Pátek, 20. května, 2022

Psychosociální podporu mohou zdravotníci čerpat hned několika cestami. Mnozí však možnosti nevyužívají

DALŠÍ ČLÁNKY AUTORA

Když loni na jaře vypukla epidemie covid-19, jen hrstka nemocnic myslela na to, že by pro své zdravotníky měla mít zajištěnu psychosociální podporu pro případ krize. Nadcházející období ovšem mnohé přinutilo k tomu, že je problematice třeba věnovat pozornost. Pokud tak dnes lékař, sestra či jiný zdravotník začne pociťovat duševní obtíže, má obvykle hned několik možností. Jednou z nich je zavolat na nepřetržitě provozovanou linku kolegiální podpory SPIS, v některých nemocnicích navíc fungují peer pracovníci vyškolení k tomu, aby svým kolegům uměli pomoci. Podpořit duševní zdraví (nejen) zdravotníků se snaží také pojišťovny – VZP nabízí na psychoterapii příspěvek až 5000 korun. Přesto ovšem mnozí zdravotníci pomoci nevyužijí. Nezřídka totiž mají pocit, že oni mají pomáhat, ne naopak. Přecházení problémů ovšem může vést k jejich prohloubení a syndromu vyhoření.

Zdravotníci za sebou mají extrémně náročné období, které, jak to tak vypadá, ještě není u konce. To se odráží i na jejich duševním zdraví. Podle indexu duševního zdraví Headway 2023, který spustil think-tank The European House – Ambrosetti a jenž monitoruje problematiku duševního zdraví ve státech EU a Británii, pociťovalo na vrcholu pandemie až 57 procent zdravotnických profesionálů příznaky posttraumatického stresu. Ruku v ruce s trváním vypjaté situace, během níž jsou zdravotníci vystavováni velmi stresovým situacím, se zvyšuje i citlivost vůči stresu a úzkosti, což má dopad na celkové zdraví.

„Lékaři a zdravotní sestry, ale i další zdravotnický personál, čelil zejména v průběhu vrcholící pandemie skutečně enormní zátěži a tím i vysoké míře stresu. Řada profesionálů v tzv. první linii bojovala s pocity vyhoření, depresemi i úzkostnými stavy. Byť jsou to profesionálové, kteří jsou s konfrontováni s otázkami lidského zdraví i života dnes a denně, setkávali se se situacemi, na něž nebyli vždy připraveni, nedokázali jim dlouhodobě čelit. Problém byl palčivější například na těch nemocničních odděleních, která byla v době vrcholící pandemie přetvořena na covidové jednotky, často zde přitom pracovali lidé z oborů, kde není běžné, aby pacienti umírali v takové míře, jako se tomu dělo,“ uvádí náměstek ředitele VZP pro služby klientům Ivan Duškov.

Velká část zařízení, která se starala o covidové pacienty, však na takovou situaci nebyla zpočátku připravena. „Zásadně se ukázalo, že ne všichni jsme byli připraveni na řádnou péči o pracovníky v době krize. Jen izolované ostrůvky pozitivní deviace myslely na to, že když přesunu sestry z pediatrie či kožního na pracoviště někam, kde denně zemře třeba pět lidí, je třeba zpětnovazební mechanizmus a psychoterapeutická podpora. Komory psychologů či studenti s tím přicházeli sami, to je ale něco, co se musí kapacitně dopředu připravit, protože když nám chybí kliničtí psychologové v běžném režimu, tak nám v krizi chybí také,“ poukázal na zářijové XII. výroční konferenci Spojené akreditační komise její ředitel a také proděkan pro studium a výuku 3. LF UK David Marx.

Telefonátů během pandemie přibylo skoro o třetinu

Psychosociální pomoc po telefonu mohou zdravotníci dostat od loňského jara. V rámci Systému psychosociální intervenční služby (SPIS), který poskytuje první psychickou pomoc a psychosociální podporu ve zdravotnictví, začala fungovat anonymní telefonická linka krizové podpory pro zdravotníky. Do projektu EU, který zavádí SPIS do nemocnic, se zapojila také Fakultní nemocnice U sv. Anny v Brně. Podle koordinátorky SPIS v Nemocnici U sv. Anny Evy Justrové, která jinak pracuje jako zdravotní sestra v angiologické ambulanci II. interní kliniky FNUSA a LF MU, se přitom počet telefonátů během roku zvýšil o 30 procent. Justrová ovšem nepomáhá svým kolegům jen na lince podpory, ale také osobně jako vyškolený peer pracovník.

„Loni na jaře, když epidemie začínala, rezonovalo hlavní téma nedostatku ochranných pomůcek, nejistota a strach z neznámého viru i vývoje pandemie. Po odeznění první vlny a období relativního klidu přišly další vlny, které však byly mnohem intenzivnější a hlavně obrovská zátěž, stres a přemíra práce trvající řadu měsíců už profesionály vyčerpávaly. Změna pracovní náplně, kdy zdravotník dělá jinou práci, než na kterou je zvyklý, změna skladby pacientů, práce na jiném oddělení, jiný kolektiv, zvýšený počet úmrtí pacientů, velmi vážný průběh onemocnění, strach, že nakazí sebe a své blízké, úmrtí příbuzných či kolegů, přesčasová práce, nedostatek času a energie pro své rodiny, partnery, děti, pro sebe, děti na distanční výuce, nedostatek odpočinku, někdy i partnerské problémy… To vše vedlo u mnohých zdravotníků k celkovému fyzickému i psychickému vyčerpání. Na psychiku zdravotníků výrazně působí i to, že situace již trvá velmi dlouho a zdravotníci, kteří se na peery obracejí, často říkají, že nejhorší je, že nevidí konec tohoto stavu,“ popisuje Eva Justrová.

Zatímco někteří zdravotníci vyhledají pomoc kolegy, jiní dají přednost lince. Důvodem může být to, že chtějí zůstat v anonymitě, protože se jejich problém týká závažné záležitosti v práci, pracovního selhání, porušení pracovních standardů nebo konfliktů na pracovišti či s nadřízeným, anebo jde o osobní situaci, za kterou se člověk stydí.

„To, co obě skupiny spojuje, bývá strach, obavy, často i bezmoc a vztek. Peer podpora není o tom, že dáváme tzv. „hotové dobré rady“. Spíše aktivně nasloucháme steskům, problémům a obtížím, snažíme se společně pojmenovat pocity a problémy, necháváme možnost je vyventilovat, ale také i dáváme čas situaci promýšlet a hledáme společně možné varianty řešení. Někdy jen společně mlčíme a dáváme čas si věci uvědomit. Každý peer musí projít speciálním výcvikem, ve kterém se mimo jiné učí rozpoznat, kdy je vhodné doporučit dotyčnému psychologickou či psychiatrickou pomoc,“ vysvětluje Eva Justrová.

Podpora přímo v nemocnici

Takovou pomoc mohou zdravotníci čerpat přímo v U sv. Anny. „Zdravotníci naší nemocnice mají možnost se přihlásit o psychologickou podporu na oddělení klinické psychologie, kde je možné získat podporu v podobě krizové intervence, případně krátkodobé i dlouhodobé systematické terapie. Klinicko-psychologická péče v naší nemocnici má dlouhodobou tradici a již několik let funguje, takže o ní zaměstnanci mají povědomí. Zájem ze strany zdravotníků o psychologickou podporu ale není velký. Bylo to konzultováno se zdravotníky a dozvěděli jsme se, že zdravotní personál (především z oddělení ARO a JIP, kde byli nejvíce hospitalizovaní pacienti s covidem a na které v době pandemie směřoval tlak nejvíce) je zvyklý na to snášet poměrně velkou míru stresu a je schopen se rychle zadaptovat na nové situace. Je pravděpodobné, že tito pracovníci v podobě rozhovoru zvládají mezi sebou navzájem pocity únavy a stresu. Jsou zvyklí si tak pomáhat jeden druhému. Jako psycholog bych k této situaci spojené s covidem podotkla, že je zde zřejmá orientace na to být v pozici pomáhajícího, nikoli naopak. Někteří členové zdravotnického personálu jsou při extrémním tlaku schopni dojít až na samou hranici fyzických i psychických možností,“ popisuje primářka Oddělení klinických psychologů FNUSA Zuzana Spurná.

Psychosociální podporu nabízejí i další nemocnice. „Ve VFN jsme si vědomi, že s ohledem na dlouho trvající pandemii covid-19 byli a jsou naši zaměstnanci vystaveni zátěžovému pracovnímu režimu. Na řadu z nich dopadla aktuální krizová situace, kdy byli v přímém styku s pacienty, jejich nemocí a umíráním. Všem našim zaměstnancům jsme proto prakticky od počátku pandemie nabízeli služby psychosociální podpory. Každý, kdo cítil potřebu pomoci se zvládáním stresové pracovní zátěže, obav, emocí, pocitem vyhoření či frustrace, si mohl domluvit individuální a zcela diskrétní konzultaci s některým z našich odborníků. Na našich interních komunikačních stránkách tato služba stále trvá. K dispozici jsou psychologové, psychiatři, sociální pracovníci, nemocniční kaplan i tým terénních peer pracovníků. Vypisujeme také webináře na aktuální téma z psychosociální oblasti a zveřejňujeme i další možnosti, kam se mohou pracovníci, kteří tuto potřebu cítí, obrátit,“ načrtává mluvčí Všeobecné fakultní nemocnice Marie Heřmánková.

Podobně i například zdravotníci z Nemocnice Hořovice a Rehabilitační nemocnice Beroun spadajících pod holding AKESO mají možnost jednorázových nebo opakovaných krizových intervencí jak osobně, tak telefonicky. Psycholožka Vendula Hakenová z hořovické nemocnice zároveň zdravotníkům radí, aby v rámci péče o své duševní zdraví dbali na oddělení pracovního a osobního života, relaxovali a věnovali se autogennímu tréninku, jehož nácvik ve své ambulanci nabízí.

Psychoterapie pomáhá se zvládáním úzkosti i deprese

Ani zdravotníci, kteří na svém pracovišti nemají zajištěn přístup k psychosociální podpoře, ale nemusí přijít zkrátka. Mohou totiž využít příspěvku VZP na psychoterapii. „Od úvah, jak pomoci zdravotníkům a dalším podobně exponovaným profesím, jsme se dostali k myšlence nabídnout psychologickou pomoc všem, kdo ji potřebují. Podle mezinárodních i našich dat se pandemie negativně podepsala na duševním zdraví až třetiny populace. Strach, izolace, obavy o zdraví své i svých blízkých vedly k nárůstu depresivních či úzkostných stavů, ale například i sebevražedných tendencí. VZP proto přišla nejprve v pilotním režimu s projektem na nový příspěvek na psychosociální podporu. Nabídka na hrazení terapeutických sezení se mezi klienty setkala s velkým ohlasem, jejich zájem předčil naše očekávání. Příspěvek využily zhruba tři tisíce klientů VZP starších 18 let. V následném šetření 98 procent z nich uvedlo, že by takový benefit uvítali ve stálé nabídce pojišťovny,“ přibližuje Ivan Duškov.

Z dalších dat, jejichž sběrem mezi absolventy terapeutických sezení projektu se zabýval Národní ústav duševního zdraví, dále vyplynulo, že tato forma pomoci skutečně přináší kýžený efekt. Zatímco před sezením pociťovala více než polovina respondentů středně těžké až závažné úzkosti, po jejím ukončení jejich počet klesl na 11 procent. V případě posouzení deprese byl výsledek ještě markantnější. Před terapií označilo závažnost deprese jako středně těžkou až těžkou třetina dotázaných, po jejím absolvování tuto variantu zaškrtla jen zhruba čtyři procenta z nich.

Pojišťovna proto přistoupila k tomu, že příspěvek zařadí do nabídky pro tento i další rok. Od srpna navíc mohou o příspěvek žádat i dětští klienti ve věku od 7 do 18 let. Na jedno sezení byl příspěvek od 1. srpna stanoven na 500 korun, přičemž vyčerpat může maximálně 10 sezení. Celková částka, kterou mu může pojišťovna přispět, tedy činí pět tisíc korun. Sezení je nutné ukončit nejpozději do 30. listopadu 2021, nejzazší termín pro podání žádosti o příspěvek byl stanoven na 15. prosince 2021.

Někteří zdravotníci berou prosbu o pomoc jako slabost

Možností, kde mohou zdravotníci nalézt pomoc, je tak v současnosti řada. „V současné době z titulu profesní organizace neregistrujeme zvýšenou poptávku po službách týkajících se duševního zdraví. Domnívám se, že je to proto, že každé zdravotnické zařízení má tuto problematiku dobře vyřešenou. Dnes je již zcela běžné ve zdravotnictví využívat služeb supervize, ať již individuální, nebo týmové. Běžně se také využívá systém psychosociální intervenční služby – SPIS, který poskytuje prostřednictvím vyškolených zdravotníků (peerů) a psychologů resortní kolegiální podporu všem zdravotnickým pracovníkům,“ podotýká prezidentka Česká asociace sester Martina Šochmanová.

Přesto ale někteří zdravotníci, kteří by podporu potřebovali, pomoc nevyhledají. „Společnost od zdravotníků očekává bezchybnou profesionální péči za všech okolností. Zdravotníci často mají dojem, že vše musí vydržet, nemohou si stěžovat, protože tu jsou od toho, aby za všech okolností pomáhali. Říci si o podporu a pomoc berou někdy jako projev jakési vlastní slabosti či selhání a i když prožívají akutní stresovou reakci, často říkají: „Jsem v pohodě, nic nepotřebuji, to zvládnu.“ Každý jsme originál, máme jinou míru stresu, kterou bez obtíží zvládneme. Záleží také na typu osobnosti a okolnostech, ve kterých se nacházíme. Pokud je zdravotník dlouhodobě vystaven tlaku, stresu a vyčerpání bez podpory, může se rozvinout celá řada fyzických i psychických potíží od celkového vyčerpání organizmu a psychosomatických obtíží, ale možnost konfliktu na pracovišti i v rodině, profesní chyby a také vznik posttraumatické stresové poruchy. Je potřeba si ale uvědomit, že pokud podpora přijde včas, je pomoc vždycky snazší, než když potíže přejdou do jakési „chronicity“. Pak velice reálně hrozí syndrom profesního vyhoření, a tomu jako peeři chceme předcházet,“ uzavírá Eva Justrová.

Michaela Koubová

DALŠÍ ČLÁNKY Z RUBRIKY