Ohrožení života matky, incest nebo znásilnění, a velmi závažné postižení plodu, to jsou jediné důvody, kdy lze v Polsku provést interrupci. Země je tak vedle Malty jediným evropským státem, kde ženy nemohou požádat o provedení interrupce. Za zákroky vyjíždí do zahraničí anebo, když nemají dost peněz, musí porodit děti, které nechtějí. Polská společnost je v této otázce rozdělená, 45 % obyvatel by souhlasilo s liberalizací zákona, avšak 43 % Poláků a Polek souhlasí s jeho současnou podobou. Vyplývá to z průzkumu veřejného mínění, který si nechal zpracovat deník Gazeta Wyborcza.
Před sto lety dostaly Polky volební právo, a staly se tak jedněmi z vůbec prvních, které mohly rozhodovat o osudu země. Polsko bylo dokonce jednou z prvních zemí, která legalizovala interrupce. Dnes, po sto letech, ale Polky nemohou zcela svobodně rozhodovat o tom, zda se stanou matkami či nikoliv. A nejde jen o to, že země má jeden z nejpřísnějších protipotratových zákonů v Evropě. Pro ženy je zde obtížné získat nejen „pilulky po“, tedy post-koitální antikoncepci, ale také jinde zcela běžně dostupné metody antikoncepce. Lékaři v Polsku běžně uplatňují „výhradu svědomí“, a tak antikoncepci nepředepisují, a současně v zemi fungují lékárny, které z náboženských důvodů hormonální antikoncepci nevedou.
Nedávný průzkum veřejného mínění, který si nechal zpracovat deník Gazeta Wyborcza, ukázal, že otázka interrupcí rozděluje polskou společnost. Pro legalizaci interrupcí na žádost ženy se vyslovilo 45 % dotazovaných, 43 % podobný návrh odmítlo, 12 % pak sdělilo, že neví. Je zde ale značný rozdíl mezi voliči jednotlivých stran. Mezi příznivci vládní konzervativní strany Právo a spravedlnost se pro uvolnění současného zákona vyslovilo 23 % dotazovaných, u opozičních liberálních stran s legalizací interrupcí na žádost ženy souhlasilo 78 % respondentů.
Svět se změnil, zákon nikoliv
K legalizaci interrupcí z vážných zdravotních důvodů anebo v případě, že byla žena znásilněna, došlo v Polsku už v roce 1932. V té době byla tato země v tomto ohledu jednou z nejliberálnějších. K přijetí zákona tehdy došlo i proto, že ženy v té době podstupovaly interrupce potají, a tak vedle trestu riskovaly i své zdraví, a dokonce i životy. Polský historik a lékař Tadeusz Brzeziński spočítal, že v roce 1922 v zemi proběhlo více než 256 tisíc ilegálních interrupcí. V roce 1926 pak polské ženy podstoupily dokonce 320 tisíc interrupcí nelegálně, tedy obvykle za špatných hygienických podmínek, třeba na kuchyňském stole, a zákroky byly proto spojeny s řadou závažných komplikací.
„Problém je, že uplynulo téměř století a my máme stále stejné zákony, i když se svět změnil k nepoznání. Odhaduje se, že počet ilegálních interrupcích se v Polsku pohybuje od několika desítek tisíc až po 200 tisíc ročně. Nejčastěji organizace, které se tomuto tématu věnují, udávají číslo 100 tisíc ročně,“ píše Natalia Walochová ve svém komentáři pro polský deník Gazeta Wyborcza. Podle této novinářky je současný stav výsměchem právnímu státu. „Můžu si napsat na čelo, že se chystám na potrat a překročit hranice do Německa nebo Česka. Nikdo mi nic neudělá. Můžu své těhotenství také ukončit v soukromé gynekologické ambulanci jen dvě ulice od mého domu… Mrtvý zákon je špatný zákon,“ popsala situaci v zemi s tím, že nastal čas stávající právní úpravu změnit.
Nyní platný restriktivní zákon je v platnosti od roku 1993 a výrazně zpřísnil právní úpravu platnou během komunismu. Od roku 1956 byly v Polsku legální interrupce také ze sociálních důvodů, pokud žena žila v „obtížných životních podmínkách“. Od šedesátých let pak zákon umožnoval provést interrupci na žádost žen. Prakticky tak Polsko bylo v tomto ohledu liberální ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi, a proto sem přijížděli za zákrokem cizinky. Na rozdíl od Československa zde například nebyly „potratové komise“, tedy za ženu nerozhodovali druzí lidé, a například Německo umožnilo interrupce na žádost ženy v roce 1972 a Rakousko ještě o tři roky později.
Zpřísnění potratového zákona na přání papeže
Současná právní úprava a zejména důsledky, které má na životy žen i celou polskou společnost, se v posledních letech opět stala tématem veřejné debaty. Zákon platí od roku 1993. Stalo se tak na přání někdejšího papeže Jana Pavla II., který požádal svou rodnou zemi o to, aby „překonala diktaturu komunismu“, a právě zákaz interrupcí na žádost žen k tomu měl pomoci. Zatímco konzervativní a nyní vládnoucí strana Právo a spravedlnost (PiS) by současný zákon ráda ještě zpřísnila a v roce 2016 se pokusila prosadit parlamentem návrh, který by zakazoval interrupce i v případě znásilnění nebo těžkého poškození plodu, naopak liberálnější část společnosti by dala přednost uvolnění současného stavu.
„Interrupce jsou vraždami nevinných dětí, peklem pro ženy a morální ostudou pro muže. Polskému národu jej nejprve vnutili nacističtí zločinci, a masově pak provozoval komunistický režim,“ prohlásila před dvěma lety při projednávání zákona v sejmu Joanna Banasiková, právnička a jedna z představitelek organizace Ordo Iuris, jejíž cílem je právě naprostý zákaz interrupcí v zemi (podrobněji zde) „Budeme i nadále usilovat o to, aby i těhotenství, které je velmi obtížné, kdy je dítě odsouzené k smrti, vážně postižené, skončilo porodem, aby dítě mohlo být pokřtěno a pochováno. Chceme, aby to bylo možné díky skutečné pomoci, která bude poskytnuta také z veřejných prostředků,“ tvrdil tehdy Jarosław Kaczyński, předseda PiS.
Další zpřísnění již tak restriktivního zákona nakonec v roce 2016 nebylo přijato. Po celé zemi se tehdy konaly demonstrace proti přijetí zákona. Czarny protest, neboli Černý protest, do něhož se zapojily stovky tisíc Polek a Poláků, upozorňoval na to, že by se už tak špatná situace žen ještě více zhoršila. Zcela nelegální interrupce by vedly k tomu, že ještě častěji docházelo k tomu, že ženy musí donosit i těžce postižený plod. Podle zprávy mapující dopady protipotratové legislativy v zemi a stav reprodukčních práv polských žen z roku 2013, kterou vydala Federacja na rzecz Kobiet i Planowania Rodziny (Federace pro ženy a plánování rodiny) jsou Polky omezovány hned několika v ohledech. Vzhledem k přísné legislativě nemají možnost využít legální, a tedy bezpečnou zdravotní péči, v případě, že žádají o interrupci, jak je tomu běžné v jiných členských státech EU, včetně Česka. To vede k tomu, že za interrupcemi vyjíždí do zahraničí, nejčastěji do Velké Británie, Německa, Holandska nebo České republiky a Slovenska.
Ty, co si nemohou zákrok v zahraničí dovolit, pak musí využít černého trhu, který v zemi existuje. Běžné jsou inzertní nabídky na „obnovu menstruace“ či „kompletní gynekologický servis“, avšak ženy nemají vůbec žádnou jistotu v tom, že interrupci provádí skutečně lékař s potřebnou kvalifikací a praxí. Problémem je i vysoká cena nelegálních zákroků, a proto v zemi dochází k „domácím interrupcím“ zcela bez lékařského dohledu, například v podobě kombinace různých léků či pokusů o fyzické vypuzení plodu násilím.
Současná legislativa také podle zprávy vede k tomu, že řada Polek nemůže absolvovat potřebná vyšetření v těhotenství, která mohou ukázat na možná poškození plodu. Oficiálně ministerstvo zdravotnictví sice garantuje dostupnost péče v těhotenství, ale v praxi ženy naráží na to, že je lékaři zcela odmítají či jim doporučí absolvovat vyšetření na soukromém pracovišti, kde jde však jeho cena mnohonásobně vyšší a ženy musí vše zaplatit ze svého.
Zákaz interrupcí znamená jen více zdravotních rizik pro ženy
Podle výzkumu organizace Centrum Badania Opinii Społecznej interrupci někdy v životě podstoupila více než čtvrtina dospělých Polek. Oficiálně však v zemi dochází pouze k několika stovkám zákroků ročně. „Učinit interrupce ilegální nebo ženám ztížit přístup k nim nemá žádný reálný efekt. Ani nevede k tomu, že by se zvýšila porodnost. Podle demografických údajů se v Polsku porodnost nijak nezvýšila poté, co byl v roce 1993 zpřísněn potratový zákon, naopak stále klesá,“ popisuje gynekolog a porodník Christian Fiala, které ve Vídni vytvořil Muzeum antikoncepce a interrupcí. Podle něj současný stav vede pouze k tomu, že Polky za interrupcemi cestují do zahraničí, anebo, což je mnohem závažnější, hledají možnosti mimo zákon. „Nezákonné interrupce mají mnoho negativních důsledků pro zdraví a životy žen, protože se musí uchýlit k ilegálním, a tedy nebezpečným interrupcím. Buď se o potrat pokusí samy na sobě anebo se svěří do péče nějaké nekvalifikované osoby,“ dodává.
Interrupce byly podle něj v evropských zemích legalizovány z jediného důvodu. Jednotlivé země již nechtěly čelit negativním důsledkům spojeným s ilegálními zákroky. „Interrupce byly po legalizaci znovu postaveny mimo zákon pouze ve třech Evropských zemích. V Sovětském svazu během 2. světové války, který potřeboval dostatek vojáků, v Rumunsku za diktatury Nicolae Ceaușescu, který chtěl zvýšit počet obyvatel země z 16 na 25 milionů a v Polsku, které papež požádal o laskavost a parlament z nějakého zvláštního důvodu vyhověl přání starého muže,“ vysvětluje.
Postavení interrupcí mimo zákon považuje za nesmyslné také profesorka práva Michelle Obermanová, která se na kalifornské univerzitě Santa Clara věnuje mimo jiné reprodukčním právům žen. „Počet interrupcí nijak nesouvisí se zákonnými předpisy. Neexistuje jediný důkaz proto, že by kriminalizace interrupcí vedla k tomu, že tento problém zmizel. Potraty doprovází lidstvo tisíce let, a to se nezmění, ať už jsou interrupce legální či nikoliv,“ uvedla profesorka Obermanová v rozhovoru pro deník Gazeta Wyborcza. Podle ní je mnohem důležitější zaměřit se na to, proč ženy volí interrupce. Pokud jsou pak interrupce postavené mimo zákon, nejvíce si negativní důsledky ponesou ty sociálně nejslabší a jejich situace se pak ještě více zhorší. „Polovina interrupcí v mé zemi (pozn. redakce – v USA) připadá na ženy žijící pod hranicí chudoby. Opravdu si někdo myslí, že se to změní, pokud se interrupce stanou ilegální a ženy budou pronásledovány? Samozřejmě, že k ničemu takovému nedojde,“ dodala.
Ludmila Hamplová
