Foto: Pixabay

Zdravotničtí záchranáři mohou být inspirací při zvládání náročných situací, tvrdí slovenští psychologové

Vědecký tým z Ústavu experimentální psychologie Centra společenských a psychologických věd Slovenské akademie věd (ÚEP CSPV SAV) dlouhodobě studuje, jak prožívají zdravotničtí záchranáři různé vypjaté situace. Ve svém nedávném výzkumu se zabýval i otázkou, jakým způsobem si v nejtěžších chvílích při výkonu služby zachovávají duchapřítomnost a chladnou hlavu velitelé těchto posádek. Odborníci přitom dospěli ke zjištění, že z přístupu velitelů posádek záchranných zdravotních služeb si může brát příklad i laická veřejnost. Podle experimentálních psychologů je klíčové především zachovat zaměření pozornosti na přítomný okamžik.

Existuje několik metod, jakými psychologové zkoumají rozhodování, zvládání zátěže, týmovou kooperaci a jiné netechnické dovednosti v povoláních s vysokým výskytem rizika a psychické zátěže. Jednou z nich jsou simulované situace na soutěžích. Experimentální psychologové ze SAV se během svého výzkumu zaměřili na účastníky Mezinárodní soutěže zdravotnických záchranných služeb Rallye Rejvíz a především na mechanismy, jejichž prostřednictvím velitelé posádek zvládají emoční vypětí.

Tunelisté a dirigenti

„Záchranářské posádky jsme pozorně sledovali při plnění soutěžních úkolů. Následně jsme s jejich veliteli uskutečnili krátké rozhovory, kde jsme se snažili porozumět jejich vnitřnímu procesu,“ přibližuje metodiku výzkumu Branislav Uhrecký z ÚEP CSPV SAV v tiskové zprávě a dodává: „Výhodou takových soutěží je i skutečnost, že soutěžící hodnotí rozhodčí. To nám umožňuje do určité míry posoudit, zda daný způsob uvažování, koordinování týmu či seberegulování vede i k lepšímu konečnému výsledku.“

Na základě rozhovorů a zpracovaných údajů vědci rozdělili velitele posádek do dvou skupin. Tou první jsou takzvaní tunelisté, tedy velitelé, kteří v kritické a chaotické situaci zúžili svou pozornost na nejakutnějšího pacienta. Druhou skupinou jsou dirigenti, kteří raději zůstávali v pozadí, sledovali vývoj situace a rozdávali pokyny svým kolegům.

„Tunelisté nám při rozhovorech říkali, jak je pro ně zúžení pozornosti užitečný a zároveň příjemný stav. Na jedné straně je zaměstnána jejich pracovní paměť soustředěním se na aktuální úlohu a plánováním následujícího kroku, na druhé straně je utlumeno jejich uvědomování si vlastních emocí. Důležitou podporou jsou pro ně však i jejich vlastní zkušenosti, díky kterým dokážou situaci snáze číst. Mnohé jejich postupy jsou tak již zautomatizovány, což znamená, že méně zatěžují svou pozornost a pracovní paměť,“ vysvětlil experimentální psycholog.

Důležité je zachovat si odstup

Ve skupině „dirigentů“ si vědci všimli skutečnosti, že s prostorovým odstupem, ze kterého dění pozorovali a udržovali si přehled, souvisel i emoční odstup, tedy schopnost vnímat situaci z emočně nezainteresované, odosobněné perspektivy.

„Velitelé posádek připouštěli, že při jejich povolání je důležité zachovat a prožívat emoce, například soucit k utrpení pacientů, pocit zodpovědnosti za jejich zdraví či stres v případě vypjatých situací, ale zároveň vnímali potřebu nenechat se jimi zahltit. Tím vlastně vyjádřili podstatu emočního odstupu jako strategie regulace emocí,“ upřesňuje vědec. Zároveň zdůrazňuje, že neexistuje nutně jeden správný přístup ke zvládání psychické zátěže, protože mezi nejlépe hodnocenými posádkami soutěže byli i „tunelisté“ i „dirigenti“.

Jozef Brezovský