K zemím s kladným migračním saldem zdravotnického personálu v posledním desetiletí patřily Británie, Švýcarsko, Dánsko, Norsko, Francie, Irsko, Švédsko nebo Belgie. Největší exodus lékařů postihl Rumunsko, Itálii, Polsko nebo Řecko, v případě zdravotních sester nastal největší odliv z Rumunska, Estonska, Francie nebo Švédska. Foto: nurse degree, koláž ZD

Studie Vídeňské univerzity k mobilitě zdravotníků v Evropě: Všichni chtějí na Britské ostrovy

Pokud bychom hledali vysněnou zemi zdravotnického personálu, pak by to byla Velká Británie. Jen mezi lety 2010 a 2018 tam přišlo kolem 45 tisíc lékařů a téměř 50 tisíc zdravotních sester. Druhou nejoblíbenější destinací je Švýcarsko, na třetím místě se nachází Dánsko.

 

V řadě evropských zemí existuje již mnoho let paradoxní situace. Vysoká hustota absolventů medicíny či jiného typu zdravotnických studí je doprovázena nízkou hustotou zdravotnických pracovníků, která ústí v nedostatek personálu ve zdravotnických zařízeních. Tento stav lze podle nejnovější studie Vídeňské univerzity vysvětlit přeshraniční mobilitou zdravotnického personálu. Ten totiž často míří do Velké Británie, Švýcarska, Irska nebo Dánska.

Podle zjištění autorky studie Isildy Maraové mají nadprůměrné zastoupení absolventů v rámci zdravotnických studií země jako Slovensko, Maďarsko, Chorvatsko či Rumunsko, avšak dostupnost zdravotnického personálu je v těchto zemích hluboce pod průměrem Evropské unie. Měnící se demografická struktura obyvatelstva v Evropě povede k ještě větší poptávce po takto kvalifikované pracovní síle, ale zároveň také k vlně odchodu značné části zdravotníků do důchodu.

Stárnoucí lékaři na Západě

Takovou budoucnost mimo jiné věští aktuální statistiky Spolkové lékařské komory. Podle nich totiž osm procent všech pracujících lékařů v Německu již dosáhlo věku 65 let nebo více. Dalších dvanáct procent se nachází ve věku mezi 60 a 65 lety. Hovoříme tedy přibližně o jedné pětině lékařů, pracujících v Německu, kteří v dohledné době ukončí své kariéry a odejdou na zasloužený odpočinek.

Jenže v důsledku vysoké německé porodnosti v 50. a 60. letech minulého století se dnes ve věku mezi 50 a 60 lety nachází poměrně vysoký počet lékařů. Ti budou do penze odcházet ve stejnou dobu jako jejich početní spoluobčané, což ještě více prohloubí disproporci mezi poptávkou a nabídkou na trhu zdravotní péče. Tím pádem se dá očekávat, že zesílí tendence k přeshraniční migraci zdravotnického personálu ze zemí s momentálně příznivější demografickou strukturou do zemí, kde populace bude stárnout.

Vůbec nejstarší zdravotníky mají v Itálii. Tam tvořili lékaři starší 55 let více než 55 procent celkových lékařských stavů. Přitom ještě v roce 2010 činil jejich podíl jen něco málo přes dvě pětiny. Překvapivě po Itálii následuji Lotyšsko a Estonsko, kde se podíl lékařů starších 55 let pohybuje mezi 45 a 50 procenty. Česká republika je s necelými čtyřiceti procenty mírně nad průměrem Evropské unie. Nejmenší podíl 55letých a starších pak vykazuje Velká Británie (asi 17 procent) a Irsko (necelých 25 procent).

Británie, země zaslíbená

Tomu odpovídají i toky zdravotnického personálu mezi jednotlivými zeměmi. Největší příliv zahraničních lékařů mezi lety 2010 a 2018 zaznamenala Velká Británie, kde takto přibylo celkem asi 45 tisíc lidí. V případě zdravotních sester se počet přišedších blíží padesáti tisícům. Druhou nejvyhledávanější destinací je Švýcarsko, kam za stejné období přišlo asi 17 tisíc lékařů a zhruba 20 tisíc zdravotních sester.

K zemím s kladným migračním saldem zdravotnického personálu ve sledovaném období patřily ještě Dánsko, Norsko, Francie, Irsko, Švédsko nebo Belgie. Největší exodus lékařů postihl Rumunsko, Itálii, Polsko nebo Řecko, v případě zdravotních sester nastal největší odliv z Rumunska, Estonska, Francie nebo Švédska. Odliv, byť mírný, nastal v případě lékařů také u Německa nebo Rakouska, tytéž země ovšem byly čistými příjemci zdravotních sester.

Aby ale mobilita zdravotníků přes hranice byla prospěšná pro všechny země, jichž se týká, měla by podle Maraové probíhat efektivnější koordinace této migrace na úrovni Evropské unie. Maraová jako možnost uvádí mezinárodní výměnné programy, které budou upřednostňovat krátkodobou personální výpomoc před dlouhodobou, či dokonce trvalou pracovní migraci zdravotníků přes hranice jednotlivých zemí.

Neporovnatelný rozdíl v platových úrovních

Takové programy by měly být doprovázeny opatřeními, jež by zajistila vyšší počty absolventů zdravotnických oborů. Na slabiny v personálních kapacitách zdravotnických systémů jednotlivých zemí ukázala mimo jiné koronavirová pandemie. K takovým opatřením opakovaně vyzývají organizace sdružující jak zdravotnické pracovníky, tak nejrůznější asociace zdravotních pojišťoven, a to nejen v Německu, ale i dalších evropských zemích.

Potíž je ale v tom, že častou motivací odchodu zdravotnického personálu do zahraničí jsou finance. V tomto ohledu zatím země bývalého východního bloku nemají šanci účinně konkurovat Západu. Ve Velké Británii dosahuje průměrný plat zdravotnického personálu přibližně 1,9násobku průměru České republiky. A to již po zohlednění rozdílnosti cenových hladin. Oproti Polsku nebo Slovensku jsou britští zdravotníci placeni více než dvojnásobně lépe. Vůbec nejlepší platové podmínky panují v Lucembursku. Tamní zdravotníci berou 1,6násobek průměru EU, což ale znamená asi 3,2násobek průměrného platu ve zdravotnictví v České republice. Oproti Slovensku jsou lucemburské zdravotnické platy asi čtyřnásobné.

Petr Musil