Ministerstvo zdravotnictví intenzivně jedná s lékařskou komorou a lékařskými i zdravotnickými odbory na řešení problému nedostatku lékařů v Česku. Aby narušilo letitý začarovaný kruh, plánuje úřad mimo jiné zvýšení platů o 3,5 procenta a navýšení počtu studentů medicíny.
Na zářijovém zasedání zdravotnické tripartity ministerští informovali odboráře o dotazníkovém šetření, podle kterého by za současného stavu k naplnění kapacit pro ústavní pohotovostní službu musely nemocnice navýšit počet zaměstnanců o 16 %. Nejvíce lékařů prý chybí v interně, na odděleních intenzivní péče, v chirurgii a na gynekologicko-porodnických odděleních.
Tolik kvalifikovaných lékařů na pracovním trhu samozřejmě není. O tom, že se jedná spíše o problém organizace péče než absolutní nízký počet lékařů, svědčí několik věcí. Není pochyb, že ředitelé nemocnic pociťují problém s nedostatkem lékařů. Zejména ti ze středních a menších nemocnic. Ovšem statistické mezinárodní srovnání počtu lékařů na počet obyvatel žádný objektivní deficit neprokazuje. Česká republika má podle údajů OECD více lékařů než například Francie, Belgie, Polsko nebo Velká Británie. Naopak větší počet lékařů než u nás pracuje v Rakousku, Německu, Itálii nebo Švýcarsku. Počet lékařů se v různých vyspělých zemích výrazně liší a zdá se, že fungující zdravotnictví závisí na jiných faktorech než na samotném počtu lékařů.
Sluší se připomenout, že pocit, že se problém s nedostatkem lékařů v nemocnicích zhoršil, je do jisté míry vyvolaný administrativně. V platnost vešlo totiž po deseti letech odkladů evropské nařízení o pracovní době. Lékaři podle něj nesmí sloužit více než osm hodin přesčas týdně.
Argument pro přísné omezení přesčasové práce je jednoznačný – unavený lékař dělá statisticky více chyb. Na druhou stranu se v odborné literatuře objevují i studie, podle kterých striktní omezení přesčasové práce u mladých lékařů zhoršuje jejich přípravu, nemají šanci získat tolik zkušeností jako předchozí generace lékařů.
I když se několikrát v evropských institucích jednalo o změně přísných pravidel pro přesčasovou práci, neprošla. Některá řešení, jak se s omezením přesčasů popasovat, už před několika lety pojmenoval v tisku předseda Lékařského odborového klubu – Svazu českých lékařů Martin Engel. „Budeme si muset zvyknout, že lékařů ve službě nebude tolik, že prořídne síť. Není možné, aby se sloužilo na každém oddělení,“ uvedl.
Podobně letos na jaře komentoval výsledky ankety Barometr českého zdravotnictví Filip Horák, bývalý člen vedení soukromé zdravotnické sítě Agel: „Na skutečný počet lékařů máme prostě více nemocnic a lékaři se postupně budou koncentrovat tam, kde oni sami vidí největší možnost svého uplatnění.
Podle zmíněného průzkumu si 69 procent ředitelů nemocnic myslí, že by se měla restrukturalizovat lůžková péče včetně snížení nadbytečného počtu lůžek. Sami ředitelé (respektive 82 procent z nich) navíc vidí ve vlastních nemocnicích potřebu větší efektivity práce a optimalizace pracovních procesů v nemocnici.
Organizační změny a snížení počtu přesčasů se ale ředitelům těžko prosazuje i tam, kde by to provozně možné bylo. Většinou se s odbory nedohodnou na jiném odměňování. Peníze za přesčasy, ať už v oficiálním platu nebo pokoutných dohodách o pracovní činnosti, tvoří významnou část jejich příjmů.
V některých nemocnicích se po vydání vyhlášky o minimálním personálním vybavení snížil počet lékařů, kteří slouží v noci přímo v nemocnici. Více se využívá příslužeb na telefonu. Z praxe se ozývají ale i negativní zkušenosti, kdy vedení nemocnice snížilo počty pracovníků na službách pod bezpečnou mez.
Mezi další organizační změny, o kterých odborníci mluví, patří také přenesení některých povinností plně erudovaných lékařů na méně kvalifikované pracovníky. Postupně se posilují kompetence sester, více samostatnosti by mohli dostat mladí lékaři bez úplné atestace, žalostně chybí administrativní pracovníci. Velké zatížení administrativou je problém, který nemocniční lékaři zmiňují velmi často. Místo péče o pacienty se starají o výkazy pojišťovnám, což je v jiných zemích úkol pro nelékaře.
Často je zmiňovaný také problém s odchody lékařů do zahraničí. Migrace lékařů je celosvětovým fenoménem, medicína patří mezi obory, které nemají zásadní národní specifika, a pro práci v zahraničí jsou tedy ve většině medicínských oborů jen nízké bariéry. Podle dat České lékařské komory žádá o doklady potřebné k práci v zahraničí ročně několik stovek lékařů, loni jich bylo 523, což je zhruba 1,3 procenta všech aktivních lékařů v Česku. O tom, zda a za jak dlouho se vracejí, nejsou údaje známé. I kdyby všichni, kdo požádali o potřebné dokumenty, vycestovali, a dosud se nevrátili, odešlo za posledních pět let do ciziny 2770 lékařů. Na druhou stranu v České republice pracují zhruba tři tisícovky cizinců.
