NSS zrušil pokuty insolvenčním správcům, kteří se podle ministerstva dopustili porušení povinností

Nejvyšší správní soud (NSS) dal po letech za pravdu třem insolvenčním správcům ve sporu s Ministerstvem spravedlnosti (MSP) ohledně výkladu insolvenčního zákona. Ministerští úředníci provedli v roce 2016 sérii kontrol v provozovnách insolvenčních správců, přičemž čtyřem z nich udělili pokutu za údajné porušení povinností, spočívající v přítomnosti na provozovně. NSS však nedávno rozhodl, že výklad ministerstva byl chybný.

V roce 2016 provedli úředníci ministerstva celkem 95 kontrol, přičemž pro porušení údajné povinnosti správce, spočívající v povinné přítomnosti v úředních hodinách v provozovnách, zahájili se čtyřmi insolvenčními správci správní řízení a uložili pokutu. Zároveň MSP připravilo novelu zákona o insolvenčních správcích, která tuto povinnost do zákona explicitně zaváděla. Ta byla účinná od července 2017.

Proti rozhodnutí MSP postižení správci podali správní žaloby, které v prvním stupni zamítl Městský soud v Praze (MS). V polovině dubna letošního roku však s kasační stížností u NSS uspěl insolvenční správce Michal Žižlavský, kdy senát v čele se soudkyní Miluší Doškovou zrušil jak rozhodnutí senátu MS, tak ministerstva s tím, že jejich výklad zákona je chybný. Obratem následovala další dvě v podstatě totožná rozhodnutí jiných dvou senátů NSS v dalších dvou případech, opírající se v argumentaci o toto prvotní rozhodnutí.

Podle NSS totiž zákon platný do 30. června 2017 vyžadoval po insolvenčních správcích toliko povinnost ministerstvu uvést adresu provozovny a úřední hodiny, ve kterých bude činnost vykonávat. Porušením povinnosti by tak bylo neuvedení těchto údajů, přičemž zákon podle NSS nestanovil povinnost v uvedené hodiny tuto činnost také vykonávat.

„Jakkoli by možná z pohledu žalovaného bylo logické postihnout i podle právní úpravy účinné do 30. 6. 2017 jednak neuvedení místa provozovny, v níž je činnost vykonávána, tak i jednání, kdy je místo nahlášeno, ale nejsou dodržovány úřední hodiny pro ně stanovené, muselo by to být jasně vyjádřeno, což v tomto případě nebylo. Možná analogie či hledání smyslu právní normy znamenající rozšíření věcné působnosti nad rámec doslovného výkladu a v konečném důsledku i rozšíření správně trestní odpovědnosti v neprospěch obviněného je pak v příkrém rozporu se zásadou vyjádřenou v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, resp. čl. 40…

Celý článek si můžete přečíst v MEDIA NETWORK MAGAZÍNU.
Přístupný je pro předplatitele.

Jste-li předplatitel, přihlásit se můžete zde.Přihlásit

Chcete-li se stát předplatitelem, jděte zde.Předplatit

Petr Dimun