ČSSD hodila zdravotnictví přes palubu

Sociálně demokratická růže uvadá a přinejmenším ve zdravotnictví není nikdo, kdo by jí zalil a přivedl zpátky k životu. Z toho nemůže mít radost žádný demokrat, ani zdravotník. Foto: Pixabay

Po čtyřech letech odpovědnosti za české zdravotnictví se sociální demokraté na rezort vykašlali. Neudělali tak v náhlém pominutí mysli, je to výsledek dlouhodobého kličkování před řešením skutečných a naléhavých problémů, které přinesou nejbližší léta. Hospodářská prosperita socialisty ukolébala v přesvědčení, že nejlepší je nedělat nic. V posledních dnech ČSSD zatloukla dva poslední hřebíky do rakve svých rezortních ambicí. Nejprve předseda a premiér Sobotka dopustil, aby byl odstřelen ministr zdravotnictví Miloslav Ludvík a nemohl ani kandidovat do sněmovny. A v sobotu strana zveřejnila volební program, který je tak děsivě prázdný, že se člověk musí ptát, kdože to tu vlastně ten rezort až doteď spravoval, že si nevšiml, v jakém je skutečně stavu. ČSSD tak nemá mluvčího a defacto ani ten program. A v terénu se vzteky třesou naštvaní odboráři a komorníci, protože mají pocit, že ČSSD neplní sliby. Přitom za normálních okolností by právě tyto skupiny ve zdravotnictví měly být nejbližšími spojenci socialistů. Andrej Babiš už nemusí snažit, stačí pár dobře mířených píárových hesel a zdravotnictví je jeho.

 

Ještě můžeme zmínit jeden hřebíček, a tím je tzv. antikuřácký zákon. Nesdílím názor některých pravicových politiků, že je útokem na naši svobodu, a jako (vystudovaný) zdravotník omezení kouření vítám, byť mohlo být provedeno elegantněji, s větším nadhledem. Ale je to program třeba pro zelené, nebo možná nějakou levostředovou městskou stranu. Představuji si ale klasického voliče ČSSD na venkově, kterému zakázali v jeho hospůdce kouřit, a chápu, proč jí procenta preferencí letí dolů.

Odstřelení ministrů

Zpátky k tomu, co je pro další fungování zdravotnictví podstatné. Strana, která ho čtyři roky spravovala, nemá pro podzimní volby mluvčího, tedy člověka, který zdravotnictví zná, je dostatečně politicky silný a razantní, aby dokázal voliče přesvědčit, že mohou znovu uvěřit stejným slibům. Měla Svatopluka Němečka, ten se sice také vyhýbal řešení zásadních problémů ve zdravotnictví, respektive plnil do puntíku nemastné neslané zadání premiéra Sobotky, ale působil autenticky, voliči mu rozuměli a navíc se dokázal postavit snaze Andreje Babiše zdravotnictví ovládnout. Premiér Sobotka v Němečkovi zřejmě viděl jistá rizika (vyšetřování nákupů ve FN Ostrava) a vyměnil ho za Miloslava Ludvíka, který měl být „jako ekonom“ účinnou a přitom snad méně zranitelnou protiváhou Andreji Babišovi. Ludvík ale s Babišem rychle uzavřel pragmatické kompromisy. Manažersky se zaměřil na několik málo bodů, které bylo reálné do voleb stihnout. Získal renomé „člověka, co tomu rozumí“, snad i proto, že s novináři vychází mnohem lépe než Němeček (sklidil plody dlouhodobě pěstovaných vztahů s pražskými médii v rámci FN Motol). Pro stranu by tudíž v dané situaci bylo bývalo prospěšné, kdyby šel do voleb a hájil v nich její program. Premiér a předseda Sobotka však neuchránil svého favorita před vnitrostranickými šarvátkami v tradičně rozdělené Praze, kde si skupina kolem ambiciózního Petra Dolínka tvrdě pohlídala své zájmy, bez ohledu na to, jaké to bude mít pro ČSSD následky. Tak se stalo, že Ludvík prohrál s Dolínkem nesmyslné hlasování o pražském lídrovi a kvůli hloupému vnitrostranickému pravidlu už nemůže ani kandidovat v letošních volbách. Stejně jako Bohuslav Sobotka odvolal Andreje Babiše z vlády způsobem, který šéfa ANO posílil, povolal Ludvíka, aby si ho nechal odstřelit. A protože sám odstavil Ludvíkova předchůdce Němečka, nemá náhradu. Která další silná osobnost by šla dělat terč dobrovolně, že?

Sliby (z poloviny) chyby

Vzpomeňme si na priority, které ještě nedávno neustále při každé příležitosti opakoval premiér Sobotka, a také na to, co z nich zbylo:

  1. Zrušení poplatků. Základní bod programu byl splněn. Zdravotnictví to stálo a dosud stojí miliardy. Jestlipak veřejnost a voliči ČSSD ví, že se dodnes musejí poplatky poskytovatelům péče kompenzovat? Už tu několik let formálně neexistují, ale pořád za ně pojišťovny platí, samozřejmě nikoliv v plné výši. Důsledkem je, že chybí několik miliard, které poplatky přinášely, a další obří částky byly vydány na jejich kompenzaci. Z těchto peněz by se například dal financovat nárůst nákladů na moderní drahou biologickou léčbu zachraňující životy, což je akutní problém již příštího roku.
  2. Zvýšení platů. Ano, vláda sociální demokracie (plus ANO a KDU) několikrát zvýšila platy (o 5 a opakovaně o 10 procent), ale aniž by udělala jedinou strukturální změnu, která by vytvořila pro další razantní zvyšování prostor. Musela zvednout platby za státní pojištěnce, ale stejně neměla peněz dost. Takový způsob navyšování platů nikdy nevede k uspokojení příjemců, tj. lékařů, sester. Zvýší očekávání a navodí zklamání. Příští rok povede k deficitu financování zdravotnictví, o němž už dnes nikdo nepochybuje. Ministr se bude snažit v úhradové vyhlášce vyrobit nějaká kouzla, která možná deficit rozpustí v krácení financování některých skupin poskytovatelů, například ambulantních specialistů, ale podstata se tím nezmění. Jisté racio má příplatek za směnnost sester u lůžka jako čistá státní dotace do oblasti, která je vskutku krizová. Jenže letos pošle na tento příplatek peníze přímo stát. Příští rok se mají najít přes úhradovou vyhlášku. Kraje se už dnes bojí, že to bude jako vždycky – že se něco naplánuje, ale peněz bude málo.
  3. Síť neziskových nemocnic. Tady ČSDD zcela selhala. Třebaže jsme v ZD opakovaně kritizovali konkrétní návrh, který vznikl na ministerstvu zdravotnictví, pořád to byl respektu hodný politický cíl. Z vlajkové lidi však nezbyl ani vrak. ČSSD si ho nechala rozebrat Andrejem Babišem a hnutím ANO. Nejprve ministr financí řekl, že tento zákon prostě nechce a ČSSD se jej bez boje vzdala s tím, že ministr Ludvík domluvil kolegou Babišem kompromis v podobě zákona o univerzitních nemocnicích (což je část vytržená z původního návrhu zákona o neziskových nemocnicích). Tento zúžený zákon ovšem v uplynulém týdnu hnutí ANO zařízlo ve zdravotním výboru sněmovny na výjezdním zasedání v Mikulově. Nadvakrát tak Babiš rozebral hlavní programovou prioritu ČSSD a ta ani necekla. Zůstalo jen obrovské naštvání odborů a lékařské komory. A jiné potenciální spojence sociální demokraté ve zdravotnictví nemají.
  4. Antikuřácký zákon. Ano, ten se podařilo prosadit, protože to ANO dovolilo. Pochvaly dorazily z WHO, ale u voličů přísná norma žádné nadšení nevzbudila.
  5. Vzdělávání zdravotníků. Velká očekávání nebyla naplněna. Původní úprava vzdělávání lékařů domluvená s lékařskou komorou byla nahrazena verzí upečenou s univerzitami (další černý bod u komory a odborů). Zákon upravující vzdělávání nelékařských povolání je kontroverzní, jsou pochybnosti, zda skutečně pomůže udržet sestry v praxi, nebo jim uškodí. Zjednodušuje vzdělávání na model 4+1 a ozývají se hlasy, že po něm zůstanou méně vzdělané sestry, tedy s menšími kompetencemi a v končeném důsledku i menšími platy. A k tomu byli do zákona prosazeni čínští léčitelé, což je radikální průlom do spektra odborností v českém zdravotnictví. Není to zase ale bod, který by uškodil ČSSD u voličů.

Souhrnem. ČSSD dodržela premiérovy priority v oblasti poplatků a v boji proti kouření. V oblasti platů se snažila, ale uvízla ve vlastní pasti, protože neudělala žádné jiné kroky, které by vytvořily prostor pro další růst (platů i ekonomiky celého sektoru). Vzdělávání zdravotníků zlepšila tak napůl a praxe ukáže, zda jsou výtky a obavy na místě, či nikoliv.

Cesta do zapomnění

Když už někdo jede dolů po šikmé ploše, velmi rychle se dostane až na její samý konec, a tím je v případě ČSSD její nový volební program. V oblasti zdravotnictví je ostudnou snůškou prázdných deklarací.

Sociální demokraté slibují kvalitní i „nejnáročnější a nejsložitější“ zdravotní péči. Budou „dále zvyšovat platy lékařů, sester i dalších pracovníků v nemocnicích“, dotačními programy se vynasnaží zabránit odchodu mladých lékařů do zahraničí (i když sám ministr Ludvík tvrdí, že neodcházejí do ciziny, ale z nemocnic do ambulancí), v každé nemocnici zavedou urgentní příjem (personál se už jistě těší), zlepší pomoc zdravotně znevýhodněným, dětem i seniorům… (doteď se samozřejmě také snažili, ale volič nedával pozor a nevšiml si toho) atd. Všechny tyto krásné cíle spotřebují hodně peněz. A jak jsme si už řekli, příští rok bude systém v deficitu. ČSSD ví jistě – odkud peníze nechce vzít: „Odmítáme zvyšování spoluúčasti lidí na zdravotní péči. ČSSD je pojistkou proti znovuzavedení poplatků ve zdravotnictví,“ píše ve volebním programu. Úvahy o platbách za stravu a lůžko v nemocnici, které občas v debatách připouštějí někteří sociální demokraté, tím tedy padají. Ani skutečnost, že Česko patří k zemím s nejvyšším podílem veřejných výdajů do zdravotnictví mezi zeměmi OECD, nijak ČSSD nereflektuje. Odkud chce tedy vzít na zvýšené výdaje peníze?

V programu to přímo není napsáno. Můžeme pouze dovozovat z jiných jeho pasáží, kde se horuje za rychlé zvýšení mezd. To by bylo prima, vyšší mzdy nesou vyšší pojistné a tedy více prostředků do zdravotního pojištění. Jenže je reálné očekávat, že tento slib ČSSD splní? Proč se jí to až dosud nepovedlo „prostřednictvím strategické hospodářské politiky“, jak teď plánuje? Program obsahuje jeden jediný konkrétní nápad, jak přivést peníze do zdravotnictví, konkrétně na investice, a to přesměrováním části spotřební daně z alkoholu a tabáku. Tento bláznivý nápad nikdy nepřipustí žádný ministr financí a myslím, že to v ČSSD vědí. On by si každý rezort dokázal takto vymyslet nějaké to odklonění daní do svého chlívečku, ale to by pak správce kasy ani nemusel existovat. Navíc je tato pasáž v programu formulována rozporně s tím, co původně plánoval Miloslav Ludvík. Ten ve sněmovně při interpelacích 2. března prohlásil, že „bude to určitý nárokový proces, ze kterého by měly čerpat všechny nemocnice bez ohledu na formu zřizovatele“. V programu se ale píše, že „prostředky půjdou výhradně na investice do veřejně vlastněného zdravotnictví“. Rozpor jenom ukazuje letitou bolest sociální demokracie, která nechce nebo neumí rozlišit veřejnou službu a veřejné vlastnictví. Snaha ignorovat soukromé nemocnice se jí nevyplatila právě u zákona o neziskových nemocnicích, kde jim chtěla znemožnit přístup k penězům veřejného zdravotního pojištění. V programu se dále vymezuje: „Odmítáme veškeré pokusy o privatizaci státních či krajských zdravotnických zařízení“. Volič musí být ale zmaten, protože donedávna mu bylo vštěpováno, že i akciové společnosti jsou předstupněm k privatizaci, a teď jich je za přispění ČSSD po krajích rozeseto už poměrně dost (je to rozhodně vhodnější forma pro řízení podniku, než příspěvková organizace). Navíc některým nemocnicím se daří, jiným nikoliv, a volič si už všiml, že to není závislé na formě vlastnictví. Sociální demokraté však jdou ještě dál: „Prosadíme proto novou strukturu veřejně garantovaných zdravotnických zařízení (ambulantní i lůžkové péče) a zabráníme tomu, aby soukromá zařízení neúměrně profitovala z veřejného zdravotního pojištění.“ Copak asi onen pojem „nová struktura veřejně garantovaných…“ znamená, jak tomu má rozumět volič? Je to síť neziskových nemocnic, jakou mu strana slibovala před čtyřmi lety?

ČSSD hovoří i o „zefektivnění“ systému, uvádí však pouze jediný konkrétní způsob, a to postupnou digitalizaci. Za to jí pochvalme, ale ponechejme si pochybnost, zda si v Lidovém domě uvědomují, co skutečně elektronizace zdravotnictví znamená. Z programu víme, že si jeho autoři představují, že se „zrychlí zdravotní péče a zlepší úspěšnost lékařských zákroků“, což zrovna v nějakém velkém měřítku asi očekávat nelze, protože operovat se bude stejně rychle a s kvalitou problém nemáme. Mohly by se, jak se píše v programu, zkrátit čekací doby u lékaře, pokud se tím myslí lepší organizace objednávání na vyšetření, o čemž „sní“ i Andrej Babiš. Avšak čekací doby například na výměnu kyčelního kloubu lze zkrátit úplně jinak – to je otázka změny systému, na který sociální demokraté nechtějí sahat za žádnou cenu.

Zbytek nekonkrétního programu ať si laskavý čtenář přečte přímo zde.

Nedávno jsem kritizoval program z opačného politického spektra. Vztah „tradičních“ politických stran ke zdravotnictví je laxní. Dokonale umetá cestičku pro Andreje Babiše a jeho věrné. Až se jednou bude analyzovat, jak se mohla prosadit neliberální demokracie a oligarchická vláda, nemělo by se zapomenout, že to, co skutečně chybělo, nebyl marketink, čistota politiky či zájem voličů, ale odvaha, program a vize pro budoucnost.

Tomáš Cikrt