V lednu tohoto roku dostal první pacient nový typ protézy, v kosti ukotvený implantát ovládaný přímo prostřednictvím nervů. Výsledky se jeví více než uspokojivě. „Ovladatelné osseointegráty“ nejspíš úspěšně vykročily do světa – a společně s nimi další nové technologie.
Jakkoliv dokonalé jsou dosavadní běžné typy protéz, stále ještě si je člověk, který je používá, musí (s trochou nadsázky řečeno) večer sundat a ráno zase nasadit. V kosti ukotvený implantát představuje kvalitativně i technologicky zcela jinou dimenzi. Díky spojení se svaly a především s nervy by se měl stát skutečnou součástí těla. Konečným cílem mezinárodního týmu vědců je myslí ovládaná umělá paže. Ta by měla nabízet „více pohybu, méně nepohodlí a – v dlouhodobém horizontu – skutečné hmatové vjemy.“ Alespoň tak to skupina inovátorů okolo Maxe Ortize Catalana slibuje.
Začalo to ohňostrojem
O prvním uživateli nového typu protézy toho nevíme mnoho. Je mu okolo čtyřiceti let, žije ve Švédsku a s osseoitegrátem namísto paže je maximálně spokojený.
Druhý pacient, Dennis Aabo Sorensen, už je sdílnější. Osseointegrovaný implantát mu nahrazuje paži, o kterou přišel, když odpaloval ohňostroj. „Mohu upřímně říct, že mám v implantátu stejný nebo aspoň skoro stejný cit jako ve své vlastní zdravé ruce,“ svěřil se Sorensen. Nový typ implantátu mu dokonce umožňuje vykonávat zaměstnání řidiče kamionu – a to je práce, při které je cit v rukou bezesporu zapotřebí.
„Použili jsme osseointegraci k vytvoření dlouhodobého stabilního spojení mezi člověkem a strojem. Propojili jsme živé a neživé tolika způsoby, kolika je myslitelné,“ řekl Max Ortiz Catalan, výzkumný pracovník na Chalmers University of Technology a vedoucí mezinárodního týmu, který se osseointegrací od roku 2011 zabývá. „Umělá končetina je přímo připojená ke kostře, což jí poskytuje mechanickou stabilitu. Celý systém ovládá pacient svou vůlí,“ dodal.
Pokročilé protézy jak je známe dnes, pracují prostřednictvím senzorů využívajících pokožku člověka. Čtou elektrické impulsy, podle jejichž intenzity a frekvence provádějí natahování a uvolňování končetiny.
Osseointegrát je oproti tomu uchycený hluboko pod kůží. Titanová kostra implantátu se připevňuje na kosti, elektrody se implantují do nervů a svalů. Osseointegrát tedy slouží jako druh bionického rozšíření. Nejenže umožňuje pacientovi ovládat paže, ale má schopnost přijímat podněty ze senzorů v protetické části paže. Ty se přenášejí do mozku a tak vzniká „zpětná vazba,“ vytvářející efekt skutečného citu a hmatového vnímání.
Protéza tohoto druhu s sebou přináší ještě jednu inovaci: odpadá nutnost využívat manžetu, do které by se implantát uchytil. Výzkumníci takové spojení označují hezkým obratem jako intimní. Údajně „zlepšuje celkové pohodlí a ovládání“ – a zkušenosti obou pacientů s osseointegráty, neznámého Švéda i Dennise Sorensena jejich tvrzení dávají za pravdu.
Osseointegráty se mohou chlubit samými výhodami a pozitivy. Všechna je ale – prozatím – převažuje značná cena technologie. Ta je daná výrobní náročností zcela nového typu soustrojí, která se ještě zvýší ve chvíli, kdy se podaří dovést do konce technologii přenášení mozkových impulzů do implantátu. Ta má prozatím jisté rezervy, jedná se ale spíš o „vychytávání much“ než o nějaké zásadní pochybení.
Jako terminátoři
Osseointegráty ale nejsou ani zdaleka jedinou novinkou, která míří na trh s náhradami končetin. Například Adi Robertsonová dokáže něco, co jí v baru závidí i ti nejdrsnější tvrďáci. Otvírá pivní láhve holou rukou a zátka levituje vzduchem jako by ji přitahoval neviditelný magnetismus. Adi je jedním z prvních pacientů s funkčním bionickým transplantátem.
„Rozhodně se necítím jako nějaký terminátor,“ říká Adi Robertsonová ve svém eseji věnovaném životu s nejnovějším typem funkčního bionického implantátu. „Neuráží mě, pokud si o mně někdo myslí, že jsem kyborg. Jsem – ale také mohu žít plnohodnotným životem.“
Adi dostala nabídku zúčastnit se zkušebního projektu sestaveného okolo technologie NFC. Ta je dobře známá z mobilních telefonů a dalších běžně užívaných zařízení, její včlenění do lidského těla je ale naprostá novinka. Adi způsoby jak použít „chytrou ruku“ popsala lakonicky: „Umím rukou otevřít hyperlink, aniž bych ho musela spouštět v počítači. Paměť mé ruky je schopná sta tisíce operací za vteřinu. Když si se mnou muž bude chtít poměřovat síly, klidně mu můžu při páce rozmáčknout ruku jako kdybych mačkala mycí houbu, ale to asi zkoušet nebudu. S trochou snahy by to moje ruka mohla umět. A na to všechno mám záruku 273 let, což není špatné.“
Adi Robertsonová je zřejmě prvním člověkem, který naplňuje známý manifest Donny Harawayové. Ta před skoro pětadvaceti lety vykreslila budoucnost, v níž budou technologické implantáty ženám pomáhat dohnat fyziologická omezení, kterými je svázala příroda. Ženské svalstvo by podle Harawayové mělo procházet „upgradem,“ který by smazal fyziologicky danou mužskou (nebo chceme-li samčí) převahu ve svalové síle. Harawayová svou vizi koncipovala především z pohledu feministky (a Adi Robinsonová se od něčeho takového výslovně distancuje), to ale nic nemění na tom, že Adin případ je dalším důkazem toho, jak rychle se budoucnost stává současností.
Ondřej Fér, Start-up.cz
