Když Babiš sní o zdravotnictví, překvapuje

Když Andrej Babiš sní, jeho voliči sní s ním. Opravdu pochopili, co vlastně ve zdravotnictví nabízí? Jsou připraveni na revoluci? Foto: Koláž ZD

 

Nominální pojistné, připojištění, řízená péče, konkurence zdravotních pojišťoven, nákup zdravotní péče, nadstandardy – změny, které nutně potřebuje české zdravotnictví, alespoň podle názoru některých expertů, manažerů velkých nemocnic, šéfů zdravotních pojišťoven či pravicových politiků. Politické strany se těchto témat bojí, protože z nich plyne, že by se lidé museli více samostatně rozhodovat a také samozřejmě platit část nákladů přímo z peněženky. V roce 2017 se jenom jediný subjekt, přesněji řečeno jeho mocný předseda, nebojí šířit ve veřejnosti takové „kacířské“ myšlenky. Andrej Babiš. Má to jediný háček, nevíme, zda to myslí skutečně vážně. Zdravotnický deník si prostudoval  kapitolu o zdravotnictví Babišovy knihy O čem sním, když náhodou spím.

 

Již jsme hodnotili programy ČSSD a ODS, které nás zklamaly. Nyní můžeme nějaký program pochválit, i když on to vlastně program není. Hnutí ANO předložilo veřejnosti sny svého šéfa. Jsou dost konkrétní, aby daly dohromady srozumitelnou vizi, jak by mělo zdravotnictví vypadat. Relativizuje je ovšem forma, která čtenáře znejišťuje: Je to jenom nějaké nezávazné čtení, nebo tohle všechno hodlá Andrej Babiš prosadit?

Kapitola věnovaná zdravotnictví má poněkud zavádějící název Sen o zdravých lidech. Nikdy nebudou a nemohou být všichni zdraví. Medicína pečuje o nemocné, které se snaží navracet ke zdraví, někdy stoprocentně, jindy jenom částečně. Velká část moderního zdravotnictví je péčí o trvale čili chronicky nemocné. Nelze je vyléčit, lze jim ale zlepšovat kvalitu života.  Ale to je jenom drobná terminologická poznámka.

Pojišťovna nakupuje péči

Kapitola začíná příběhem (vůbec kniha Andreje Babiše je plná příběhů, jeho tým špičkových píáristů ji napsal opravdu skvěle a i když je tedy nesporně kolektivním dílem, přeci jenom jako autor je uveden on a na všech mítincích se k ní hlásí, takže jí budeme chápat takto osobně). Osvětluje čekací doby, ty sice nejsou úplně nejžahavějším problémem českého zdravotnictví, ale Babiš správně poukazuje na velké rozdíly mezi nemocnicemi, či regiony a naznačuje i řešení – elektronicky propojené informace o tom, kde je jaká volná kapacita, aby pacient nemusel čekat například na výměnu kyčelního kloubu rok, ale dočkal se jí do dvou měsíců. V pojednání o zdravotnictví je vidět rukopis reformátorů zdravotnictví z roku 2006. Ti komunikují s Babišovým poradcem Adamem Vojtěchem, jenž využil uplynulé roky na Ministerstvu financí ke vstřebávání podnětů a vědomostí ze zdravotnického terénu a jak patrno šéf mu naslouchá (a i ho ocenil posunutím na třetí místo kandidátky do poslanecké sněmovny, psali jsme zde). A také proto se můžeme v knížce dočíst, že Babiš ví, kdo a jak by měl problém nastíněný úvodním příběhem řešit: „Měla by to mít na starosti zdravotní pojišťovna, která nakupuje péči pro své pojištěnce a ručila by za kvalitu služeb.“ Nákup zdravotní péče nemá v programu nikdo jiný. Ani ODS, která o nich kdysi mluvila první a jediná, ani TOP 09, u které bychom to ale ani nečekali, přestože je označována jako pravicová strana.

Prevence, bonusy a malusy

V další části textu se Babiš rozepíše o prevenci. Ukazuje, jak je léčba nákladná a kolik by se dalo prevencí ušetřit, pak nabízí šest klasických doporučení, jak předcházet zejména kardiovaskulárním nemocem (zde patrně vliv preventivní kardioložky profesorky Adámkové z pražského IKEM, která také kandiduje za hnutí ANO a má velkou šanci na zvolení). V textu je dále argumentováno délkou věku prožitého ve zdraví, kdy je poukazováno na to, že je tento parametr v roce 1961 a 2015 velmi podobný (něco přes 60 let, u žen malinko vyšší), z čehož je dovozováno, že „co se týká let prožitých ve zdraví, nejsme na tom tedy v zásadě líp, než v roce 1961. To, co se prodlužuje, je život nemocných.“ Toto porovnání není tak docela korektní, protože život s nemocí není totéž, co nekvalitní život. Například, má-li někdo vysoký krevní tlak, užívá léky a žije zcela normálně – zemře třeba o deset let později, než by se mu přihodilo bez léků v roce 1960. Ta léta, která dostal, prožívá naplno a rozhodně lépe než za vlády komunistů. Definice zdraví říká, že jde o pocit pohody a to nejen zdravotní, ale i sociální apod. A to bychom se museli ještě podívat na onu statistiku – jak mixuje do průměru zdravé lidi, kteří nepochybně žijí déle ve zdraví i takříkajíc celkově a nemocné, kteří prostě neumírají tak brzy jako dříve a žijí dál (pak „kazí“ statistiku). Ale i toto je spíše k zamyšlení, než ke kritice.

Podle Andreje Babiše by neměl za lidské zdraví odpovídat stát, pojišťovna, nebo lékař, ale každý člověk sám. Lidi, kteří by pečovali o své zdraví, by zvýhodnil, čili zavedl bonusy. Trestal by ty, kteří doktora ignorují, nezbedníky, třeba obézní, by defacto pokutoval (malusy), jeho slovy: „pak si dokážu představit i přirážku na pojistném“.

Důraz na praktiky i eHealth

Je nutné posílit praktické lékaře, ti jsou prý oporou dobré medicíny. Když budeme chodit na preventivní prohlídky, mohou se snížit doplatky na léky a přidat peníze na vážné nemoci. Je třeba, podle Babiše, podpořit školící pracoviště pro praktiky, dát jim finanční pobídky i vyšší kompetence, doslova o praktickém lékaři píše, že „on bude první, na koho se pacient obrátí a doktor ho nebude odesílat dál, ke specialistovi, pokud to není nezbytně nutné“. Jinými slovy se tu popisuje tzv. řízená péče. Zbystřit by měli lékárníci, neboť dále tuto myšlenku rozvíjí tak, že praktik bude oprávněn pacienta sám léčit a pak dodává: „A vůbec nejlepší bude, když pacient dostane všechno na jednom místě, včetně léků.“ Co se tím myslí, můžeme jen domýšlet. Výdej léků přímo v ordinaci lékaře? Nebo lékárna hned vedle ordinací?

Hnutí ANO bude podporovat eHealth. Hezky lidsky to Babiš přibližuje titulkem „Doktor v mobilu“.  Vysvětluje dále, proč je dobrý elektronický recept. Za vzor v elektronizaci dává Dánsko a Izrael, kde „je hodně nemocnic prakticky bez papírů.“

Stárnout bychom měli doma, sní šéf ANO s tím, že menší nemocnice se budou transformovat na moderní zdravotně sociální instituce pro seniory.  A opět se odvolává na další zahraniční vzor – Švédsko.

Spoluúčast, připojištění, nadstandardy, konkurence…

Finále pojednání o zdravotnictví je věnováno jeho financování. Babiš si je vědom, že nedosahujeme ve výdajích úrovně západních zemí. To je určitý posun v jeho myšlení, protože, když nastupoval do úřadu ministra financí, zdůrazňoval, že je zdravotnictví černá díra, do které teče peněz dost.  „Aby se dalo financování utáhnout i v budoucnu, mělo by zvýšení prostředků směřujících do zdravotnictví probíhat jak na straně veřejných, tak na straně soukromých výdajů,“ píše se v knížce. Tam je i vysvětlen jednoduchý princip – veřejné peníze mají jít na léčbu rakoviny, hemofilie a dalších „těžkých“ nemocí. Z veřejných peněz nemůžeme hradit všechny jednodušší zákroky typu vypalování bradavic. A tak „bychom měli lidem umožnit, aby si na lepší péči dobrovolně připlatili,“ píše Babiš. A jak? Dobrovolnou spoluúčastí anebo připojištěním. Všechny tyto myšlenky již tady byly před cca deseti lety a společnost je, i pod vlivem mediální masáže tehdejší opozice, většinově nepřijala. Nyní je tu paradoxní šance, že je přijme od Andreje Babiše.

Předseda Hnutí ANO ve svých vizích přidává i příklad různých typů čoček při operaci šedého zákalu a staví se za možnost, aby si pacient směl legálně připlatit za nadstandardní čočku. A budeme-li platit, jako protihodnotu získáme kvalitu, kterou u nás teď „nikdo neměří“. Mohli bychom například hvězdičkovat lékaře a nemocnice, navrhuje Babiš.

Ve zdravotním pojištění je vzorem Nizozemsko nebo Švýcarsko. I tohle všechno už tu jednou bylo. Andrej Babiš nic nezastírá a popisuje, jaké si přeje uspořádání: „Zdravotní pojišťovny si mohou konkurovat v tom, jaké služby nabízejí a taky v ceně pojistného.“ A jasně také píše, že by se zdravotní pojištění rozdělilo na odvody a osobní platbu, jinými slovy Andrej Babiš je pro nominální pojistné. Mohli bychom si vybírat nejen pojišťovny, ale i různé produkty a programy „na míru“. Kdo by to byl řekl, pokud by soudil jenom z jeho dosavadních mediálních vystoupení. V publikaci O čem sním, když náhodou sním mile překvapuje.

Až potom následuje část, kde už dobře Andreje Babiše poznáváme. „S transparentností jsme v době kamenné,“ tvrdí. Chce průhledné úhrady a ekonomické informace. Nadále horuje pro centrální nákupy. Tady však může přeci jenom nastat zádrhel. Buď totiž svěří hnutí ANO nakupování zdravotních služeb zdravotním pojišťovnám, pak je ale musí nechat pracovat a neřídit je z nějakého dalšího centra a neorganizovat jim třeba právě ony centrální nákupy. Hlídat je ale pojišťovny třeba, proto se v takových případech zřizuje úřad pro dohled nad naplňováním nároků pojištěnců. Ten by měl být relativně nezávislý na ministerstvech. Jenže o něčem takovém Andrej Babiš nepíše. Jeho představa je spíše centralizovaná kontrola státu z jednoho místa (premiéra, ministra financí).

Krásné snění. A realita?

Babišovo snění o zdravotnictví je konkrétní, srozumitelné a kontrastuje s bezradností a či zbabělostí většiny ostatních politiků. Lze se pak divit různým reformátorským expertům, že Babišovi dávají své rozumy? To, co léta nebylo možné, protože politici neměli tu odvahu provést nutné strukturální a systémové změny, by se mohlo podařit prosadit pevnou rukou osvíceného monarchy.

Když Andrej Babiš sní o zdravotnictví, sní opravdu pěkně a odborníci se tetelí blahem. Nikde ale není ani čárka o tom, jak by svých snů dosáhl. Co by byl první krok, jaký by byl ten následující. Víme, co by si přál v roce 2035, ale nevíme, co udělá v nejbližších letech.  A jaké budou jeho vůbec první rozhodnutí, pokud vyhraje volby a zdravotnický rezort převezmou jeho lidé?

Tomáš Cikrt