak nyní zasahujeme zhruba jen 15 procent resortu zdravotnictví. Psychosociální pomoc poskytujeme s jedinou výjimkou na všech záchrankách a také v některých nemocnicích. Mezi nimi jsou čtyři fakultní, několik velkých krajských a desítka malých okresních. Na severní Moravě a ve Slezsku jsou to fakultní i městská v Ostravě, havířovská a opavská nemocnice. Stále jednáme o rozšíření této pomoci do dalších nemocnic kraje. Po republice je rozšíření této služby velice individuální. Například v Hradeckém kraji dobře funguje na záchrance a ve fakultní nemocnici, ale prozatím nefunguje v okresních nemocnicích.
Kolik už jste za tu dobu proškolili peerů a kdo se jím může stát?
Aktuálně máme zhruba čtyři stovky aktivních spolupracovníků v obou směrech – jak peerů (pomoc zdravotníkům), tak interventů (pomáhají rodinným příslušníkům nemocných), z toho asi 250 peerů. Řada jich ale dělá obě služby.
Měl by to být zdravotnický pracovník. Preferujeme ty, kteří pracují bez odborného dohledu, tedy lékaře, sestřičky nebo zdravotnické záchranáře. Máme ale vyškolené i řidiče sanitek nebo sanitáře ve fakultní nemocnici. Tito lidé by měli mít alespoň tříletou praxi v oboru a umět se dobře orientovat v dané situaci, kdy pomáhají.
Jak jejich pomoc vypadá?
Funguje to obousměrně. Pokud má zdravotník potřebu nebo nějaký problém po těžším zásahu, může peera vyhledat telefonicky nebo osobně. Jestliže požaduje anonymitu, může oslovit i peera z jiného kraje. Pak jsou velké zátěžové události, po nichž někdo z týmu sám oslovuje zasahující zdravotníky. Například jsme takto pomáhali kolegům po zásazích při hromadném neštěstí. U nás na záchrance máme směrnici a zdravotníci, kteří projdou velmi zátěžovou situací (jako je třeba nehoda sanitky nebo napadení se zraněním), jsou bez ohledu na svou vůli vyřazeni z další práce a vystřídáni náhradní posádkou. A automaticky se jim věnuje peer nebo psycholog, aby se u nich zmírnily a ošetřily příznaky akutní stresové reakce.
Jak se to projevuje?
Je to hodiny až dva, tři dny trvající záležitost. Příznaky se mohou objevit ve všech rovinách organismu. To znamená, na somatické úrovni může jít o nevolnost, zvracení, zrychlený puls, na poli psychiky to mohou být myšlenky, kterých se dotyčný nemůže zbavit, obava, že se situace bude opakovat, bude znovu napaden, nabourá se a podobně. Mohou to být i pocity viny, že při té události něco nezvládl. Ty jsou docela časté, a to i v případě, že zásah byl v pořádku, ale pacient přesto zemřel. Tak si mohou stále dokola klást otázku, zda udělali vše nebo mohli udělat více, a podobně. Mění se i chování – mohou být vtaženi do sebe, jsou více tenzní, podráždění, nebo jdou častěji do konfliktu… Je to celá řada symptomů, které se u nich projevují. A aby mohli svou práci dělat bezpečně dále, my jim nabízíme podporu při jejich zpracování vhodnými způsoby.
Jaké jsou další problémy, se kterými se zdravotníci na peery obracejí?
Mohou to být i tělesné obtíže. Často se setkáváme s tím, že i zdravotníci jsou sami zaskočeni tím, co se s nimi děje. Může to být nespavost, nevolnosti, poruchy příjmu potravy, a podobně. Nebo mají obavy, pokud byli napadeni, že se to stane znova, že příště opět nezachrání zraněného, když se jim to teď nepodařilo. Ale přicházejí i s problémy ze soukromého života. V tom případě jim peer dokáže naslouchat a doporučit další pomoc. A navíc posoudí, nakolik se soukromý problém může promítnout do jejich pracovního života. Potom třeba řidiče sanitky může motivovat, aby si vzal volno nebo vyměnil směny, aby svou práci malinko přizpůsobil tomu, co teď řeší ve svém životě.
Vzpomínáte na nějaký silný příběh, který vám utkvěl v paměti?
Ty příběhy se dějí pořád. Kdybych si měl vzpomenout na jeden z poslední doby, tak koncem roku jsem pomáhal kolegům ze Zlínského kraje. Byly tam posádky, které zasahovaly u bodného poranění na Zlínsku, při němž byl ubodaný malý chlapec a jeho otec. Oba zemřeli. To bylo velmi zátěžové pro posádky, které pracovaly na místě události. Nevěděly, kdo je pachatel, jestli se tam ještě někde nepohybuje, byli tam také dva zranění se selháním životních funkcí. Jak se nakonec ukázalo, bylo to náročné nejen pro ty, kdo zasahovali na místě, ale také pro dispečerky záchranné služby, které zásah řídily.
Máte několik funkcí, jak je zvládáte?
Nyní jsem na pozici psychologa a tiskového mluvčího Zdravotnické záchranné služby Moravskoslezského kraje. Jako záchranář už několik let nejezdím. Nedalo se to vše zvládat tak, abych byl plně orientovaný a odborně zdatný a zároveň bezpečný pro pacienta. Ale dříve jsem jezdil, asi osm let a byl jsem i vedoucí dispečer na někdejším okresním operačním středisku v Opavě.
Potřeboval jste v té době někdy podobnou pomoc?
Ano. Já sám jsem nerozuměl tomu, co se to se mnou děje. Byl jsem z toho vyděšený. Když jsem pak začal studovat psychologii, tak jsem pochopil, že to byla právě akutní stresová reakce a následky stresu, které se mnou tak „cvičily“.
Stres občas přepadne většinu lidí. Jak by se měli v této situaci zachovat?
Je to součást práce našeho psychosociálního týmu, že zdravotníky učíme, jak se stresem zacházet. Součástí „ošetření“ proto bývá i doporučení, co mají po té těžké události dělat. Existuje celá škála jak aktivních, tak pasivních způsobů, které mohou člověka ve zvládání obtížné životní nebo profesní situace významně podpořit.
Přibližte je na vlastním příkladu. Jak se udržujete v psychické kondici?
Pobytem v přírodě, kolo, brusle, lyže, hory, vysokohorská turistika, wellness, masáže, vířivka, ale jindy stačí i obyčejná sprcha, vana, krátká procházka, práce na zahradě. Někdy je to taková první pomoc, krátkodobá, co máte právě po ruce a můžete stihnout mezi směnami. Potom jsou to ty větší věci, které si dopřeji, když je čas. Je to dovolená, například jsem na část jarních prázdnin odjel s rodinou do Jeseníků na lyže.
Kdo je Lukáš Humpl (43 let)
Přes dvacet let se pohybuje ve zdravotnictví, kde vystřídal řadu profesí. Původně studoval na vojenském gymnáziu, ale vnitřní potřeba pomáhat, jak sám řekl, jej přivedla do zdravotnictví. Je vystudovanou zdravotní sestrou a dálkově vystudoval i psychologii. Na vlastní kůži si vyzkoušel profesi zdravotnického záchranáře a také práci na dispečinku. Nyní působí jako psycholog a tiskový mluvčí Záchranné zdravotnické služby Moravskoslezského kraje. K tomu přednáší, učí záchranáře a další zdravotníky, jak přistupovat k lidem, kteří ocitnou v krizové situaci, například při nehodě. Stal se také odborným garantem a školitelem celostátního projektu Systém psychosociální intervenční služby. Podle svých slov jej nikdy nenapadlo, aby od záchranky odešel a otevřel si soukromou praxi jako klinický psycholog mimo zdravotnictví. Právě naopak, přemýšlel, jak své profese propojit a znalosti nabyté studiem uplatnit právě u záchranářů.
Co je:
Intervenční péče, takzvaná péče ven, je určena rodinným příslušníkům pacientů.
Peer péče je určena pro zdravotnické pracovníky, kteří prošli akutní stresovou reakcí v průběhu práce nebo mají dlouhodobý pracovní, případně soukromý problém. Jde o anonymní kolegiální službu, nic se písemně nezaznamenává.
–ova–
