Když lékaři vyhoří, vezmou si psychofarmaka a uvažují o sebevraždě. Ještě hůře na tom mohou být sestry. Pomoc ale vázne

Lékaři obvykle nekomunikují o svém stavu s jinými odborníky, ale snaží si pomoci sami, pokud volí léky, sami sobě předepisují antidepresiva. Foto: Koláž ZD

Pětina českých lékařů užívá psychofarmaka, která si obvykle předepisují sami. „Samoléčení“ dávají přednost před vyhledáním konzultace u odborníka na duševní zdraví. Přitom právě zdravotníci patří v Česku k profesím vůbec nejohroženějším syndromem vyhoření. Vyplývá to ze zjištění Psychiatrické kliniky 1. LF UK a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze.

 

Pocity marnosti, které přichází s nespolupracujícími pacienty, obrovská zodpovědnost, obavy ze selhání, které povede k poškození nemocných, ale také nedostatek času na odpočinek a přetížení způsobené nedostatkem lidí v týmech, to všechno běžně zažívají zdravotníci. Ne náhodou jsou právě oni ohroženi syndromem vyhoření více než jiné profese. Ukazují to také zjištění Psychiatrické kliniky 1. LF UK a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, kde se mimo jiné věnují výzkumu syndromu vyhoření v české populaci a pečují i o zdravotníky, u nichž se objevily psychické problémy.

Problematiku syndromu vyhoření zde podrobněji zkoumají od roku 2015 a zaměřují také na „rizikovosti“ jednotlivých povolání. „Je málo známou skutečností, že lékaři ve srovnání s jinými profesemi jsou v tomto směru nejohroženější skupinou. Kromě snahy vychovat v našem státě vyšší množství aktuálně nedostatkových lékařů musí patřit snaha o zachování dobrého zdravotního i psychického stavu zdravotníků ke společenským prioritám,“ zdůrazňuje profesor Jiří Raboch, přednosta Psychiatrické kliniky 1. LF UK a VFN v Praze. Podle zjištění tohoto pracoviště se syndrom vyhoření přímo týká 30 % lékařů a lékařek. Pro srovnání jako nejvíce vyhořelí se ukázali lidé ve vrcholovém managementu firem, syndrom lze popsat u 38 % z nich. Jako další ohrožené profese se ukázali lidé ze středního managementu, syndrom vyhoření se týká 23 % z nich, a také učitelé a učitelky, kterých je vyhořelých 19 %. Naopak jako nejspokojenější se v tomto ohledu ukázali duchovní, protože pouze u 5 % z nich byl prokázán syndrom vyhoření.

Syndrom vyhoření ohrožuje pacienty

Duševní zdraví zdravotníků není obvykle téma, kterému je věnována velká pozornost. I proto, že mnoho z nich si své povolání vybralo, aby pomáhali druhým v jejich těžkých chvílích. Jenže právě toto odhodlání být tu pro druhé může být na počátku stavu, který vede k syndromu vyhoření a řadě dalších psychických i fyzických problémů. „I když máte práci, která vás baví, je s ní spojen stres a jako první příznak se objevuje únava, později pocit ztráty smyslu, a nakonec přichází cynismus,“ popisuje možný vývoj profesor Radek Ptáček, který se Psychiatrické klinice 1. LF UK a VFN podílí na výzkumu syndromu vyhoření. Tento stav přichází jako reakce na dlouhodobý stres, a je do určité míry „přirozeným“ důsledkem dlouhodobě trvající stresové situace. „Evolučně jsme nastaveni na sice intenzivní, ale krátkodobý stres. Naši předkové před řvoucím medvědem utekli nebo s ním bojovali, ale tím pro ně byla situace vyřešená. My se však se pomyslným medvědem jako zdrojem stresu probouzíme, jedeme s ním do práce, jsme s ním v práci a když už si po práci chceme odpočinout, medvěd je s námi pořád. Dokonce je přítomný i tehdy, když usínáme,“ dodává psycholog.

U zdravotníků se k tomuto přidávají ještě další faktory, které bohužel zvyšují pravděpodobnost, že vyhoří a zcela ztratí smysl své práce, což se nakonec projeví i na jejich přístupu k pacientům. Právě obavy ze syndromu vyhoření u zdravotnického personálu jsou podle ředitelů a ředitelek nemocnic zcela na místě. Vyplývá to z letošního „Barometr českého zdravotnictví z pohledu ředitelů nemocnic 2018“, který ve spolupráci s výzkumnou agenturou Ipsos pravidelně realizuje organizace HealthCare Institute. Podle něj více než dvě třetiny ředitelů a ředitelek nemocnic považují syndrom vyhoření vedle agresivity pacientů nebo jejich příbuzných za nejvýraznější riziko z pohledu bezpečnosti personálu. „V praxi se často setkáváme s agresivitou pacientů a právních kanceláří. Důsledkem všeho je syndrom vyhoření, který u svých zaměstnanců vidíme, a je problematicky řešitelný. Z pohledu budoucnosti vidím velkou disbalanci mezi dostupností zdravotní péče a dostupným počtem kvalifikovaného zdravotního personálu,“ vysvětluje k tomu místopředseda Asociace českých a moravských nemocnic, předseda představenstva Nemocnice Prachatice, a.s., člen představenstva Jihočeské nemocnice Michal Čarvaš. Podrobněji o zprávě HealthCare Institute v tomto článku.

Sebevraždou jsou nejvíce ohrožené ženy lékařky

Součástí dlouhodobého výzkumu syndromu vyhoření Psychiatrické kliniky 1. LF UK a VFN v Praze byla také část věnovaná lékařům a lékařkám. Celkem bylo do výzkumu zahrnuto 1100 z nich. „Obecně lze říci, že většina lékařů je stejně jako většina obecné populace psychicky v pořádku,“ uklidňuje profesor Raboch. Nicméně zhruba 12 % z nich pociťuje středně těžké až těžké depresivní syndromy, což je více než populační průměr, který činí 7 %. Nějaká psychofarmaka pak užívá 22 % lékařů a lékařek, byť se v tomto ohledu chovají racionálněji než většinová populace. Takřka dvě třetiny z těch, kteří užívají léky určené pro léčbu psychických problémů, volí antidepresiva a 16 % pak užívá anxiolytika. Naopak u obecné populace byla nejbezpečnější antidepresiva až na třetím místě s tím, že je užívá 11 % osob. Častější volbou ale byla výrazně rizikovější anxiolytika a hypnotika. „Lékaři obvykle nekomunikují o svém stavu s jinými odborníky, ale snaží si pomoci sami. Pokud volí léky, počínají si racionálně a sami sobě předepisují antidepresiva, která patří k běžně užívaným,“ dodává psychiatr.

Rizikovost lékařské profese ale podle něj potvrzují zahraniční data, které ukazují na vyšší riziko sebevražd. Muži lékaři jsou suicidálním jednáním ohrožení 1,4krát častěji než běžná mužská populace a ženy lékařky dokonce 2,3krát více než ostatní ženy. Lékařská profese přitom negativně dopadá na psychické zdraví už i u mladých lékařů a lékařek. Alarmující výsledky v tomto ohledu přinesl průzkum, který si nechala zpracovat britská odborná společnost Royal College of Anaesthetists. Podle něj je dokonce 85 % mladých lékařů a lékařek je pak ohroženo syndromem vyhoření. Nejčastěji považují za příčiny svého stavu to, že musí pracovat mnoho hodin v kuse, cítí obavy o stav svých pacientů, náročné podmínky během nočních služeb i dlouhé dojíždění do nemocnic. „Jsme vyčerpaní, frustrovaní a vyhořelí. Každý den vidím pochybení v oblasti bezpečnosti, i když se o to nikdo nestará. Není dost peněz a ani zaměstnanců,“ popsal své zkušenosti jeden z respondentů průzkumu.

Sestry v soukolí syndromu vyhoření, systémové řešení ale chybí

K vážně ohroženým profesím patří také zdravotní sestry a další zdravotnický personál. „V některých ohledech jsou sestry ohroženější ještě více než lékaři. Důvodem je vysoká odpovědnost, velké pracovní zatížení, emoční náročnost a také intenzivní kontakt s pacienty v kombinaci s omezenou možností samostatného rozhodování,“ popisuje profesor Ptáček s tím, že zatím na klinice neprováděli samostatnou studii zaměřenou právě na střední zdravotnický personál, nicméně ji plánují.

Skutečnost, že sestry trpí při výkonu své profese, velmi pravděpodobně hraje roli při jejich rozhodování, zda ve zdravotnictví zůstat nebo raději odejít do jiného oboru. Cílená psychosociální pomoc pro ně i pro ostatní zdravotníky je u nás zatím spíše v plenkách. Sice se objevují ostrůvky péče, nicméně systémové řešení v tomto ohledu chybí. Záleží tedy na managementu jednotlivých zdravotnických zařízení, zda vůbec a případně v jaké podobě budou myslet také na psychiku svých zaměstnanců. Například na Psychiatrické klinice 1. LF UK a VFN funguje psychologická poradna určená právě pro zdravotníky, která se zabývá diagnostikou a případnou psychologickou nebo psychiatrickou léčbou, nebo je také schopna ji zprostředkovat. Na tuto poradnu se mohou obrátit také studující zdravotnických oborů, ať už medicíny či dalších na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy.

Dlouhodobě se v tomto ohledu věnují také ve Fakultní nemocnici v Hradci Králové, která jako vůbec první začala v roce 2011 zajišťovat intervenční psychosociální péči přímo na pracovišti. „Na začátku se u nás stala závažná mimořádná událost, kdy došlo k záměně léčiva. Pacient naštěstí dopadl dobře, nicméně sestřička, které se to stalo, se úplně rozložila. Najednou zjistila, že už nechce pracovat, že práci nezvládá a neví, jak dál,“ popsala před dvěma lety Hana Drábková, současná vedoucí Odboru řízení a kvality FN Hradec Králové. Zde se také podařilo rozjet psychosociální intervenci a peer intervenci, tedy poskytovanou kolegy, kteří si sami prošli krizovými situacemi a jsou speciálně vyškoleni na to, aby dokázali ostatním pomoci. Podle ní se ale na tomto poli objevují různé mýty, s nimiž je třeba bojovat. „Ty základní byly, že zdravotníci žádnou péči nepotřebují, jsou ze železa, všechno zvládnou, nepodléhají stresu, neznají slabost, únavu – lékař je přece schopen sloužit, když nastoupí v pátek ráno a odejde v pondělí o půl čtvrté,“ shrnula zažité omyly. Podrobněji o psychosociální pomoci pro zdravotníky a o tom, jak by mohla pomoci bránit odchodům personálu ze zdravotnictví jsme psali zde.

Právě chybějící systémové řešení, které by se zabývalo syndromem vyhoření českých zdravotníků je pro ně samotné velký problém. Když vyhoří, mnohdy se svými problémy zůstávají sami a pokouší se je „přeprat“, až často nakonec zcela ve zdravotnictví skončí. „Součástí pomáhajících profesí je spasitelský komplex, kdy řada zdravotníků má pocit, že musí celý svět a zapomínají sami na sebe. Sestry jsou pak oproti lékařům ještě více ohrožené tím, že mají pouze omezené kompetence, i když jsou to právě ony, komu se pacienti svěřují a očekávají od nich pomoc. Mnohdy i tak, že své obtíže sdělí sestře, nikoliv ošetřujícímu lékaři, byť je to právě on, kdo je schopen situaci řešit,“ popisuje Lenka Šnajdrová, zdravotní sestra s patnáctiletou praxí a také správce webového portálu Ošetřovatelství.info. „Nikdo zdravotníky neučil, jak se mají starat sami o sebe. Pokud mají štěstí, pracují tam, kde se starají také o jejich psychické zdraví. Pokud ne, jsou hozeni do vody a musí plavat. Svěří se nadřízenému, ten je odbude a nemají kam dál jít, až nakonec z frustrace dají výpověď. Kdyby však včas dostali adekvátní pomoc, nejspíš by ve zdravotnictví zůstali,“ dodává s tím, že zatímco v sociálních službách je supervize povinná, ve zdravotnictví nic takového systémově zakotvené není.

Nemocniční kaplan může přinést nadhled

Vzorem by v tomto ohledu mohla být například americká Mayo Clinic, která cíleně investuje do péče o psychické zdraví svých lékařů, a to tak, že jim v rámci placených hodin nabízí moderované diskusní skupiny, výuku technik mindfulness i možnost reflexe jejich situace. Důvod je prostý, ekonomicky se to vyplatí. „Lékaři jsou drazí odborníci a je škoda je ztratit, proto v některých zemích začínají více dbát na jejich psychické zdraví,“ popisuje profesor Raboch s tím, že i u nás by vedle „snahy vychovat v našem státě vyšší množství aktuálně nedostatkových lékařů musí patřit snaha o zachování dobrého zdravotního i psychického stavu zdravotníků ke společenským prioritám“.

Pomoc zdravotníkům, kteří jsou ohrožení syndromem vyhoření, mohou nabídnout také nemocniční kaplani. Ačkoliv se obvykle předpokládá, že jejich místo je u lůžka pacienta, svou péči poskytují také zdravotnickému personálu. „Duchovní v roli kaplana má být zdravotníkům nablízku. Personál by měl vědět, že je tu pro ně, že na ně má vždycky čas. Není tím, kdo by měl moc jejich problémy v nemocnici přímo sám řešit, to není jeho poslání. Lidé umí řešit své problémy sami, mnohdy ale potřebují získat jakýsi odstup a nadhled na těžkou situaci, ve které třebas aktuálně žádné východisko nevidí. Kaplan má k takovému bezpečnému prostoru a k reflexi přispívat,“ popisuje Metoděj Vít Kout, člen výboru Asociace nemocničních kaplanů, který jako kaplan pracuje v Nemocnici Cheb a také spolupracuje s Hospicem sv. Jiří tamtéž. Jako pravoslavný duchovní pak působí ve Františkových Lázních. Podle něj jsou ve zdravotnických zařízeních samota, stres a pocity bezmoci a vyčerpání velkými tématy. I s nimi může kaplan pomoci. „Vše jde o důvěře, kterou si v nemocnici musí kaplan svým působením postupně získat. Personál musí od něj stále dostávat signál: Jsem tu pro Vás.“, dodává.

Ludmila Hamplová