Lukáš Hána: Věřit šarlatánům je stejné jako věřit v pouštění žilou

"Klam potvrzení vede k tomu, že řada lidí oddaluje vyhledání opravdu odborné pomoci," upozorňuje říká Lukáš Hána, lektor kritického myšlení.

Každý si o sobě myslí, že dokáže kriticky myslet a jsou to ti ostatní, kdo se mýlí. Přiznat vlastní omyl je bolestivé. Právě schopnost kriticky myslet, kterou lze získat a také trénovat, může být odpovědí na narůstající zájem veřejnosti o nejrůznější „alternativní“ metody diagnostiky a léčby, říká Lukáš Hána, lektor kritického myšlení a zakladatel projektu Kritické myšlení #krimyš.

 

„Obecně dnes není problém s tím, že by lidem chyběly informace. Problém je poznat, kterým informacím věřit a kterým nikoliv. Navíc řada lidí se pouští do vyhledávání informací už s tím, že mají nějaký svůj názor a hledají jen potvrzení toho, že mají pravdu, nikoliv, že se mýlí,“ vysvětluje Lukáš Hána, lektor kritického myšlení a zakladatel projektu Kritické myšlení #krimys, jehož smyslem je učit lidi používat kritické myšlení a metody racionality v praxi.

Když minulý týden Zdravotnický deník zveřejnil článek věnovaný tomu, že odpůrci očkování mají navzdory omezeným znalostem přehnané sebevědomí a myslí si, že vědí více než lékaři nebo vědci, vyvolalo to velké množství emotivních reakcí, včetně názorů, že právě pochyby o očkování jsou „důkazem“ kritického myšlení. Překvapilo vás to?

Nijak zvlášť. Dunning-Krugerův efekt, který popisuje, že lidé, kteří mají nejméně dovedností, si neuvědomují vlastní neschopnost a zároveň dokáží rozeznat schopnosti expertů, tedy těch opravdu schopných, se týká všech oblastí lidského konání. Stejně tak jsme všichni o sobě přesvědčeni, že máme schopnost kriticky myslet, byť to není pravda. Když probíhá olympiáda, stáváme se všichni velkými odborníky na sport, stejně tak je většina z nás přesvědčena o tom, že kdybychom byli součástí vlády, naše země by měla méně než polovinu současných problémů. O uprchlické krizi ani nemluvě. Navíc s odstupem času vypadá vše velmi jednoduše. Pokud se ale nějakému tématu opravdu věnujete, začnete se o něm bavit se skutečnými experty, brzy zjistíte, že situace je mnohem složitější, než se na první pohled zdá. Čím více pak do tématu pronikáme, tím více si uvědomujeme, jak jsme na začátku byli neznalí a hloupí.

A jestli něco jako lidé opravdu neradi děláme, tak je to přiznat si, že se mýlíme.

Proč si všichni myslíme, že máme kritické myšlení?

Náš problém je, že jsme přesvědčeni o tom, že jsou to ti ostatní, kteří nemají kritické myšlení, zatímco my jej máme. Myslíme si, že je to tím, že druhým chybí nějaké informace, které my máme, a pokud si tyto informace doplní, své názory změní. Je to dané tím, že svět vnímáme skrze své vlastní smysly a nic pro nás není přesvědčivější než to, že „vidíme pravdu na vlastní oči“. Nemalou roli v tom hraje také psychologie, protože si všichni myslíme, že jsme nadprůměrně vtipní a také jsme nadprůměrní řidiči, i když čistě matematicky je to nesmysl. Všichni nemůžou být nadprůměrný. A jestli něco jako lidé opravdu neradi děláme, tak je to přiznat si, že se mýlíme.

Jenže všichni pravdu mít nemůžeme, zvlášť když se jedná třeba o medicínu a další přírodní vědy, kde buď máme pro svá tvrzení dostatečné důkazy, anebo se prostě mýlíme.

Naší přirozeností je být přesvědčený, že všechny naše názory odpovídají realitě a jsou pravdivé. Čas od času se ale objeví informace, které nám ukazují, že jsme se možná zmýlili. Například se objeví nová studie ukazující, že problém je složitější, a nikoliv tak jednoduchý, jak jsme si mysleli. Pak máme dvě možnosti. Buď si řekneme, aha, mýlili jsme se a opravíme si svůj původní názor, anebo tyto nové informace popřeme, a naopak se ještě více utvrdíme v tom, co jsme si mysleli už dříve. Změnit své názory totiž vyžaduje přiznat si vlastní omyl, a to mnohdy bolí. Zatímco akceptovat, že se člověk mýlil, když věřil, že pštros strká hlavu do písku, i když to nedělá, je celkem drobnost, nad kterou se dá lehce mávnout rukou, třeba u výchovy dětí je to o dost náročnější. Jen těžko bude člověk přijímat sdělení, že způsob, jakým vychovával své děti je úplně špatný a velmi jim uškodil. Každý rodič přece chce vychovat spokojené zdravé dítě, a teď najednou zjistí, že jim aktivně škodil. Nepříjemný pocit, kdy zažíváme konflikt mezi svým přesvědčením a chováním, je označovaný jako kognitivní disonance. Vyhýbáme se mu tak, že se raději nepoučíme, protože zpětně své chování už nezměníme. Proto si tak málo přiznáváme své omyly.

Jak lidská mysl nejčastěji řeší stav kognitivní disonance?

Přijmout informace, které neodpovídají našemu přesvědčení a našim názorům je opravdu těžké. Mnohem snazší je vyřešit tento nepříjemný rozpor tím, že tyto informace odmítneme. Třeba si řekneme, že daná studie je pochybná, určitě byla špatně provedená a podobně. Naše motivace najít si na informacích, které nesouzní s naším přesvědčením, nějaké chyby, bude mnohem silnější než ochota připustit si, že jsme se mýlili.

Co když se ale naopak objeví informace, která naše přesvědčení potvrdí?

Pak ji naopak budeme přikládat mnohem větší význam. Jako lidé máme sklon přijímat informace, které potvrzují to, čemu věříme nebo chceme věřit. Naopak máme tendenci odmítat to, co neodpovídá našemu přesvědčení. Tento jev označujeme jako klam potvrzení. Týká se nejen informací, které se k nám dostávají, ale také informačním zdrojům. Snáze tak označíme za nedůvěryhodná média, jenž nám předkládají informace, jenž se nám nelíbí.

Kde všude podléháme myšlenkovým klamům?

Všude, kde pracujeme s informacemi a rozhodujeme se podle nich. Ať už se jedná o naší práci, volbu životního partnera, výchovu dětí nebo třeba rozhodování o tom, jak se budeme starat o své zdraví. Prakticky není možné nají oblast, které by se to netýkalo. Téměř u jakékoliv lidské činnosti potřebujeme mít k dispozici informace, které vyhodnocujeme a na základě kterých se rozhodujeme.

Jak se dá naučit kritické myšlení?

Tréninkem. První oblastí je uvědomit si existenci různých myšlenkových klamů a umět s nimi pracovat. Třeba tím, že nepříjemný pocit z toho, že nové informace neodpovídají mému přesvědčení, nemusí mít řešení jen v tom, že tyto informace zavrhnu. K dalším a už obtížnějším dovednostem pak patří vědět, jak funguje vědecká metoda, co všechno musí splňovat kvalitní vědecká studie i jak číst různé výzkumy, jejichž výsledky se k nám dostávají.

V rámci projektu Kritické myšlení #krimyš právě toto učíte. Co konkrétně předáváte dál?

Základem je pochopit, co je principem vědecké metody, což je přístup založený na důkazech (evidence based). To znamená, že jevy opravdu měříme a nikoliv, že se jen na ně podíváme a vyhodnotíme je. Další je umět naformulovat hypotézu či otázku, kterou chceme zkoumat, a také umět vytvořit způsob, kterým se dostaneme k řešení. To také znamená uvědomit si, že je zde mnoho vlivů, které mohou zkreslit výsledek. Je sice možné někomu podávat lék a pozorovat, že se uzdravuje, ale pokud nemáme k dispozici kontrolní skupinu, která lék nedostane, a vůči níž je možné efekt léku srovnat, je výsledek takové práce bezcenný. Pokud se spokojím jen s tím, že se lidé uzdravují a už nesleduji, zda to bylo skutečně díky podanému léků nebo jen díky tomu, že jim byla věnována pozornost, a oni cítili, že je někdo léčí, pak pracujeme jen s našimi očekáváními a podlehneme klamu, že pozitivní výsledek jistě nemůže být náhoda.

Právě takto ale argumentují příznivci různých „alternativních“ metod. Popisují, že se cítili lépe, a to přece musí být „důkaz“ toho, že třeba homeopatie, kineziologie či popíjení bazénové desinfekce funguje.

Nemalou roli v jejich „uzdravení“ hraje klam potvrzení. Očekávají zlepšení svého stavu, a pokud se dostaví, jsou přesvědčeni, že tomu tak bylo díky „léčbě“. Když ale zlepšení vyhlížíme, pravděpodobně nastane, i když se jedná jen o drobné zmírnění potíží. Často toto drobné zlepšení stavu pak může zakrýt celkově negativní vývoj, v rámci kterého může přirozeně nastat mírné zlepšení. Klam potvrzení pak vede k tomu, že řada lidí oddaluje vyhledání opravdu odborné pomoci.

Díváme se jen na ty, kterým „zázračná“ metoda pomohla, ale už nevidíme ty, kterým se naopak přitížilo nebo dokonce zemřeli.

Jedním z častých argumentů, který se objevuje také pod našimi články, je, že se lékařská věda mýlí a určitě se mýlí i v případě homeopatie, „tradiční čínské medicíny“ či jiných „alternativních“ metoda. Jako příklad je pak uváděno pouštění žilou, které v minulosti prováděli sami lékaři, ale už jej nedělají.

S tímto příkladem často pracujeme, protože ukazuje nejen to, že samotné pouštění žilou opravdu nefunguje, ale současně, že se jej lékaři opravdu dlouho drželi, a tedy nejsou neomylní. Pokud říkáme, že věda a vědecké studie jsou to nejlepší, z čeho můžeme čerpat, pak tuto metodu použijeme, když chceme zjistit, co funguje a co nikoliv. Pouštění žilou je skvělý příklad v tom, že jej dnes už skoro nikdo nevyznává. Zkuste si ale představit, že žijete ve středověku a chcete se stát lékařem. Přijdete na lékařskou fakultu, kde vás zkušení lékaři budou učit o tom, že celý svůj život používají pouštění žilou, a tak úspěšně léčí nemoci, s nimiž se u svých pacientů setkávají. Dozvíte se, že pouštění žilou je nástroj, jak znovu obnovit rovnováhu tekutin v těle a zbavit pacienta škodlivin. Řeknete si, že to docela dává smysl, zvlášť když vidíte ostatní lékaře, že to dělají také. Pak začnete vést svou vlastní praxi a svým pacientům budete pouštět žilou, protože to je pro ně přece nejlepší. Řada z nich se vrátí a bude vám děkovat za své uzdravení. Možná, že i vy sami onemocníte, pustíte si žilou a uleví se vám. Jste tak přesvědčeni o tom, že pouštění žilou skvěle funguje, protože jste ho vyzkoušeli i na sobě.

Dnes ale víme, že pouštění žilou je nesmysl, ne efektivní terapeutická metoda.

Ano, dnes máme k dispozici dostatek důkazů, které potvrzují, že pouštění žilou nefunguje. Pro tehdejší lékaře i jejich pacienty tomu však bylo jinak a dá se pochopit, že věřili tomu, že pouštění žilou skutečně léčí. Pokud to zobecním, pouštění žilou nám ukazuje hned několik vodítek, jež nás vedou na slepou cestu. To, že někdo, jakkoliv zkušený, říká, že něco nějak je, ještě nutně nemusí znamenat, že tomu tak skutečně je. To, že něco dělají všichni okolo, ještě nepotvrzuje, že je to správné. Ani to, že jsem si něco vyzkoušel na sobě, ještě nepotvrzuje, že to opravdu funguje. Ani slova chvály od ostatních ještě nejsou zárukou účinnosti. Třeba proto, že jsme se nezajímali o ty, co už tak spokojení nebyli.

Poněkud ostře řečeno, mrtví si nestěžují.

Tomu říkáme klam přeživšího. Díváme se jen na ty, kterým „zázračná“ metoda pomohla, ale už nevidíme ty, kterým se naopak přitížilo nebo dokonce zemřeli. Své hodnocení pak stanovujeme podobně, jako kdybychom spokojeně hodnotili deset pacientů, kteří se uzdravili díky pouštění žilou. Jenže tento výsledek už není tak skvělý, pokud si uvědomíme, že je tu třeba dalších padesát pacientů, kteří kvůli pouštění žilou zemřeli. Proto potřebujeme vědecké studie, které zahrnují velký vzorek populace, současně mají kontrolní skupiny a celá metodologie výzkumu je dostatečně dobře ošetřená tak, abychom se vyhnuli chybám a klamům. Pokud je vědecká studie zpracovaná dobře, pak je tím nejlepším zdrojem informací, který máme. To samozřejmě neznamená, že nikdy nemůže dojít k pochybení, už jen proto, že vědu dělají lidé a ti jsou omylní i mají své různé zájmy.

Lukáš Hána (29)

Studoval Diplomacii na VŠE a Koučink a management na Ecole Supérieure de Commerce de Rennes ve Francii. Je zakladatelem projektu #krimyš a spoluautorem kurzu kritického myšlení na VŠE. 

Jak je možné, že lidé jsou ochotní přijmout, že pouštění žilou je nesmysl, ale pokud hodnotí třeba homeopatii, „tradiční čínskou medicínu“, kinezologii… podléhají myšlenkovým klamům?

To, co bývá označováno jako „alternativní medicína“, je postaveno na osobní zkušenosti, která se předává dál. Právě tato osobní zkušenost je nejsrozumitelnější a pro řadu lidí také nejlepší „důkaz“. Když se na svých přednáškách ptám, co lidé považují za nejpřesvědčivější důkaz a nejspolehlivější zdroj informací, tak dostávám stále stejnou odpověď, a to osobní zkušenost. Řeknou si, že když vidí, že něco funguje, tak to jednoduše funguje. Přitom podléhají stejným klamům jako ti, kteří si nechali pouštět žilou.

Medicína postavená na důkazech nespoléhá na osobní zkušenosti, ale na data. V tom se od „alternativní“ medicíny zásadně liší.

To je zásadní rozdíl, který je dobré si uvědomit. Medicína je ze své podstaty založená na důkazech, a tedy na tom, že hypotézy lze jednoznačně ověřit a máme dostatek dat pro svá tvrzení. „Alternativní“ medicína je ze své podstaty neověřitelná. Pokud bychom její metody ověřovali a došli na základě dostatečných důkazů k tomu, že fungují, zcela jistě je zařadíme do medicíny a budeme je s úspěchem používat.

Podobné výzkumy probíhají, věnuje se jim například profesor Edzard Ernst a jeho tým, avšak výsledky z pohledu příznivců „alternativní“ medicíny nejsou nijak slavné. Navíc se z jejich řad objevují častý argument, že vědecké studie obecně jsou „zmanipulované“, a tak jim stejně nelze věřit.

Strach z toho, že výsledky studií mohou být ovlivněny, je do jisté míry přirozený. Vědu dělají omylní lidé a ti mají své, ne vždy čestné zájmy. Ale na druhé straně máme tady celou řadu kontrolních mechanismů, které jsou schopné odhalit pochybení, a tak, když například někdo manipuluje s daty, pravda dříve nebo později vyjde najevo. Už jen proto, že vědecké studie jsou postavené na tom, že popisují měřitelné jevy, které můžeme změřit znovu. Navíc žádné spiknutí netrvá věčně.

Právě různé konspirační teorie, například o utajovaném univerzálním léku na rakovinu, se ale šíří velmi snadno.

Pokud by opravdu nějaký takový lék existoval, v případě že bychom zcela zavrhli skutečnost, že rakovina není jen jedna, ale jedná se o řadu různých onemocnění, určitě by se používal a pro farmaceutické firmy by byl zdrojem zisku. Většina lidí, kteří argumentují různými konspiračními teoriemi, si neuvědomují, že ve skutečnosti sedli na lep podvodníkům. Zázračný univerzální lék na rakovinu by byl natolik přelomovým objevem, že by o něm určitě všechna média chtěla informovat. A to, že o něm nepíšou, neznamená, že jsou součástí spiknutí mocných, ale prostě to, že si informace ověřují a nezveřejní nesmysl.

Jenže různé dezinformační weby obvykle nabídnou své vlastní vysvětlení. Oni vám to neřeknou, protože nechtějí, abyste znali pravdu. Jak pracovat s tímto?

To je velmi odvážné tvrzení, už jen proto, že by to znamenalo do podobných konspirací zapojit ne několik jedinců, ale pravděpodobně stovky tisíc lidí. Udržet potichu takový aparát lidí by bylo extrémně finančně i organizačně náročné. Bylo by tak jen otázkou času, kdy by skutečnost vyšla najevo. Mimochodem, vzpomenete si, co se naposledy stalo, když se řeklo, že se o něčem má mlčet? Během krátké doby „tajnou“ informaci věděli všichni.

Nejrůznější konspirační teorie o očkování jsou ale součástí veřejného prostoru a ovlivňují jednání mnoha rodičů. Na základě zmanipulované práce Andrewa Wakefielda o tom, že očkování způsobuje autismus, výrazně poklesla proočkovanost v Evropě i USA, a došlo k návratu infekčních chorob, které se téměř nevyskytovaly. Jak tedy pracovat s tím, že část lidí věří v konspirace?

Dlouhá, byť důležitá, cesta je naučit veřejnost kriticky myslet, tedy naučit je dohledávat informace a pracovat s nimi tak, aby se nenechali ovlivnit různými dezinformacemi a hoaxy. Obecně dnes není problém s tím, že by lidem chyběly informace. Problém je poznat, kterým informacím věřit a kterým nikoliv. Navíc řada lidí se pouští do vyhledávání informací už s tím, že mají nějaký svůj názor a hledají jen potvrzení toho, že mají pravdu, nikoliv, že se mýlí. Druhým neméně důležitým nástrojem je pak pochopit, proč někteří lidé věří dezinformacím a pracovat s tím, aby se to změnilo.

To znamená akceptovat, že část populace bude dezinformacím věřit a brát je jako spolehlivé?

Ano, to je realita. Můžeme se podívat na to, proč lidé vyhledávají „alternativní“ medicínu. Důvodů může být celá řada. I já jsem si v roli pacienta několikrát vyzkoušel, že zážitek z ordinace není vždy pozitivní. Lékař může být unavený, netrpělivý a zavalený administrativou. To vše má vliv na to, jakým způsobem komunikuje. A není až tak neobvyklé, že se unavený lékař naštve, když se během dne opakovaně setká s tím, že ho pacient bude přesvědčovat o nějaké hlouposti, kterou si našel na internetu. Výsledkem pak bývá konflikt, který povede jen k tomu, že se obě strany utvrdí ve svých postojích. O to je pak snazší uvěřit někomu, kdo si na vás udělá čas a laskavě s vámi promluví, i když je to třeba šarlatán.

Šarlatán nabídne úžasnou metodu, která je bezbolestná a bez vedlejších účinků. Komu uvěříte?

K řadě šarlatánů patří také velké sebevědomí a sliby zázračného uzdravení, což ale poctivý lékař obvykle nabídnout nemůže.

Zatímco lékař vás pošle na řadu, ne vždy příjemných vyšetření, aby zjistil, co přesně vás trápí, šarlatán bude mít jasno hned, a právě jeho sebevědomá jistota, že vás uzdraví, je lákavá. Lékař vám pravděpodobně nabídne léčbu, která nemusí mít výsledky hned, bude mít svá rizika a také bude provázena vedlejšími účinky. Naopak šarlatán nabídne úžasnou metodu, která je bezbolestná a bez vedlejších účinků. Komu uvěříte? Naší přirozeností je zvolit si tu snazší cestu. Navíc řada z nás má potíže, které sice nejsou nijak závažné, ale komplikují nám život. Potíže se spánkem, únava, problémy s trávením nebo třeba náladovost či občasné bolesti, to všechno jsou stavy dobře ovlivnitelné placebem, tedy je velmi pravděpodobné, že se nám po návštěvě šarlatána uleví, zvlášť když bude laskavý a bude na nás mít dost času. Nemluvě o tom, že skutečnost, že mu za jeho služby platím hotově, se pozitivně promítne v očekávání výsledku, a mně bude brzy lépe. Ve chvíli, kdy ale budu mít opravdu závažný zdravotní problém, vyhledám skutečného lékaře. Mimochodem, není náhodou, že různé „alternativní“ postupy nejsou právě rozšířené v oblastech medicíny, kde je velmi rychle vidět efekt. Těžko by se „alternativa“ uplatňovala třeba v chirurgii, už jen proto, že by se brzy ukázalo, že prostě nefunguje.

Ludmila Hamplová

 

#KRIMYŠ

Již pátá konference o kritickém myšlení, neboli #krimyš, proběhne 26. 7. v Kině Lucerna. Kromě Lukáše Hány vystoupí také zakladatel společnosti GrowJOB Institute a autor knihy Konec prokrastinace Petr Ludwig. Slova se ujme rovněž válečná reportérka a šéfredaktorka časopisu Lidé a Země Lenka Klicperová, český youtuber Martin Rota nebo spoluautor knihy o Fake News Vojtěch Bruk. Klíčovým otázkám se bude věnovat celkem sedm řečníků během svých půlhodinových projevů.