Když je řeč o středověkých iluminátorech posvátných textů, obvykle si představíme soustředěného mnicha ve skriptoriu. Jenže nový objev ukazuje, že skutečnost mohla být trochu jiná – totiž že autorem iluminací mohly být klidně i ženy. Lazurit v zubním kameni ženské kostry nalezené na klášterním hřbitově nedaleko německé Mohuče naznačuje, že ženy vykonávaly i tu nejoceňovanější práci s drahými pigmenty dovezenými z jiné části světa. Objev byl publikován v časopise Science Advances.
Zubní plak dnes bereme jako něco nežádoucího, co je třeba denně odstraňovat pomocí kartáčku a pasty. Z trochu jiného úhlu se na něj ale dívá mezinárodní multidisciplinární tým výzkumníků z Institutu Maxe Plancka pro vědu a historii a z Univerzity v Yorku, který díky němu odhalil přímý důkaz zapojení žen do tvorby středověkých iluminovaných rukopisů. Analýza fosilizovaného zubního kamene z kostry středověké ženy totiž poukázala na lazurit, což svědčí o tom, že žena musela být vynikající iluminátorkou – jinak by k tak vzácnému pigmentu, který byl na váhu cennější než zlato, neměla přístup. Kostra byla nalezena na hřbitově v Dalheimu poblíž Mohuče a podle všeho patřila ženě, která zemřela někdy kolem roku 1100.
Během evropského středověku byly psané texty a gramotnost doménou náboženských institucí. V klášterech vznikaly bohatě ilustrované rukopisy, které byly určeny duchovním a šlechtě. Některé z těchto knih byly zdobeny luxusními barvami a pigmenty včetně zlatého listu a ultramarínu, vzácného a drahého modrého pigmentu vyrobeného z kamene lazuritu.
V nově publikované studii přitom mezinárodní tým odborníků poodhalil tajemství role ženy při tvorbě těchto středověkých rukopisů. Kostry z dalheimského hřbitova pocházely z přilehlého ženského kláštera, o němž máme dnes dochovaných jen pár zmínek. Přesné datum jeho založení není známo, ženská komunita se tu ale zřejmě zformovala už někdy v desátém století; nejstarší písemný záznam pochází až z roku 1244. Předpokládá se, že klášter byl domovem asi 14 zbožných žen, a to až do 14. století, kdy ho zničil oheň.
O životě v komunitě také nevíme téměř nic. „Prakticky jediné, co se zachovalo, jsou kamenné základy. Podařilo se najít zlomený hřeben, ale skoro nic jiného. Nezůstaly nám žádné knihy, žádné umění,“ uvádí podle National Public Radio paleogenetička z Institutu Maxe Plancka Christina Warinnerová.
Ona a její kolegové proto zkoumali kostry z místního hřbitova. A protože se chtěli dozvědět více o tehdejším stravování a infekcích, provedli i analýzu zubního kamene, který uchovává jak DNA bakterií z úst, tak zbytky jídel – a úplnou výjimkou nejsou ani textilní vlákna, pyl nebo dokonce hmyzí křidélka. „Je to úžasný materiál. Vlastně je to jediná část vašeho těla, která fosilizuje, zatímco stále žijete,“ říká Warinnerová.
Jedna z žen ovšem měla na zubech něco zcela nevídaného: skvrny modrého pigmentu zachyceného v zubním kameni. Když někdy mezi lety 1000 až 1200 zemřela, mohlo jí být kolem 45 až 60 let, na její kostře však nebyly žádné patologické nálezy, žádné stopy zranění nebo infekce. Jediné, co na jejích pozůstatcích vědce zaujalo, tak bylo ono modré barvivo na zubech.
„Bylo to úplné překvapení – když se kámen rozpustil, uvolnil stovky modrých částeček,“ popisuje Anita Radiniová z britské Univerzity v Yorku. „Skoro to vypadalo, jakoby na mikroskopických snímcích byla vajíčka červenky – byly to tak živě modré částice. Pamatuji si, jak jsem žertovala, že jsme možná objevili malířku pracující s lazuritem,“ dodává Christina Warinnerová.
To se ovšem jevilo krajně nepravděpodobně – lazurit byl ve středověku jeden z nejdražších známých pigmentů, který se dovážel až z Afghánistánu. Jenže pečlivá analýza za využití nejrůznějších spektrografických metod včetně skenovacího elektronového mikroskopu ve spojení s elektronově disperzním spektrometrem (SEM-EDS) či Ramanovy mikro spektroskopie nakonec skutečně prokázala, že jde o modrý pigment vyrobený z lazuritu.
Z prachu a špičky štětce
Jak se barvivo do zubního kamene dostalo? „Prozkoumali jsme mnoho scénářů,“ přiznává Radiniová. Jedním z nich bylo, že žena často líbala modře zhotovené iluminace – jenže to by vyžadovalo mnoho a mnoho polibků. „Zdá se mi to nejméně přijatelné,“ míní historička Alison Beachová z Ohijské univerzity. Další možností je, že žena lazurit polykala jako lék. Pokud ale přihlédneme k vzácnosti tohoto minerálu a také k tomu, že stopy pigmentu byly nalezeny v přední, ne zadní části úst, se to ale nezdá příliš pravděpodobné.
„Vzhledem k rozložení pigmentu v ústech jsme došli k tomu, že nejpravděpodobněji sama žena pigmentem malovala a ústy při tom navlhčovala konec štětce,“ doplňuje Monica Trompová z Institutu Maxe Plancka. Je sice pravda, že i při broušení lazuritu vzniká jemný prach, který snadno končí na rtech a ve slinách, vzhledem k malé velikosti komunity je ale mnohem pravděpodobnější, že si žena pigment vyráběla pro sebe, spíše než aby ho prodávala dál. Jisté je, že žena byla pigmentovému prachu vystavena opakovaně. „S jistotou víme, že šlo o opakované chování. Je to první takový důkaz o řemesle, který máme,“ říká podle National Geographic Anita Radiniová, která vyzkoušela záchyt lazuritového prachu sama na sobě.
Ultramarínový pigment vyrobený z lazuritu však mohli používat, spolu se zlatem a stříbrem, jen ti nejlepší iluminátoři. „Byl svěřen pouze písařům a malířům výjimečných schopností,“ konstatuje Alison Beachová.
Zubní kámen může pomoci rozpoznat i další povolání
Nečekaný objev cenného pigmentu tak brzy a ještě v ústech ženy v zemědělské oblasti Německa dosud neměl obdoby. Německo sice v tomto období bylo známo jako centrum produkce knih, určit ale, jaký podíl na tom měly ženy, bylo dosud obtížné. Jako výraz pokory totiž mnozí malíři a písaři svá díla nepodepisovali, což se žen týkalo dvojnásob – a z podepsaných knih vzniklých do 12. století je ženám přisuzováno jen necelé procento. To, že ženská práce na rukopisech nebyla příliš viditelná, pak vedlo novodobé výzkumníky k tomu, že ženám přisuzovali jen malou roli. „Jenže byl onen anonym muž, nebo žena? U většiny skutečně nevíme,“ zdůrazňuje Beachová.
Nová zjištění tak zpochybňují dlouhodobé přesvědčení, ale také odhalují individuální životní příběh. „Žena byla zapojena do rozsáhlé obchodní sítě, která se táhla od dolů v Afghánistánu k její komunitě ve středověkém Německu přes obchodní metropole islámského Egypta a byzantskou Konstantinopol. Rostoucí ekonomika 11. století vyvolala poptávku po krásných, drahocenných pigmentech, které putovaly tisíce mil obchodními karavanami a loděmi, aby s nimi mohla tato žena pracovat,“ vysvětluje historik Michael McCormick z Harvardské univerzity.
„Máme přímý důkaz o ženě, která nejenže malovala, ale malovala dokonce velmi vzácnými a drahými pigmenty, a to na místě, které bylo hodně z cesty. Bez použití technologií mohl příběh této ženy zůstat skryt navždy. To mě nutí přemýšlet, kolik asi dalších umělců bychom mohli najít na středověkých hřbitovech – jen se podívat,“ pozastavuje se Christina Warinnerová. Do budoucna by tak mohlo být možné identifikovat z koster i další povolání, jako jsou tkalci či hrnčíři, a to díky rostlinným vláknům či hliněnému prachu uvízlému v zubním plaku.
„Nyní víme, že důkazy ze zubů nebo jiných kosterních pozůstatků mohou ukázat, jaký skutečně byl každodenní život v daném klášteře,“ dodává Cynthia Cyrusová z Vanderbiltské univerzity.
-mk-
