Když se řekne hadí jed, většině lidí se vybaví paralýza, zranění, smrt. Jak ale nějakou dobu vědí odborníci, může být jed, respektive některá jeho složka, také lékem. Už stávající protidestičkové přípravky na trombózu se inspirují jedem, a tento smrtící prostředek by mohl nyní dát vzniknout také léku na srážení krve, který na rozdíl od těch stávajících nebude zvyšovat riziko krvácivých příhod. Za studií, která s novinkou přichází, stojí vědci z Tchaj-wanu.
Zatím ho vědci vyzkoušeli jen na myších, pokud ale všechno půjde hladce, mohl by nový experimentální lék znamenat snížení rizika komplikací pro pacienty užívajících přípravky na srážení krve. Ukázalo se totiž, že u zvířat dokáže léčivo se základem z bílkoviny objevené v hadím jedu zabránit srážení krve, aniž by zvyšovalo riziko nadměrného krvácení v případě poranění. To je přitom častým nežádoucím účinkem současné palety protidestičkových léků, jako je aspirin, předepisovaných pacientům s nemocným srdcem, aby se předešlo shlukování destiček a vytváření sraženin. Ty mohou v závislosti na tom, kde se objeví, způsobit mrtvici či infarkt. Objev vědci publikovali minulý týden v časopise Arteriosclerosis, Thrombosis and Vascular Biology.
„Pro mne jako pro vědce je vždycky zajímavé učit se od naší matky přírody. Máme dlouhou historii užívání hadího jedu jako nástroje ke studiu mechanismu srážení krve,“ říká podle CNN Y. Jane Tsengová, spoluautorka studie a profesorka na Genomics Center School of Pharmacy při National Taiwan University. Podle ní jsou přitom dostupné protidestičkové léky na trombózu také založeny na jedu – ovšem jiném než tom, který byl použit v rámci výše zmíněné studie.
Jedovatý chřestýšovec může zachraňovat životy
Podle Tur-Fu Huanga, spoluautora výzkumu a profesora na Graduate Institute of Pharmacology při National Taiwan University, jsou některé hadí jedy neurotoxické, tedy jedovaté pro mozek, zatímco další jsou hemoragické – zásadně ovlivňují srážení krve a funkci krevních destiček. Nová studie se přitom zaměřila na jed, který je přirozeně hemoragický.
Již během předchozího výzkumu Huang, Tsengová a jejich kolegové zjistili, že bílkovina z jedu chřestýšovce Waglerova se přichytí na glykoprotein VI, který je na povrchu destiček. „Ne každý hadí jed se k destičkám chová podobným způsobem,“ poukazuje Tsengová. Tímto přichycením pak látka stimuluje destičky, aby tvořily krevní sraženinu. Destičky, které glykoprotein VI postrádají, ale sraženiny netvoří a nezpůsobují závažné krvácení. Výzkumníci tak zaspekulovali, že kdyby mohl být glykoprotein VI zablokován, šlo by tak možná zabránit delšímu krvácení.
Aby si svou teorii ověřili, navrhli výzkumníci molekulu, která umí zabránit srážení, zároveň ale přidali bílkovinu z jedu chřestýšovce Waglerova, aby nemohlo vzniknout závažné krvácení. Když pak tento experimentální lék dali myším, tvořily se jim sraženiny pomaleji, ale zároveň nekrvácely déle než neléčené myši.
„Úspěšně jsme hadí bílkovinu přeměnili na protitrombotický prostředek,“ komentuje zjištění Huang, podle něhož se experimentální lék ukázal jako efektivní i bezpečný, i když pochopitelně vyžaduje další testy na zvířatech a pak i na lidech, což bude nějakou dobu trvat. Mezitím ale může být upravován a optimalizován tak, aby byl účinnější a stabilnější pro potenciální využití u pacientů. „Obecně tento typ molekul nevydrží v těle dlouho, takže techniky jako zformulování a doprava budou muset prodloužit čas expozice v lidském těle,“ říká Tsengová. Ve finále ale Huang a jeho kolegové doufají, že by mohli přispět ke vzniku celé skupiny účinných protidestičkových léků a menšími nežádoucími účinky.
Malá dávka je lék, větší jed
Je ovšem nutno zdůraznit, že studie automaticky neznamená nový lék, na což poukazuje i Leslie Boyerová, ředitelka Viper Institute v arizonském Tucsonu. Mohou se totiž objevit komplikace v souvislosti s bezpečností. „Pokud se ale povede najít skvěle vyladěnou molekulu, kterou vytvářejí hadi, a podat ji v té správné dávce, může to mít pro některé pacienty léčebný účinek, “ připouští Boyerová, která se na studii nepodílela.
Důležité je přitom správné vyladění dávky. „Jed obsahuje mnoho a mnoho toxinů. Jeden jediný had může mít i sto různých jedovatých molekul,“ říká Boyerová. I malá dávka jedu vpravená do těla při uštknutí může být velmi toxická, pokud se ale jed vezme, rozebere na jednotlivé složky, které se zredukují a pak podají v malém množství, mohou být mnohé z nich užitečné. Toxikologové tak příliš nerozlišují, jestli je jedna molekula jedovatá a jiná ne. „Všechno je to věc dávkování. Malá dávka něčeho může být lékem, zatímco velká jedem,“ zdůrazňuje Boyerová.
Ředitelka Viper Institutu také vysvětluje, že hadi mají jed z více důvodů, tím hlavním však je „znehybnění oběda“. „Velká část hadů jsou poměrně pomalu se pohybující tvorové. Jsou to predátoři, kteří přepadávají, nebo za kořistí cestují jen na krátké vzdálenosti. Mají jen jednu šanci, jeden rychlý úder, aby zvládli udržet v klidu rychle se pohybující kořist, jako je pták nebo hlodavec, tak, že se nechá sníst,“ vysvětluje Boyerová.
Molekuly v hadím jedu pak reagují s nervovým nebo kardiovaskulárním systémem, takže mohou být i potenciálním lékem zmenšující bolest nebo uvolňující svaly, případně, pokud jde o kardiovaskulární systém, mohou být využity na problémy s krevním tlakem, tepovou frekvencí a podobně.
Vedle molekuly, která byla využita v nové studii, má jed i další složky, které přímo ovlivňují tkáně zasažené tesákem. Ty umějí trávit proteiny, které spolu s tukem utvářejí tělo živočicha. „I tyto molekuly mají různý potenciál. Rozkládají například konkrétní bílkoviny, což se může hodit nejen ve vývoji léčiv, ale třeba také v pracích prášcích nebo přípravcích na odstraňování skvrn. Možná jsou dobré na recyklování,“ dodává Boyerová. Ta ale zároveň nabádá k opatrnosti – důvodem, proč dnes víme něco o jedech, je, že kvůli hadím uštknutím lidé trpí.
-mk-
