Fakta versus konspirace: Kde se vzala ebola?

Sověti prováděli rozsáhlý biologický zbrojní program, během kterého vyrobili stovky tun antraxu a desítky tun moru a tularémie. Foto: archiv

Ruku v ruce s narůstajícím strachem ze smrtící eboly přicházejí otázky po jejím původu. Konspirátoři se netají tím, že krvácivá horečka pochází z nějakých supertajných armádních laboratoří, nejčastěji amerických.  Fakta, alespoň ta dostupná a ověřitelná, nic takového nepotvrzují. To ale neznamená, že by se vojáci jejím potenciálním využitím coby zbraně nezabývali.

 

Virus Ebola byl poprvé zjištěn v tehdejším Zairu (dnešní Demokratické republice Kongo) před osmatřiceti lety. Z celkem 318 zaznamenaných případů skončilo 280 smrtí – není přitom vůbec vyloučeno, že nemocných bylo ve skutečnosti daleko víc. Divoké podmínky africké republiky zmítané nekonečnou občanskou válkou lékařskému výzkumu nepřály a nutno poznamenat, že nepřejí dodnes. Roku 1976 ebola zasáhla také Súdán. Nakazilo se tu 284 lidí, zemřelo jich 156.

Skončit smrtí, to v případě nákazy virem ebola znamená rychlý a nehezký odchod z tohoto světa. Počátek nákazy bývá náhlý. Provázejí ho vysoké horečky, skleslost, svalové bolesti, bolesti v kloubech, v oblasti břicha a hlavy.

Diagnostikovat ebolu na samém počátku je nesmírně obtížné. Častým symptomem je zvracení, průjem, poškození ústní dutiny, zánět spojivek, vnitřní i vnější krvácení nejprve skrz trávicí ústrojí. To vede v počátečním stádiu eboly k časté a osudové záměně s příznaky úplavice či tyfu). Následuje těžké krvácení ze všech tělesných otvorů. Dochází k těžkému poškození vnitřních orgánů, zejména jater. Lékaři provádějící pitvu zemřelých popisovali stav jejich jater slovy „jako namixovaná“, či „krvavá kaše“. Počet přeživších pacientů závisí na kmenu viru (je jich celkem pět, ten, který nás aktuálně děsí se jmenuje podle místa objevení Zaïre) a na fyzické kondici pacienta. Smrt nebo postupné uzdravování nastává obvykle v rozmezí 6 – 10 dnů.

 

Drsná karanténa v režii armády

Vojenské složky přicházely do styku s ebolou v zásadě nevyhnutelně. Stačí se podívat na místa výskytu krvácivé horečky: Guinea, Libérie, Sierra Leone… ve všech případech se jedná o místa vyznačující se mimořádnou politickou nestabilitou. Ta přerůstá, jak tomu v postkoloniálních zemích bývá nechvalným zvykem, v krvavé a mimořádně ošklivé občanské, kmenové a náboženské války. Když selžou diplomatické snahy o urovnání těchto konfliktů, dochází dříve či později k nasazení zahraničních mírových sborů nebo jejich ekvivalentů. Výskyt těžko diagnostikovatelné a těžko léčitelné krvácivé horečky, přenášené z opic, vyvolává snahu postiženou oblast uzavřít a nákazu lokalizovat. V divokých podmínkách afrických republik je to úkol, který může alespoň s jakous takous nadějí na úspěch splnit výlučně armáda. A tady se otevírá prostor pro bezbřehou konspiraci.

Karanténa se jako nejefektivnější řešení ukázala hned v roce 1976. Pacient Mabelo Lokela tehdy přišel na kontrolu do místní nemocnice u vesnice Yambuku s horečkou. Jedna ze sester pracující v této nemocnici předpokládala, že se jedná o malárii a podala mu injekci s chininem. Když se Lokela vrátil z nemocnice zpět domů, zemřel. Ženy z vesnice pro něj uspořádaly tradiční africký pohřeb –  odstranily z jeho těla krev a exkrementy. Obřad provedly holýma rukama. Většina z nich brzy poté zemřela.

Injekční stříkačka použitá pro Lokelu byla nedostatečně sterilizována a znovu použita. Doposud neznámá choroba se začala šířit s děsivou rychlostí a tak byl povolán doktor Ngoi Mushola, oblastní ředitel pro zdravotnictví. Ten informoval vládní úřady v hlavním městě Knishase.

Do oblasti se vydali mikrobiologové a epidemiologové, kteří provedli pitvy zemřelých pacientů a shromažďovali vzorky. Krátce poté byla v celé oblasti vyhlášena karanténa, což se brzy ukázalo jako správné řešení a šíření viru Ebola se tak dostalo pod kontrolu. Svět si oddechnul, ale jen do té doby, než vešlo ve známost, co přesně tato karanténa znamenala. Celou oblast uzavřela armáda a držela ji v izolaci do té doby, dokud všichni lidé v oblasti nezemřeli. Není vyloučeno – spíš je to pravděpodobné – že vojenské síly provádějící uzávěru oblasti nákazy celému procesu „likvidace ložiska nákazy“ pomohly. Takový postup se viděno zpětně jeví jako nelidský a jako takový se promítl do představy, kterou v obyvateli západního světa slovo ebola vyvolává. Utrpení, krev, džungle a bezcitné tváře vojáků.

 

Efektní, leč neefektivní zabiják

Je tedy ebola ve své podstatě zbraň vyvinutá bezcitnými vojenskými stratégy v pozadí všeho světového dění, těmi pověstnými muži bez tváří, o kterých píší autoři jako Robin Cook (Nákaza) a Tom Clancy (Z rozkazu prezidenta)?

Využití viru Ebola jakobiologické zbraně je možné, avšak nepravděpodobné. Přeměna viru Ebola do biologické zbraně by podle relevantních zdrojů, například studií Světové zdravotnické organizace, byla náročná a vzhledem k charakteristice viru málo efektivní. Ebola by musela být přenášena vzduchem, což znemožňuje její využití pro bojové účely. Moderní armády disponují vysoce pokročilými technologiemi, poroučet větru a dešti se ale stále ještě nenaučily.  Ačkoliv se má za to, že se Ebola může šířit vzduchem v kapičkách vody, u nejnebezpečnějších kmenů tato vlastnost známa není. Mnozí další vědci ale optimismus svých kolegů nesdílí a jejich obavy ještě vzrostly v roce 1992, když se na Západ dostaly podrobnosti o ruských biologických zbrojních programech.

Kanatjan Alibekov, dnes čtyřiašedesátiletý kazašsky lékař a mikrobiolog, působil jako zástupce ředitele státního podniku Biopreparat odpovědného za podstatnou část sovětského programu výzkumu a výroby bakteriologických a biologických zbraní.  V roce 1992 emigroval do Spojených států a speciální vyšetřovací komisi amerického ministerstva obrany poskytl podstatnou většinu důležitých informací o těchto programech.

Potvrdil Američanům, že Sověti prováděli rozsáhlý biologický zbrojní program, během kterého vyrobili stovky tun antraxu a desítky tun moru a tularémie. Podle Alibekova Sovětský svaz vyráběl též zbraně na bázi upravených pravých neštovic a pokoušel se údajně neúspěšně vyrobit nové typy smrtících virů křížením genomů pravých neštovic,  a Marburgu, VEE a machupa. A především – eboly.

Nic tedy nenasvědčuje tomu, že bychom měli důvod obávat se eboly v rukou například teroristických skupin. Z nákazy toto vědomí ale nedělá o nic méně strašlivější hrozbu. Ke čtvrtku 16. října 2014 evidovala Světová zdravotnická organizace 8994 nakažených ebolou – Zaïre. Mrtvých je 4492. To jsou sama o sobě dost děsivá čísla.

 

Ondřej Fér, Start-up.cz