Slovenský stát nezabránil zlodějce, aby vyskočila z okna policejní stanice. Vyplatí jí třicet tisíc euro

Za porušení práva na život odsoudil Evropský soud pro lidská práva (ESLP) Slovensko. Zlodějka si stěžovala, že stát nezabránil, aby vyskočila z okna policejní stanice. Povinnost chránit zdraví a pohodu osob ve vazbě zahrnuje povinnost chránit životy zatčených a zadržených osob před předvídatelným nebezpečím, uvedl k tomu ESLP. Stížnost na diskriminaci kvůli anticiganismu  a mentálnímu postižení Soud zamítl. Žena si totiž nepamatuje, co skoku z okna předcházelo.

Rozhodnutí, že Slovensko porušilo článek 2 – právo na život Úmluvy o lidských právech a základních svobodách, vyhlásil Evropský soud pro lidská práva ve čtvrtek 8. Září 2022. „Tento případ se týká incidentu, kdy stěžovatelka vypadla z okna ve druhém patře policejní stanice, kde byla vyslýchána po svém zatčení pro podezření z krádeže. Zaměřuje se na otázku, zda stát splnil své povinnosti zajistit blaho stěžovatelky a provést účinné vyšetřování incidentu,“ shrnul Soud v úvodu rozsudku P.H. v. Slovensko.

Práva mentálně zaostalých Romů

Vedlejšími účastníky řízení byly Evropské centrum pro práva Romů, Centrum pro obhajobu postižených, Centrum pro práva postižených a Projekt Harvardovy univerzity. Stěžovatelka byla romského původu a současně mentálně zaostalá, jak vyplynulo z posudku v rámci trestního řízení s ní na Slovensku: „Znalec zjistil, že v době podezření na spáchání trestného činu se stěžovatelka nacházela ve stavu mezi podprůměrnými intelektuálními schopnostmi a lehkou mentální retardací.“

Událost se stala 17. ledna 2017. Slovence bylo šestnáct let a čtyři měsíce, když byla spolu se svým bratrem přistižena při krádeži v nákupním centru. Přivolaná policejní hlídka dvou policistů A a B po ověření totožnosti zjistila, že Slovenka, která se ke krádeži přiznala, byla pro krádež uznána vinou už před osmi měsíci, popisuje Soud.

Chtěli ji dát policisté do klece? Nelze zjistit

Hlídka ženu naložila do auta, bez donucovacích prostředků, aby ji převezla na policejní stanici. Policisté A a B seděli ve voze vpředu, zatímco Slovenka seděla na zadním sedadle. Poté se výpovědi rozcházejí, uvádí Soud.

„Stěžovatelka uvedla, že jí policisté řekli, že bude umístěna do klece, použili urážlivé výrazy související s jejím romským původem a každý z nich jí dal jednou facku. Vláda na druhou stranu tvrdila, že k žádnému fyzickému ani slovnímu napadání nedošlo. Na podporu tohoto stanoviska vycházela ze záznamu v knize okresní policie o směně hlídky v daný den a ze zápisu ze dne 17. ledna 2017 sepsaného strážníkem A. Z těchto dokumentů vyplývá, že žádný donucovací prostředek byla během přepravy uplatněna opatření, protože stěžovatelka byla nezletilá, nekladla odpor a spolupracovala, a nebyly žádné důvody k obavám, že by se mohla pokusit o útěk,“ cituje Soud strany stížnosti.

Jenže žena současně tvrdila, že si nepamatuje na nic, co předcházelo události na policejní služebně. Navíc, policista ji měl fackovat z předního sedadla dozadu a mělo se to stát na veřejné a frekventované ulici. Jeden z policistů byl navíc odborník na Romy.

Soud tuto část stížnosti vyhodnotil takto: „Pokud jde o jakékoli špatné zacházení v policejním voze, stěžovatelova tvrzení nebyla podložena žádnými důkazy, lékařskými ani jinými. Toto hodnocení je v souladu s hodnocením veřejného ochránce práv. Navíc vzhledem k tomu, že stěžovatelka si vůbec nepamatuje, co se na policejní služebně stalo, nelze nalézt oporu pro její návrh na pokračování řízení pro údajné špatné zacházení.“

Ležela na zemi a vydávala nezřetelné zvuky

Za jaké události na policejní služebně tedy musí Slovensko zaplatit ženě třicet tisíc euro?

Po příjezdu na služebnu se Slovenka přiznala k dalším třem krádežím. Případ byl předložen dozorujícímu státnímu zástupci, který vydal pokyn sepsat se ženou dokumenty a propustit ji na svobodu, o čemž policisté stěžovatelku informovali. „Poté začal strážník A vyplňovat různé záznamy týkající se případu, v jejichž průběhu byl se stěžovatelkou sám a nadále s ní komunikoval. Protože opakovaně žádala o povolení použít toaletu, strážník A. ji doprovodil do koupelny. Jelikož spolupracovala a byla informována, že bude propuštěna, nevznikly obavy, že by se mohla pokusit o útěk, a žádný další policista nebyl požádán, aby šel s nimi, uvádí Soud o dění na policejní stanici a dále podrobně popisuje prostor záchodů.

Podle předložených dokladů strážník A. na chodbě u dveří do prostoru s dámským sociálním zařízením ukázal stěžovatelce, kde je toaleta, a jelikož byl necelý metr od ní a viděl ji vcházet v této oblasti, otočil se zády ke dveřím s úmyslem počkat, až bude stěžovatelka připravena. 

„Když se otočil, všiml si periferním viděním stínu přede dveřmi do koupelny. Otočil se k ní a uviděl stěžovatelku vypadnout z otevřeného okna na zem před policejní služebnou. Jak je uvedeno v zápisu z in situ  inspekce, spodní hrana okna byla 770 cm nad zemí, což byla tráva pokrytá sněhem, po kterém se chodilo. Před oknem se nacházela borovice, jejíž kmen byl od budovy vzdálen 143 cm a jednu větev tohoto stromu ve výšce 260 cm nad zemí nezasypal sníh,“ stojí v popisu událostí.

Strážník zalarmoval kolegy, zavolal záchranku, zatímco Slovenka ležela na zemi a vydávala nezřetelné zvuky.

Právo na život lze použít, i když nikdo nezemřel

Dále Soud popisuje peripetie s vyšetřováním inspekcí, které se vleklo, neboť Slovenka byla kvůli těžkým zraněním uvedena do umělého spánku, poté nebyla schopna vypovídat a v dubnu roku 2017 uvedla, že si nic nepamatuje. V květnu téhož roku byl policista A. za své jednání kázeňsky potrestán snížením platu.

Poté Soud zopakoval, že článek 2 Úmluvy lze použít i v případě, že nedošlo ke ztrátě života, zejména pokud okolnosti případu a povaha způsobených zranění naznačují, že stěžovatelův život byl ve vážném ohrožení. „V případě, že oběť nebyla zabita, ale přežila a neuvádí-li se žádný úmysl zabíjet, jsou kritérii stížnosti, která má být přezkoumána podle článku 2, zaprvé, zda byla tato osoba obětí nějaké činnosti, zda veřejné nebo soukromé, zda vystavila svůj život skutečnému a bezprostřednímu riziku a za druhé, zda utrpěla  život ohrožující. Do hry mohou vstoupit i další faktory, jako například to, zda byl útěk před smrtí čistě náhodný nebo zda byla oběť nakažena potenciálně smrtelnou chorobou. Posouzení Soudu závisí na okolnostech,“ uvedl k tomu Evropský soud pro lidská práva.

Právo na život bylo porušeno procesně

Jak před Soudem argumentovala vláda, nebylo pochyb, že to byla sama stěžovatelka, kdo si způsobil její zranění, a že jediným bodem k diskusi bylo, zda stát splnil své pozitivní závazky, aby tomu zabránil.

Jenže, jak plyne ze závěrů Evropského soudu pro lidská práva, právě toto je důvod, proč bylo Slovensko odsouzeno.

Dalším důvodem je fakt, že stát podle Soudu nevyšetřil, co se vlastně stalo. „Povinnost chránit právo na život podle článku 2 Úmluvy implicitně vyžaduje, aby existovala určitá forma přiměřeného a účinného úředního vyšetřování případů, kdy jednotlivci zemřeli za podezřelých okolností. Základním účelem takového vyšetřování je zajistit účinné provádění vnitrostátních zákonů, které chrání právo na život. Vyšetřování musí být schopné zaprvé zjistit okolnosti, za kterých k incidentu došlo, a zadruhé vést k identifikaci a potrestání odpovědných osob,“ uvedl Soud. 

„Soud dospěl k závěru, že vyšetřování událostí ze dne 17. ledna 2017 nebylo účinné pro účely článku 2 Úmluvy,“ uvedl dále Soud. Došlo tedy k porušení článku 2 Úmluvy v jeho procesním aspektu.  

Útěk nezbavuje stát odpovědnosti za pohodu pachatele

K samotné události potom Soud uvedl:  „Osoby ve vazbě jsou ve zvláště zranitelném postavení a úřady jsou povinny odpovídat za zacházení s nimi. Obecným pravidlem je, že pouhá skutečnost, že osoba zemře za podezřelých okolností ve vazbě, by měla vyvolat otázku, zda stát splnil svou povinnost chránit právo této osoby na život. Taková povinnost musí být vykládána způsobem, který neukládá orgánům nemožné nebo nepřiměřené břemeno, s ohledem na obtíže spojené s policejní kontrolou moderních společností, nepředvídatelnost lidského chování a operativní rozhodnutí, která je třeba učinit z hlediska priorit a zdroje.“

„Avšak i za předpokladu, že pád stěžovatelky byl způsoben nešťastným pokusem o útěk z policejní vazby, nezbavuje to žalovaný stát odpovědnosti za její zranění. Soud opakuje, že povinnost chránit zdraví a pohodu osob ve vazbě jednoznačně zahrnuje povinnost chránit životy zatčených a zadržených osob před předvídatelným nebezpečím. Ačkoli se nezdá, že by existovaly dostatečné důkazy, které by prokázaly, že úřady věděly nebo měly vědět, že existuje riziko, že by se stěžovatel mohl pokusit o útěk skokem z okna ve druhém patře, existovala určitá základní opatření, která měla být přijata. Vzato ve vztahu ke stěžovatelce jako k osobě zadržované, aby se minimalizovalo jakékoli potenciální riziko,“ uzavřel Evropský soud pro lidská práva své rozhodnutí.

Soud na základě spravedlivého rozhodnutí přiznává stěžovatelce 30 000 EUR jako nemajetkovou újmu  plus jakoukoli daň, která může být účtována, rozhodl ESLP.

Irena Válová