Jan Žaloudík: Opustíme model Maryša?

    Maryša.  Děvčica v rozpuku, přinucená žít nově, leč mrzutě, znásilňovaná v nevlídném a neinspirujícím prostředí, protože z toho chtěl mít někdo jiný zrovna čárku nebo profit. Z toho otrávená, posléze otravující. Drama namísto potenciálu radostného rozpuku od bratří Mrštíků. Kdo by ze školy neznal.

     

    Zákonné normy ve zdravotnictví. Silově a překotně přijaté, od počátku mrzuté, nelaskavé, nekonsenzuální, leckoho znásilňující, těžko konzumovatelné. Mnozí otrávení, posléze otravující. Dodatečně opravované. Dramata namísto radosti ze zákonodárství jako potenciálního donora nového a lepšího námi nám. Kdo by z praxe neznal.

    Otrávená Maryša nakonec otráví Vávru, kterého fakt nebere. Otrávení doktoři i manažeři
    otravující systém, protože fakt ho těžko brát. Nemoderní příběh moravské Maryše je moderním příběhem české zdravotnické zákonotvorby.

    Stačí nějakou dobu sledovat aktuální komentáře třeba jen ve Zdravotnickém deníku.
    Jen co jsme se roztrpčili nad neladem novely zákona o specializačním vzdělávání lékařů už se zase trpčíme nad podivnou instalací vzdělávání v tradiční čínské medicíně bez učitelů, která vytlačila na vedlejší kolej vnímání vzdělávání sester s učiteli jako podstatu zákona.

    Také nastavení úžasné transparence pravidly všesoutěže a všezveřejnění pro veřejné nemocnice, neb živené z veřejného zdravotního pojištění, budí  údiv z nesoutěžící a nezveřejňující pozice soukromých nemocnic, ač živených rovněž z veřejného zdravotního pojištění.

    A což teprve aréna bonusnictví. Zprvu nevnímané bonusy, pak tiše trpěné bonusy, náhle kriminalizované bonusy, nato rozpaky vyšetřovatelů nad složitostí bonusnictví, bonusologické polemiky a nyní nový projekt vláčné dekriminalizace bonusů. Taková je časová linka fungování nejasných pravidel pseudotransparence s praktickými následky v pseudotransparenci nepravidel.  A kde snad podle pravidel bonusy nevedou, zůstává jen pozice prosťáčka nemocniční lékárnu sponzorujícího, neboť systém přiznává marži nulovou. Tedy bez otopu, mezd, vodného, stočného i světla uvnitř či aspoň na obzoru.

    Poutavý seriál o e-receptu právě běží. Striktně, byť dysfunkčně, byl s novoročním přípitkem a sankcemi zaveden. Pracně je nyní dováděn k funkčnosti s odložením sankcí.  Nepochybně také e-recept se postupně do e-života prosadí jako e-shopping, e-pošta, e-vládnutí i e-sex. Ale vskutku i potom podržíme drakonickou sankci za nepoužití e-receptu s vrcholem pokuty 2 000 000 Kč? Jistě, po přechodu na euro to už bude jen 80 000, ale přesto. Není to tak trošku naše malá  šaríja pokukující po  ukamenování za nevěru či popravě za nevíru?
    Vávra Maryšu zbytečně tloukl a nešetřil a vlastně si koledoval. Jeho otázka těsně před otravou, z kterého obchodu že je ono kafe divné chuti, už byla finálně spíše irelevantní. Podobně jako státní počítání lékařů jistících akutní provozy až dodatečně při lékařských revoltách.

    Do populárního programu e-Health by bylo dobré prolobovat ještě projektík s názvem e-Zdravý rozum (e-Common Sense v angličtině), zahrnující kromě chvály zachování rozumu i odstavec k přiměřenosti trestů. Od pokárání pohledem přes redukci odměn či propadnutí všeho majetku jako pomocné injekce státnímu dluhu až po fyzické lámání v kole pro zdravotní výchovu, tedy horském. Takto se v kole zmatečných zdravotních zákonů lámeme všichni, vinní i nevinní.

    Anglosaská moudrost říká „set the standards before the law comes“, volně a bez česky zavádějícího chápání standardů přeloženo jako „nastav věci v praxi dříve než přijde zákon“.
    Česká cesta je zatím opačná. Prosadíme od stolů a lavic zákon a dodatečně se divíme protestům a debatujeme, proč nefunguje.  Inu, jsme prý zemí pozoruhodnou, plnou rudolfínské mystiky, sametových rebelií, czexitových úletů a zvláštních kotrmelců. Tak nás jezdí pozorovat turisté, což je ekonomicky přínosné.

    Lidská abstrakce má své limity vznikající z naučeného. Není-li něco nového možné lépe domyslet na počátku, je vhodné to nejprve zkusit a zafixovat při úspěšné prověření. Taková politika fixace pouze úspěšného neublíží. Kdyby tak Maryša bývala chvilku žila se starým Vávrou jen ze zájmu, z pečovatelské touhy, z mladické zvídavosti jaké to je, tedy na čas jen pilotně.  Po měsíci by třeba zjistila, že to s Vávrou fakt nejde, šla domů a čekala raději na mladšího Francka až přijde z vojny. Anebo by byla naopak s Vávrou spokojená, že ujde, jen že je ho potřeba trochu kultivovat, což vždy nejlépe ženským elementem. Asi bychom předešli mlácení Maryše Vávrou i otrávení Vávry Maryšou. Bratři Mrštíkové by tak vešli do historie něčím veselejším, co by pak inspirovalo sociální pořady televize jako Výměna manželek nebo i významně  hezčí jako Chcete mě?

    Nebylo by lepší s Maryšou chvíli cílevědomě flirtovat, povídat si proč a jak, získat její přízeň i rozum a připravit si tak šťastné neotrávené soužití, završené pak  i legislativní fixací oné harmonie na matrice? Musí být  zákonotvorba spíše než veselou divadelní hrou pro sousedy vždycky jen stereotypně napínavým westernem, kde hlavním argumentem je kolt Smith&Wesson, něžně zvaný peacemaker čili mírotvorce?  Možná jsme stále v jakémsi napjatém chvatu a pod tlakem kýmsi ordinovaných termínů. Možná je třeba spěchat, že brzy přijdou. Ale kdo? Není čas se tázat, hlavně rychle a přískokem, možná už jsou tady.

    My na moravském venkově jsme i ve věcech zdravotnické legislativy emočně expresivnější než civilizovaná západní část vlasti. Asi že se v nás exprimují nejen prageny keltské a česko-slovensko-polské, ale také avarské, hunské, latinské, švédské, habsburské, francouzské, čili slovanské, germánské, románské i asijské. Naštěstí zvolil Řehoř Mendel ke zkoumání přenosu znaků hrách, a proto jsme v Brně geneticky slavní. Kdyby výzkum stavěl na znacích moravské populace, zbláznil by a nemohl k ničemu konkluzivnímu dojít. V této prostotě heterogenity to máme možná těžší s přijímáním invazních absurdit, ale zase se z tohoto vyzpíváme a vykoštujeme a nájezdy opět přežijeme. Hunské, germánské i legislativní. Ta hlavní příkoří si stejně působíme sami sobě, v Brně, Olomouci, Ostravě, Hradci a nejvážněji v Praze při Vltavě.

    Tento textík nechť není prosím vnímán jako soudružská sebekritika ani nepokorná kritika stavu naší vlasti nebo dokonce osob v ní činných, příčinných, přečinných  i nečinných.  Nejpřesnější bude označit tento divný slohový útvar jako preterminální autorefluxní povzdech nad bezmocí občana, lékaře, navíc ředitele, senátora a stárnoucího muže:

    „Proč se nemůže i jinak?“

    Jan Žaloudík