Aprobační zkoušky složí jeden lékař z deseti. Pomoci může černá listina zahraničních škol i přípravné kurzy

Základem úspěšného absolvování aprobační zkoušky je znalost češtiny a dostatek času na učení, ideálně spolu s přípravnými kurzy. Foto: Pinterest

Aprobační zkoušky v Česku nezvládne 85 až 90 procent uchazečů – a to navzdory tomu, že před deseti lety to bylo 40 procent a od té doby se systém nijak zásadně nezměnil. Důvodů je zřejmě několik: kvalita uchazečů klesá, přicházejí k nám absolventi škol, kteří ani nemají doktorský titul, špatní lékaři mohou zkoušky do nekonečna opakovat a velká část uchazečů se neobtěžuje ani navštěvovat ani přípravné kurzy, ani kurzy češtiny. Jaká řešení se nabízejí? Ministerstvo zdravotnictví by rádo mělo černou listinu škol, jejichž absolventům vzdělání v Česku neuznáme. Vedle toho také chce do zákona ustanovit limitující počet pokusů, které uchazeč na složení zkoušky bude mít. Řešením by také bylo, kdyby si medici, kteří by chtěli pracovat v Česku, přijeli dostudovat šestý ročník medicíny spolu se státnicemi k nám. Pro ty, kdo již mají státnice delší dobu za sebou, pak přicházejí v úvahu povinné předaprobační kurzy. Problematice se věnovali poslanci a odborníci na posledním zasedání sněmovního zdravotnického výboru.

 

„Úspěšnost uchazečů u aprobační zkoušky se snižuje. Například v roce 2009 bylo 60 procent úspěšných, zatímco v posledních letech se úspěšnost pohybuje mezi 10 a 15 procenty. Způsob zkoušení, nároky a složení komisí se přitom nijak nezměnily,“ uvádí ředitel Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví (IPVZ) Antonín Malina. „Měli bychom pomoci uchazečům s přípravou na výkon aprobační zkoušky tak, aby přicházeli podstatně lépe připravení a úspěšnost byla vyšší,“ dodává.

Jak celý aprobační proces probíhá? Na počátku stojí nostrifikace spadající do kompetence MŠMT, kdy se příslušné dokumenty posílají k posouzení na lékařské fakulty. „Mnohdy se stává, že je posouzení pouze formální v tom smyslu, že chybí relevantní informace o školách, které absolventi absolvovali. Aprobační zkouška tak neslouží jen k tomu, abychom ověřili znalosti uchazečů, ale abychom vůbec zjistili, zda daný člověk dokončil pregraduální lékařské studium,“ poukazuje Malina.

Na problematiku studia v domovské zemi poukazuje i šéfka zdravotnického výboru Věra Adámková. „Docházejí sem absolventi takzvaných lékařských škol, kteří ani v zemi svého rodiště nemohou používat titul doktor. Znalosti jsou, jak jsem to sama viděla ve třech případech, na úrovni bakaláře. Byla bych nerada, abychom to tady měli za plnohodnotné. Tomu bychom mohli zabránit tak, že se zkoušky dostanou na celostátně přijatelnou úroveň. V tom je nezastupitelné místo komor, protože, krom jiného, na ně pak chodí stížnosti,“ říká profesorka Adámková.

Podobné zkušenosti mají i zubaři. „Jsme dokonce v konfliktu s jedním senátorem, kterému přijde zvláštní, že občané ČR chodí do školy ve Lvově, protože zjistili, že tam diplomy získají za nic. Diví se, že nechceme občana ČR pustit zpátky, když má tuhle školu, jejíž absolventy nechtějí zaměstnávat ani na Ukrajině,“ popisuje prezident České stomatologické komory Roman Šmucler.

Na situaci by se proto chtělo zaměřit ministerstvo zdravotnictví. „V postsovětských zemích jsou školy, kde se vystuduje medicína v jedné místnosti za čtyři roky. Ty samozřejmě nechceme a musíme udělat černou listinu škol, které vůbec nebudeme brát v potaz a připouštět je,“ reaguje náměstek pro zdravotní péči Roman Prymula.

Určitá část uchazečů zkoušku nesloží nikdy. Přesto to stále zkoušejí

Uznáním platnosti vzdělání pochopitelně proces nekončí. Vlastní aprobační zkouška se skládá ze dvou písemných testů – ze zdravotnické legislativy a organizace zdravotnictví plus otázek z klinických oborů. Do vydání novely zákona 95/2004 přitom bylo možné test skládat i v ruštině a úspěšnost se pohybovala kolem 60 procent. Nyní se skládá celá zkouška v češtině a od jara běží písemná část formou multiple-choice testů, zároveň ovšem úspěšnost klesla na 20 procent a u stomatologů ještě níže.

Další fází je praktická příprava, která by se nyní měla úpravou vyhlášky prodloužit z pěti na šest měsíců. Definován by měl být také charakter zařízení, která mohou cizince přijímat a vzdělávat. „Tady bych nebyl příliš přísný, nejde o to, aby zařízení měla knihovny, ale o to, aby uchazečům určila školitele, který bude kontrolovat přípravu a zúčastní se ústní zkoušky. Měla by vytvářet podmínky v tom smyslu, že třeba před testy a zejména ústními zkouškami dají volno,“ poukazuje Antonín Malina.

Do dvou let od úspěšného složení testu pak musí být složena ústní část aprobační zkoušky. Ta má ověřit nejen znalosti medicíny, ale také komunikaci v češtině. Všeobecní lékaři jsou zkoušeni ze čtyř předmětů (dětské lékařství, gynekologie a porodnictví, chirurgie, vnitřní lékařství), stomatologové z šesti (parodontologie, konzervační zubní lékařství, protetické zubní lékařství, ortodoncie, orální chirurgie, dětské zubní lékařství). A právě tato finální část je hlavním kamenem úrazu.

„Analyzovali jsme, proč došlo k propadu úspěšnosti, přestože se nic zásadního nezměnilo. Nakonec nám nezbývalo než konstatovat, že se k aprobačním zkouškám pravděpodobně dříve dostavovali zdatnější uchazeči a že tento potenciál se již vyčerpal, takže k nim přistupují uchazeči s výrazně slabšími znalostmi a schopnostmi. Statistiky úspěšnosti negativně ovlivňuje i fakt, že se dá aprobační zkouška donekonečna opakovat, což znamená, že v současné době pokles způsobují i skupiny uchazečů, jejichž určitá část pravděpodobně nikdy nebude schopna zkoušku složit,“ konstatuje ředitel Malina. To potvrzuje i fakt, že ze skupiny uchazečů, která skládá zkoušky poprvé, uspěje čtvrtina, tedy podstatně více než u těch, kdo opakují.

Omezit opakování zkoušky nelze vyhláškou

Zvýšit úspěšnost by mělo jít několika způsoby. Jedním z nich je absolvování předaprobačních kurzů, které nabízí IPVZ nebo Česká stomatologická komora. Úspěšnost těch, kdo kurzy navštěvují, se pohybuje kolem 45 procent.

„Když to shrnu, nejúspěšnější jsou ti uchazeči, kteří skládají aprobační zkoušku co nejdříve po promoci, v době, kdy si ještě vědomosti pomatují, a dále ti, kdo absolvovali doposud nepovinné předaprobační kurzy. Je tedy otázka, zda by neměly být povinné. Další empirická zkušenost členů zkušebních komisí je, že velmi důležitá je znalost českého jazyka – kdo umí česky, zkoušku udělá,“ shrnuje Antonín Malina. Podle něj by proto bylo vhodné, aby se uchazeči češtinu učili, ještě než odejdou z domovské země, například prostřednictvím e-learningových kurzů medicínské češtiny. Podle profesorky Adámkové už některé neziskové organizace nabízejí e-learningové kurzy směrem na Ukrajinu. V Česku by pak měla být možnost přihlásit se do kurzů českého jazyka třeba na Ústavu jazykové a odborné přípravy UK, s nímž už se o problematice jedná.

Jaké jsou další cesty řešení? „Není naším zájmem snižovat kvalitu, stejně je to s jazykovou vybaveností. Co se nám teď ale úplně nedaří, je otázka vyhlášky. Legislativní rada vlády nám totiž sdělila, že nemáme zákonné zmocnění pro to, abychom mohli zamezit nekonečnému opakování – bude to tedy muset jít cestou zákona,“ říká náměstek Prymula.

K diskuzi je také rozdělení ústní části do dvou nebo čtyř dílů. „Dovedeme si představit, že by se to rozdělilo do dvou dnů po dvou zkouškách a mezi tím nějaké časové období. Čtyři státnice v jeden den jsou nereálné a asi bych to také neudělal, zvlášť s nějakým odstupem po škole,“ poukazuje Prymula.

Uvažuje se také o tom, že pokud například uchazeč zvládne zkoušku z interny, nemusel by ji napříště opakovat. Ve hře je také změna složení aprobačních komisí tak, aby byl přizván i odborník z praxe, který by akcentoval hlavně praktickou spíše než akademickou část vzdělání.

„Dovedeme si představit ještě jeden model. Dublují se tu totiž státní zkoušky. Co kdybychom je tedy na začátku šestého ročníku medicíny, kdy ještě nemají titul, pozvali, aby dostudovali tady a státnice udělali regulérně s našimi studenty? Šlo by tam o nějaké stipendium a jazykové kurzy, kdy by se měli připravovat už u sebe doma plus potom tady. Tímto způsobem postupovalo Irsko, které nabízelo všem zemím Evropy, že nechají zdarma dostudovat jejich studenty poslední dva roky školy s tím cílem, že tam někteří zůstanou,“ načrtává Prymula.

Ukrajinských zubařů máme víc než celý zbytek EU dohromady

Největší zkušenosti s aprobacemi má v tuto chvíli stomatologie (o situaci jsme informovali před rokem zde). „ČR má v tuto chvíli zaprobovaných 800 Ukrajinců – to je víc než všechny ostatní země EU dohromady krát dvě. Když tedy někdo říká, že jsme zavření a děláme problémy, není to pravda. V Rakousku pracuje cizích zubních lékařů 37, z toho 28 jsou občané SRN. V tuto chvíli je každý šestý zubní lékař v Česku cizinec, počet stížností v přepočtu na hlavu je na ně čtyřikrát větší než na Čechy a exponenciálně roste – s kvalitou jsou tedy opravdu problémy. Nechci přitom házet všechny do jednoho pytle – jestli se někdo brání zlehčování aprobačního řízení, jsou to Ukrajinci z kvalitních vysokých škol, protože nechtějí být lékaři druhého řádu a velmi jim vadí lidé, kteří tu čtyři pět let ošetřují české pacienty. Díky novému zákonu a aktivní politice ČSK dnes alespoň řada z nich deklaruje, že už nepracují jako lékaři a nechali toho,“ popisuje situaci Roman Šmucler.

Rada je podle šéfa ČSK poměrně jednoduchá: aby měl lékař dostatek času se na zkoušku učit. Pomoci by mohly také zmiňované přípravné kurzy, v praxi to ale má háček. „Několik set Ukrajinců tu chce dělat, sešli jsme se s nimi a otevřeli kurzy. Kolik se jich účastní? Jeden. Řekli, že sem přišli vydělávat peníze, ne studovat,“ dodává Šmucler.

Michaela Koubová