Kuřáci se musí hlásit. Proti rakovinně budou bojovat kokony, proti infarktům futrály. Vzpomínka na Mistra Waltera. Muž bez mozku žije, pracuje a plodí děti.
S VELKÝM BRATREM ZA ZDRAVOU SPOLEČNOST
Místní politická reprezentace v kanadském Ontariu bere boj s kouřením tak vážně, až to přestává být nejen zábavné, ale také únosné. Šéf tamní regionální vlády John Abbot prohlásil: „Jestli chcete v Ontariu kouřit, Ontario chce vědět, kde jste.“
Jak pan Abbot řekl, tak ontarijská vláda udělala. V Kanadě tak začal fungovat celosvětově asi první „registr kuřáků.“ Funguje jednoduše. Každý kuřák je povinen se nahlásit. A pokud si chce dát kdekoliv ve veřejném prostoru cigaretu, musí o tom úřady přes lokalizační systém informovat. Z nenahlášení se anebo z kouření mimo vymezené prostory vyplývají pro zlotřilého kuřáka odstupňované sankce.
Abbot si na jedné straně vysloužil potlesk skupin aktivistů, kteří jsou v Ontariu pozoruhodně vlivní. Mimochodem – kvůli nim musela například britská rocková legenda Dire Straits skousnout fakt, že rádia z jejich písně Money for Nothing vystříhala slovo faggot. Na druhé straně se některým lidem, mezi nimi také autorovi tohoto digestu zdá, že bojovat za zdravou společnost ve stylu pana Abbota není nic jiného než postupné nastolování totality ve stylu strýce Orwella.
PROTIRAKOVINNÉ KOKONY TÁHNOU DO BOJE
Biomedicínští inženýři vyvinuli nový systém přepravy léčiv, založený na nanokokonech z DNA. Dovedou je propašovat přímo do buněk nádorů, kde odvedou svou smrtící, ale přitom léčivou práci.
Šéf výzkumu na severokarolínské univerzitě Zhen Gu ze společného programu biomedicínského inženýrství si pochvaluje, že vzhledem ke konstrukci z DNA jsou pro pacienty nanokokony méně toxické než doposud používané syntetické materiály.
Bioinženýrům z takzvaných „Gu-Lab“ se podařilo nanokokony naložit velkou dávkou protinádorového léku a pak je cíleně vyslat k nádorovým buňkám. Když se nanokokony ocitnou uvnitř buněk určených k likvidaci, rychle uvolňují svůj smrtící náklad. Použití DNA jako stavebního materiálu také zaručuje jejich relativně snadnou výrobu.
Nanokokon tvoří jediný řetězec DNA, který se smotá do klubka o průměru 150 nanometrů. Uvnitř něj je náklad účinného protinádorového léku doxorubicinu (DOX) a proteinu DNázy. Ta by nanokokon mohla sama o sobě zničit, proto ji během přepravy skrývá tenká vrstva polymeru.
Když se nanokokon dostane k buňce nádoru, přilepí se k jejímu povrchu a vpraví se dovnitř. Vnitřní kyselé prostředí buňky rozloží obalový polymer, uvolněná DNáza rozbije nanokokon na kousky a vypuštěný doxorubicin buňku zničí.
KARDIAKY BY MĚL CHRÁNIT „FUTRÁL NA SRDCE“
Experimentátoři ze společnosti Sunshine Heart Inc. vytvořili ponožku na srdce doplněnou balónkem. Vznikla manžeta C-Pulse, která obepíná srdce v místech, kde ho opouští aorta. Externí zdroj napájení zajišťuje technologii dostatek energie, potřebné k mechanickému stahování bandáže. Cykly se synchronizují s pacientovým tepem. Při každém stahu srdce se v manžetě rychle nafoukne balónek, načež ho technika stejně rychle splaskne. Zařízení tak vytváří externí stahy, které ochablému srdci pomáhají vytlačovat krev do řečiště. S prvním funkčním prototypem se firma vytasila před pěti lety. Nyní už je několik pacientů v prvním kole testů a podle odborníků z Ohio State University Wexner Medical Center si svůj „futrál na srdce“ nemohou vynachválit.
V nejnovějším čísle specializovaného časopisu pro kardiology Journal of American College of Cardiology Heart Failure se píše, že C-Pulse má již dvacet pacientů. Podle klasifikace používané Newyorskou kardiologickou společností (New York Heart Association – NYHA), se vždy jednalo o rizikové případy spadající do třídy III nebo IV. Pro ty je charakteristické vysoké až velmi vysoké riziko srdečního selhání.
Po implantaci přístroje C-Pulse stav pacientů hodnotilo konsorcium nezávislých profesionálů a to po dobu šesti měsíců až jednoho roku. Z oněch dvaceti pacientů se u šestnácti stav zlepšil tak významně, že v klasifikaci funkční třídy NYHA výrazně poskočili. Tři z pacientů po roce od zákroku měli jen mírné nebo žádné příznaky srdečního selhání. Kardiologickou hantýrkou: „z některých trojkařů a čtyřkařů byli najednou jedničkáři“. Nám laikům dá o něco lepší představu bodové hodnocení průměrného skóre kvality života. To se u pacientů s namontovaným C-Pulse zlepšilo téměř o 30 bodů. Zde stojí za to připomenout, že v případě klasické léčby, tedy léky, se v průměru dosahuje zlepšení jen o pět až deset bodů. A tak se chce zvolat, jen víc a houšť takových nápadů. Už proto, že srdeční selhání se stalo početně jednou z nejrychleji narůstajících forem onemocnění srdce a je také jedním z nejčastějších důvodů, kvůli kterému musíme trávit svůj drahocenný čas v nemocnici.
VZPOMÍNKA NA MISTRA WALTERA
Před 650 lety, v říjnu roku 1354 zmizela z historických záznamů stopa Mistra Waltera. Počítejme tedy s tím, že když se vypařil z listin, jako by zemřel – a věnujme mu vzpomínku, protože tento muž patřil k zakladatelům lékařské fakulty českého vysokého učení.
Kdy se narodil nevíme, tušíme ale, že to bylo někde na francouzském pomezí tehdejší říše římské. Odtud si ho do Čech ve svém doprovodu přivedl král Jan Lucemburský a vyplatilo se mu to, neboť mu Walter hned dvakrát zachránil život. Jednou poté co krále na turnaji v Praze zle pokopali koně. Podruhé za méně hrdinných okolností: Král Jan, prchajícího před nečekaně se zjevivším manželem jedné ze svých četných milenek, padl do rukou biřiců. Ti krále nepoznali a důkladně ho ztloukli – tak důkladně, až si poležel. Mistr Walter unikl osudu svého kolegy, kterého Jan ve Vratislavi nechal zašít do pytle a hodit do Odry a přešel do služeb markrabího Karla, pozdějšího Otce vlasti.
Walter byl jedním z prvních vyučujících na pražském vysokém učení. Pro zajímavost: Studium stálo 1440 pražských grošů. To byla částka, kterou si nádeník vydělal za pět let. Nadaní chudí studenti mohli vysoké učení navštěvovat zdarma. Když Walter umíral, chudý rozhodně nebyl. Patřil mu pěkný dům na Staroměstském náměstí.
MUŽ TÉMĚŘ BEZ MOZKU PRACUJE JAKO ÚŘEDNÍK
Čtyřiačtyřicetiletý muž žije normální život, i když mu z mozku zbyla pouze tenká vrstva tkáně. Dotyčný si subjektivně neuvědomoval žádné potíže s hlavou, do nemocnice se dostal kvůli bolesti v noze. V jeho záznamech si ale lékaři přečetli, že byl jako čtrnáctiletý léčen kvůli hydrocefalu, proto se pro jistotu podívali na mozek prostřednictvím tomografie, magnetické rezonance a dalších skenovacích metod. Ukázalo se, že postranní komory obsahující mozkomíšní mok, který chrání mozek před mechanickým poškozením, expandovaly a vyplnily skoro celou hlavu. Stalo se tak na úkor prakticky všech funkčních částí mozku, minimalizovaly se čelní, temenní, temporální a okcipitální laloky, v levé i pravé hemisféře.
Prakticky celý mozek vyplnila tekutina, při pohledu zboku zůstala pouze obvodová vrstvička funkční hmoty. Dotyčný je ženatý otec dvou dětí, pracuje jako úředník a vede normální život – a přitom má měřitelný inteligenční kvocient 75. To je hranice, která se obecně uznává jako mentální retardace. Přesné měření nebylo provedeno, nicméně ztráta mozkové hmoty se odhaduje na 75 %.
Dalo by se očekávat, že postiženo bude prakticky vše, emoce, kognitivní funkce, zpracování vizuálních signálů, motorika i schopnost používat jazyk. Poškození je na pohled neslučitelné se životem. Šokovaní vědci uvádějí, že protože k němu ale docházelo postupně, mozek prokázal obrovskou plasticitu, dokázal se adaptovat a funkci poškozených (zaniklých) částí přebíraly jiné části. Proces nejspíš probíhal několik desetiletí – a jak vidno, mozek si s ním dokázal dost dobře poradit.
Ondřej Fér, Start-up.cz
