Nejsme tak bohatí, abychom kupovali levné věci, ani když jde o zdraví

Když prodáváme nějaký lék v Německu za sto euro, tak přijdou Francouzi a řeknou, když mají Němci za sto, tak mi chceme za devadesát a když nebude devadesát, tak nebudou žádné prodeje. A pak přijdou Češi a řeknou, že chtějí také devadesát a ještě slevu. Takto popisuje generální ředitel firmy Roche ČR "mentální fungování" Evropy při cenotvorbě léků. Foto: Tomáš Cikrt

Od generálního ředitele české pobočky přední světové farmaceutické společnosti Roche byste možná čekali, že bude hovořit diplomaticky a vyhýbavě. Tomáš Votruba ale mluví bez vytáček. O britském zdravotnictví tvrdí, že je socialistické a o českých politicích, že jim chybí profesionalita. Varuje, že pokud budou u nás ceny léků dál klesat, mohou některé z nich zmizet z českého trhu. Hájí nákup antivirotik proti pandemii a neočkovat považuje téměř za zločin.

 

Může dojít v Evropě v blízké budoucnosti k nedostupnosti moderních terapií a léků? Prostě proto, že na jejich financování nebudou veřejné zdroje stačit?

Ano, může se to stát. Preventivní programy v onkologii, například u kolorektálního karcinomu, pomáhají zachytit větší počty pacientů v časných fázích nemoci. Léčeno je tedy nejen mnohem více pacientů, ale jsou léčeni také déle a to má samozřejmě dopad na finanční prostředky. Přicházejí nové léky, které nebudou nikdy levné. Sčítáme-li, co všechno chtějí státy po výrobcích léků, například, aby podrobně zdokumentovaly bezpečnost, včetně teratogenity či kancerogennosti, nebo interakce s jídlem či dalšími léky, zjistíme, že to stojí velké peníze. Kdybychom osekali klinické studie o polovinu, pak budou léky levnější. Jestliže jsme ale pod tlakem, aby léky byly stále sofistikovanější, účinnější a byl k dispozici přesný popis vedlejších účinků do nejmenšího detailu, tak to bude vždycky drahé. Nelze jinak. Jisté je, že nůžky mezi potřebami a zdroji, se budou stále více rozevírat. Populace žije déle, a jak říká profesor Vorlíček, každý se dožije své rakoviny.

Kdo a jakým způsobem by měl rozhodovat o tom, které nové léky a terapie budou dostupné, čili hrazené z veřejných zdrojů. Mají to být odborné společnosti, pojišťovny, lékaři nebo politici ve sněmovně?

To je velice komplikovaná otázka, která je v každém státě řešena trochu jinak. Britské zdravotnictví jde cestou nezávislé agentury pod hlavičkou NICE (National Institute for Health and Care Excellence – pozn. redakce), která rozhoduje o tom, který lék systém hradit bude a který nikoliv.  Jde o jakési delegování rozhodnutí na odborníky, kteří mají vyslovit konečný verdikt. Nastávají jim tam docela kuriózní situace, znám příklady léku, u nichž britský NICE řekl ne a skotský NICE řekl ano. Jsem ale přesvědčen, že by ekonomická rozhodnutí, zda pacienta léčit či nikoliv, neměli dělat lékaři. Není možné tuto odpovědnost na ně přenášet, protože lékaři jsou tu od toho, aby lege artis a s nejlepší vůlí pomáhali svým pacientům. Německý systém klade důraz na odpovědnost plátců. Německé zdravotní pojišťovny stanovují, jak má léčba vypadat, kdo bude léčen a za kolik. V debatách o financování zdravotnictví bychom německý systém neměli přehlížet. Pojišťovna je plátce a říká se, že „pán platí, pán poroučí“. Jde to jakoby proti lékařům, proti zdravotnickým zařízením, ale plátce musí být tím, kdo dohlíží na hospodaření. Ostatně náš současný systém je podobný a odpovědnost za hospodaření ve zdravotnictví ze zákona nesou zdravotní pojišťovny.

A výrobce je v tomto vztahu kde? Jako partner plátce, s nímž má hledat nějaký kompromis?

Ano, výrobce přichází s novým lékem a říká: plátče, podívej se na tento lék a zhodnoť, zda jsi ochoten a schopen ho proplácet a v jakém rozsahu a také, zda je přínosem pro celý systém. Někdy bývá výhodně vynaložit vyšší částku na začátku, abyste později utratil méně.  Ono totiž takovéto plíživé utrácení na nekonečnou léčbu pacientů, může ve finále přijít velmi draho. Můj dědeček vždycky říkával: nejsi tak bohatý, aby sis mohl dovolit nakupovat levně. Může se vyplatit, neříkám, že se to nutně vždycky vyplatí, investovat do pacienta na počátku větší sumu. Stejně jako když se na jedné straně ušetří na generických lécích, mohou se na druhé straně peníze dát do inovativních léků, které přinášejí nemocným zásadní pokrok. Přikláním se k modelu rozhodování, kde klíčovou roli hraje plátce, protože s ním je možné dohodnout se ve prospěch pacientů a přitom zohlednit tyto ekonomické souvislosti.

Právě v britském zdravotnictví se začal používat tzv. Health Technology Assement (HTA), tedy určitý poměrně sofistikovaný způsob posuzování nových léků a terapií, k němuž se i u nás upínají naděje některých politiků a odborníků – je to podle vás dobrá cesta?

Nepovažuji HTA za zvlášť šťastný nástroj. Podívejte se na ten anglický systém. Mimochodem anglické zdravotnictví – to je čistý socialismus a nikdo mě nepřesvědčí, že to tak není.

Britský systém je ale bohatý, může si ledacos dovolit.

To ano, ale ne každý socialismus musí být chudý, to už je jiná povídka, ale pořád je to socialismus. Když používáte HTA musíte řešit základní otázku: jak ohodnotíte cenu lidského života? Nastane pak nekonečná diskuse, proč to má být násobek čehosi, proč ne čtyřnásobek, nebo dvojnásobek.  A další problém – přicházíte s novým přípravkem a vůči čemu ho budete srovnávat? S čím můžete porovnávat vysoce inovativní lék, když na trhu nic podobného není? A hned jste mimo dosah HTA. Jinou otázkou může být, zda chcete jako bernou minci brát celkové přežití, nebo přežití do progrese nemoci, třeba v onkologii? Najednou tu máte nepřeberné množství otázek, o nichž můžete diskutovat celé měsíce a nedojdete k jednotnému závěru.

Stát, respektive veřejné zdravotní pojištění, ale nemůže utáhnout všechno, musí použít nějaké restrikce.

Nezpochybňuji, jakkoliv jsem zástupce výrobce léků, právo systému říci kolik a na co má. Domnívám se ale, že tohle je v první řadě role politiků. Oni musí vystoupit a říci: vážení občané, naši voliči – toto půjde a toto ne a důvod je, že nemáme peníze, ledaže byste si připlatili. Když si spočítáte, kolik se u nás vypije piva, tak mě překvapuje, že se handrkujeme o třiceti korunách. Přitom víme, že přímá ekonomická účast pacient na systému je jedna z nejnižších v Evropě (Poznámka vyšlo mi při spotřebě 144 litrů na hlavu v roce 2013, při počtu obyvatel 10,52 miliónu a průměrné ceně 10 korun za půllitr něco přes 30 miliard korun, tak nevím, zda jsem někde nepochybil)  Proč nemáme komerční zdravotní připojištění? Komu by vadilo?  Komu vadí, proboha, že bude v systému více peněz?

Obava plyne spíše z toho, že zdravotnická zařízení a lékaři budou upřednostňovat ty, kteří jsou solventní a těm, co nemohou platit, bude poskytnuto něco horšího, méně kvalitního.

A jak je to v zubním lékařství, rehabilitaci, korekční medicíně, či porodnictví? V čem je potíž? Já si také platím nadstandardní životní pojištění vyšší, než si platí můj soused a to nikomu nevadí? Ale že si budu platit víc peněz a budu přispívat větší částkou do zdravotnictví – to vadí? Princip je přeci úplně stejný.

O komerčním připojištění mluví snad všechny politické strany, s výjimkou komunistů, ale k realizaci nikdo neměl odvahu přistoupit.

Proč se politici nesnaží připojištění voličům vysvětlit?  Připomíná mi to podobnou situaci s rušením nemocnic. Přeci to neznamená, že nemocnici škrtnu a zbourám, pouze zruším, či omezím počet lůžek. Ambulance tam zůstanou. Kolikrát si jdeme lehnout do špitálu za svůj život, v průměru? Tak jednou za deset let. Tak to vás tam jednou za deset let těch třicet kilometrů někdo doveze. Naše struktura nemocnic odpovídá starému Rakousku, kdy se jezdilo žebřiňákem. Dnes ale máme k dispozici rychlou záchrannou službu, dokonce vrtulníky. Nejde o to připravit nemocnice o peníze, ale lépe je využít. Stěžujeme si, že máme málo sester. Zkusme některá oddělení zavřít, sestěhovat ze dvou budov do jedné. Prázdnou budovu můžeme prodat a v té druhé bude najednou sester dost a pořád tam půjdou stejné peníze, jako šly do těch dvou budov.  A lékaři mohou být placeni za ambulanci většími penězi a nemusejí v té druhé budově sloužit. Nerozumím tomu, proč politici raději, než by něco voličům vysvětlovali, budou udržovat porodnická oddělení v nemocnicích, kde se narodí dvě stovky nebo i méně dětí do roka. To máte jedno dítě každý druhý den. Pak se vám také může stát, že lékař na takovém oddělení přijde k porodu jednou za týden. Svěřil byste manželku takové nemocnici? Já tedy ne! Medicína je o praxi, o praxi a zase jenom o praxi. Pokud jí nemáte, tak prosím, promiňte, já bych se vám vyhnul obloukem. S lůžky v nemocnicích je to jako s hotely. Když hotel nemá obložnost lůžek například 80 procent, je neprofitabilní. Je to o ekonomice provozu. Všechny peníze, které směřují do zdravotnictví, budou stejně utraceny. Nejde tedy o to je ušetřit, ale racionálně redistribuovat.

Ceny léků jsou v České republice stlačeny tak nízko, že se objevil fenomén, na který jsme po revoluci vůbec nebyli zvyklí, některé léky se staly nedostatkovými díky reexportu, dá se tomu nějak zabránit?

Nelze tomu zabránit.  Vím, že pan ředitel SÚKLu má představu, že zakáže reexport, při vší úctě si ale myslím, že bude mít problém s Evropskou unií, neboť volný oběh zboží je jednou ze základních jistot, na kterých byla vůbec vystavěna. Zase jsem zpátky u mého dědečka a u toho nakupování levně. Chtěli jsme mít nejlevnější léky v Evropě, no tak je máme, ale vždycky platí něco za něco. My platíme tím, že léky jsou reexportovány do zemí s vyšší cenovou úrovní. Distributorské firmy by byly padlé na hlavu, kdyby tuto příležitost nevyužily. Jde o běžné, normální, racionální ekonomické chování. Jestliže jsou tu distributoři, kteří v rámci kompetice mezi sebou při vypisování dodávek do nemocnic, dodávají za nula procent, tak kde ty peníze mají vzít? A to nemluvím o profitu, mluvím o provozních nákladech, protože oni koupí za sto a prodají za sto. Dokonce jsou tací, kteří prodávají za devadesát devět celá pět. Pak si musí provozní peníze a provozní zisk zajistit z paralelního exportu.

Paralelní export ale kazí výrobcům ceny po celé Evropě, co by tedy mělo být řešením? Když jsme jedna Evropa, tak jednotné ceny?

Chyba je na naší straně. Ideální by bylo mít jednotnou cenu v celé Evropě. Ale Evropa tak mentálně nefunguje. Když prodáváme nějaký lék v Německu za sto euro, tak přijdou Francouzi a řeknou, když mají Němci za sto, tak mi chceme za devadesát a když nebude devadesát, tak nebudou žádné prodeje. A pak přijdou Češi a řeknou, že chtějí také devadesát a ještě slevu.

Český trh je malý, může se nám opravdu stát, že šéfové zahraničních firem řeknou: a dost, tak nízké ceny už neakceptujeme?

Ano, to se může stát. My vyvíjíme, vyrábíme a prodáváme léčivé přípravky, ale máme své akcionáře, kteří požadují, abychom se chovali ekonomicky a aby se jim zhodnocovaly prostředky, které do firmy investovali. My se tedy musíme také chovat ekonomicky. Pokud bude Česká republika farmaceutickému průmyslu takříkajíc kazit celoevropský byznys, tak může v některé firmě dojít k diskusi, zda se jí vůbec vyplatí lék dodávat a může se stát, že bude z českého trhu stažen.

 O možnosti, že dojde ke stažení některých léků z českého trhu, mluvily firmy i v minulých letech, ale nakonec k tomu nedošlo, je nyní tato hrozba akutnější?

Paralelní obchod se stává čím dále tím větším problémem, a proto si myslím, že to může být docela akutní záležitost. Naše firma zatím neuvažuje o tomto opatření, ale když vznikla finanční krize v Řecku, kde distributoři a nemocnice neplatily, tak jsme tam přestali naše léky dodávat. Nedá se nic dělat, nejsme charita, abychom řešili problémy, které si státy způsobily samy. Máme povinnosti vůči svým pacientům, ale máme i své povinnosti vůči akcionářům.

IMG_6167
RNDr. Tomáš Votruba, generální ředitel společnosti Roche Česká republika. Foto: Tomáš Cikrt

Víte o knížce, která se v originálu jmenuje Bad Pharmacy a u nás vyšla pod názvem Zkorumpovaná farmacie?

Nahlížel jsem do ní…

Autor, což je lékař, který zpracovává analýzy pro britskou Národní zdravotní službu, tvrdí, že farmaceutické firmy zatajují nehodící se data z klinických studií a že to vede k tomu, že pak vychází účinnost nebo bezpečnost některých léků lépe, než odpovídá skutečnosti. Jaký je váš pohled?

Nemohu vyloučit, že se takové věci mohly v minulosti stát. Musím ale připomenout, že klinické studie neprovádějí farmaceutické firmy. Platíme je, ale probíhají v běžných zdravotnických zařízeních a vedou je odborníci v příslušném oboru.  Dojdou k určitým výsledkům, které jsou na pracovišti tohoto zdravotnického zařízení zpracovány a pak publikovány. Na těchto podkladech pak stojí příslušná registrační dokumentace. Neumím si představit, jak byste chtěl tyto odborníky přemlouvat, aby tato data nějak ovlivňovali, měnili…

Jde asi o to, jak se pracuje s těmi daty, když už jsou sesbírána a zda je pak možné s nimi nějak čarovat?

Jak byste chtěl čarovat? Máte tam nějaké výsledky a ty jsou zpracovány matematicky. Může pak sice přijít na řadu otázka interpretace typu: jestli je dvacet procent málo nebo dost. Pak je ale na příslušném registračním úřadu, aby to posoudil.

Kritici farmaceutických firem vycházejí z metaanalýz, kdy si za základ všechny možné studie o daném léku. To není silný kalibr?

Metaanalýza je už arteficiální záležitost. Velmi často se přitom srovnává nesrovnatelné. Každá ta studie je nějak navržena (designována? dizajnována?) a aby to posouzení bylo skutečně exaktní, musel byste srovnávat studie, které byly navrženy zcela identicky, což znamená, že byla hodnocena stejná skupina pacientů ve stejném porovnání atd.

Chcete tím říci, že hodili všechny studie bez ladu a skladu do jednoho kotle?

Ano a pak uvaří, co chtějí. Znáte to, když budete zahušťovat polévku moukou, tak se vám tam mohou udělat cucky, ale také je můžete rozmíchat do hladka. V metaanalýze už pracujete s nějakou percepcí. Navíc jsem si jist, že největší devízou lékařů je jejich odborná pověst a rozhodně si jí nepokazí kvůli nějaké firmě jenom proto, aby něco nalakovali na zeleno, ačkoliv je to žluté.  Znám dokonce případy, kdy lékaři programově odmítají s firmou komunikovat o jakémkoliv detailu, než dojde k publikaci výsledků. A firmy se ani moc nesnaží, protože vědí, že je to málo platné. Umím si ale představit, že taková situace nebyla vždycky. Transparentnost se výrazně posunula.

V poslední době se vede v Evropské unii živá komunikace s farmaceutickým průmyslem nejen o transparentnosti, ale také výdajích na propagaci, politici tvrdí, že pokud by byly nižší, klesly by i ceny léků.

Vyvíjíme, vyrábíme a prodáváme nějaké zboží. Přitom řada léků je konkurenčních. A máme již zmíněné akcionáře. Když tedy máme zboží a máme konkurenci, jak stát zařídí, aby se to naše zboží prodávalo? Někdo by takto mohl říci, že když obchodní řetězce nebudou inzerovat, mohou si o výdaje na inzerci snížit svou obchodní marži a potraviny by mohly být levnější. Promiňte, ale to je argument z Marsu.

 Zdá se ale, že se ale změní způsob, jakým farmaceutické firmy léky propagují. Například se proslýchá, že už nebudou mít medicínské reprezentanty, tedy obchodní zástupce, kteří navštěvují lékaře na jejich pracovišti, je to reálné?

Může to být reálné.  Před dvaceti lety jsme měli zástupce a ti chodili s papírem a ukazovali lékaři, jak ten lék působí a proč je dobré, aby ho pacientům předepsali. Svět se od té doby změnil, máme virtuální realitu a všemožná komunikační zařízení. Firem, které vyrábějí léky je významně více, léků také a lékaři mají významně méně času. Pamatuji dobu, kdy lékař zástupce nadšeně vítal, hezky si spolu sedli a popovídali. Dnes má minutku dvě, když pět, tak je výjimečné a občas se cítí být obtěžován, čemuž rozumím, protože má o dost více povinností, než měl před těmi dvaceti lety. Vezměte jenom administrativu, to je nesrovnatelné. Časem tedy dojdeme k tomu, že budeme s lékaři komunikovat přes mail, videotelefon, videokonferenci za použití tabletu a podobně.

Lze odhadnout horizont této změny?

To bych si netroufl.

Na jaké informace o lécích, jejichž výdej je vázán na lékařský předpis a nesmějí být předmětem reklamy zaměřené na laiky, má právo pacient?

Pacient má právo na rozumnou míru informace. Znám ale spoustu lidí, kterým lékař předepíše lék a oni první, co udělají, že si přečtou příbalový leták, zjistí, že je tam takových vedlejších účinků, že ho raději nebudou užívat. Nebo si ten leták přečtou a velice rychle zjistí, že ty vedlejší účinky už na sobě pociťují. A pak jsou ještě ti, kteří ho nečtou. Nejsem vnitřně přesvědčen o tom, jak moc je tato informace pro pacienta přínosná. Základní informaci o léku a o tom, jak ho užívat, by měl podat lékař, potažmo lékárník. Ani tam si nejsem jist, jak efektivně s touto informací pak pacienti nakládají. Z toho pohledu také rozumím tomu, že Evropa, na rozdíl od Spojených států, nepovoluje DTC – Direct to consumer (reklama zaměřená přímo na spotřebitele – pacienta – pozn. redakce). Je to dobře, nebo špatně? Neumím odpovědět, ale myslím si, že lepší než o léku, by bylo informovat o chorobách a o jejich léčení. Pacienti se mají především starat o své zdraví. Zdravotnictví totiž není o zdraví pacientů, ale o nemocech pacientů. O zdraví se každý musí starat sám. Až, když to nezvládá, pak navštíví svého lékaře.

Před několika lety nakoupila celá řada států a mezi nimi i ČR lék Tamiflu, který vaše firma vyrábí a který je určen k léčbě chřipky. Vlády jednaly na doporučení Světové zdravotnické organizace, která se obávala pandemie tzv. prasečí chřipky, k níž ovšem nakonec v obávaném rozsahu nedošlo. Mělo by se příště, až bude pandemie znovu hrozit, postupovat stejně?

V principu ano. Mám proto dva důvody. To, že přišla pandemie v té podobě, v jaké přišla, bylo veliké štěstí, mohlo to dopadnout tragicky. Nikdy předem ale nevíte, co ten chřipkový virus udělá. Ano slyšel jsem tu kritiku, že státy nakupovaly a že to byly vyhozené peníze. Škoda, že ti kritici nepřišli v okamžiku, kdy se ony státy rozhodovaly, a neříkali: já vím, že ta pandemie bude slaboučká a že antivirotika nejsou zapotřebí. Po bitvě je každý generálem, škoda, že není před ní a nedá tu radu, za kterou vezme i odpovědnost. Musíte mít odvahu říci předem, že je to jasné a že pandemie nebude. Kdyby ta pandemie dopadla, jak se stávalo v minulosti, tak to nám pomáhej pánbůh a pak by se antivirotikum sakra hodilo, ale to předem nikdy nevíte. Podívejte na ebolu, kdo by její současné hrozivé rozšíření ještě před rokem predikoval?

Doplňují si státy dál strategické zásoby antivirotik?

Pokud vím tak ne. Pravděpodobnost, že pandemie přijde v dalších deseti až patnácti letech, je velmi nízká.

Nezisková organizace Cochrane Collaboration zpochybňuje účinnost Tamiflu, tvrdí, že šíření chřipky nezabrání a že jenom zmírní její příznaky.

Zase je to metaanalýza. Má v sobě onen problém srovnávání parametrů, které nejsou srovnatelné. A jak si mám vyložit, že nezabrání šíření? O Tamiflu se ví, že pokud je podáno do 48 hodin od objevení se příznaků, tak protože je to inhibitor neuroamidázy, je schopen virus zneutralizovat. Po 48 hodinách je už virémie, tedy množství virů v organismu, tak veliká, že bezpečná dávka už nestačí. Kdybyste hovořil s lidmi, kteří museli užívat Tamiflu, tak vám potvrdí, že má nevídaný efekt, jako mávnutí proutkem. Vyplývá to z logiky účinku. Jde o jednoduchou molekulu, která virus vyblokuje. Není to žádné kouzlo ani žádné obtížné mechanismy účinku.  A ještě si také musíme uvědomit, čemu vlastně říkáme chřipka. Často slyšíme, že někdo přechodil chřipku, ale to je nesmysl. Máte-li skutečně chřipku, tak vás položí. Nebo když v televizi prohlásí praktická lékařka, jak jí do ordinace chodí lidé s chřipkou, kteří mají rýmu, je to směšné. Rýma není příznakem chřipky, naopak napovídá při diferenciální diagnostice, že půjde o jiné onemocnění.

V naší zemi roste odpor proti očkování, neměly by farmaceutické firmy pomoci s argumentací a propagací očkování?

Očkování je velice prospěšné, otázka je jedině jak veliké spektrum nemocí má zahrnovat. Ale tyfus, pertusse, poliomyelitida a podobné choroby – tam není nejmenší diskuse. Chtěl bych vidět, jak se budou tvářit rodiče brojící proti očkování, až jejich dítě dostane černý kašel. Netuší, o čem mluví! Skoro bych řekl, že neočkovat u vážných nemocí je zločin. Nezapomínejme ani na náklady veřejného zdravotního pojištění na léčbu těchto nemocí. Co, kdyby se postupovalo tak, že, kdo se nechce očkovat, musí si pak léčbu zaplatit ze své kapsy? Navíc, očkování není vynález moderní doby. Vakcína s kravskými neštovicemi proti pravým neštovicím se používala už před dvěma sty lety. Pomoc farmaceutických firem ale vidím jako neschůdnou, protože by byly obviňovány, že jim jde o byznys.

V jaké je kondici farmaceutický průmysl, pokud jde o schopnost dodávat na trh skutečně nové a průlomové čili inovativní léky? Neztrácí trochu dech?

Existuje celá řada onemocnění, kde je v tuto chvíli postačující paleta léků pro terapeutickou intervenci, například vysoký krevní tlak nebo diabetes. Na druhou stranu tu máme roztroušenou sklerózu, kde takto úspěšní nejsme. Je to samozřejmě daleko komplikovanější onemocnění, ale to může být dotčenému pacientovi jedno, on chce být zdráv. Když si vezmeme nádorová onemocnění, zjistíme, že jde o velice široké spektrum, kde na jedné straně dnes umíme zvládat například rakovinu prsu a naopak u nádoru hlavy nebo pankreatu jsme pořád takřka bezmocní. Těch oblastí, kde léčebná intervence není postačující je stále dost. Pacienti s dosud odolávajícími druhy rakoviny potřebují promyšlenější léky, které efektivně zasáhnou konkrétní typ buněk. Takové léky mohou být určeny pro menší skupiny pacientů, protože i při stejné diagnóze se mohou nemocní lišit v tom, jak u nich zhoubně se vyvíjející buňky vypadají a jak na léčbu reagují.

Jestliže jsou výrobci schopni ušít léky téměř na míru pro konkrétní ne příliš velké skupiny pacientů, nemohou pak očekávat tak vysoké prodeje a logicky mi z toho plyne, že pak musí zvýšit cenu za „jednotku“ léku?       

Bohužel tak to je.

Mají firmy odhady, kde pak leží hranice ekonomičnosti vývoje takových léků? Když se jim třeba léčba rakoviny pankreatu rozpadne do několika menších skupin, tak se jim ani nevyplatí takový léky vyvinout a prodávat?

Samozřejmě, že záleží na tom, jak velká je cílová populace. My třeba máme preparát určený k léčbě karcinomu prsu a to jak časného, tak metastazujícího, u pacientek, které mají na povrchu nádorových buněk tzv. HER 2 receptor. Tento znak najdeme u 15 procent všech pacientek, které onemocní, ale to je veliká cílová skupina. Pak je to zajímavé nejen pro ekonomiku firmy, ale také pro zdravotnictví, protože z nemoci, na níž dříve umíraly, se dnes pacientky uzdraví.  Přitom se toto nádorové onemocnění posouvá do čím dále tím nižších věkových skupin. Zásah ve třetí dekádě života dnes znamená, že pacientka bude žít ještě dlouhá léta, bude dál ekonomicky fungovat, bude platit zdravotní pojištění, bude mít rodinu. Tam se to extrémně vyplatí. Ale u nádorů, kde je situace komplikovanější, kde se už tak malá skupina rozpadá na podskupiny, tam se skutečně může stát, že intervence bude násobně dražší.  Můžete léku vyrábět hodně, nebo málo, ale náklady na vývoj, výzkum a klinické studie jsou v zásadě srovnatelné.

Kolik tedy dnes stojí vývoj a výzkum jednoho nového léku, uvádějí se totiž různá čísla, a to s poměrně velkým rozptylem?

Není k dispozici úplně přesná statistika, protože firmy detailně nezveřejňují, kolik vynaložily peněz na vznik nového léku. Myslím, že kolem jedné miliardy amerických dolarů je blízko pravdě. Je to ale průměr, protože určitě může být nějaký lék citelně dražší. Naopak, pokud je lék průlomový a americký úřad FDA vám dá povolení, že jej můžete registrovat už po fázi dvě klinického hodnocení, tedy dříve, než je obvyklé, tak vás to vyjde levněji, než když opakujete fázi tři stále dokolečka, protože se tam FDA něco nelíbí.

Pro běžného smrtelníka je to nepředstavitelná částka, že?

Před časem jsem četl rozčarované komentáře, že firma Gilead, která komercionalizuje preparáty pana doktora Holého, nemá zájem o to či ono, ale to by si ty peníze museli tisknout. Firmy totiž mají svoji kapacitu, kolik jsou schopny financovat paralelně běžících klinických studií. Musejí prodat tolik léků, aby měly mj. dost peněz na vývoj novinek.

 

Originální firmy se v českém prostředí snaží potkávat a některé zájmy prosazovat společným hlasem, mají svoji Asociaci inovativního farmaceutického průmyslu (AIFP), ve které vaše společnost Roche chybí, proč?

V roce 2004 jsme měli problém s jedním zněním určitého dokumentu, asociace tehdy na znění trvala a vedení naší firmy řeklo, že je nám líto, že se sice budeme účastnit společných aktivit, ale nebudeme členem. S AIFP jsme ale v pravidelném kontaktu, některé věci řešíme prakticky stejně, vyměňujeme si informace, etický kodex máme identický, jsme zkrátka v souladu.

Jak se dívá občan Tomáš Votruba, nikoliv generální ředitel firmy Roche v České republice, na zemi, v níž žije?

Má zkušenost říká, že každá změna se obtížně uvádí do života a čím je větší, tím déle to trvá. Odhaduji to tak na dvě generace. Lidé se nemění, jsou stejní před rokem osmdesát devět jako po něm, nezačali se úderem půlnoci chovat úplně jinak. Rozčarovávají mě politici, ale to jsem asi zajedno se zbytkem populace této planety. Nemám totiž pocit, že je naše země vedená kvalifikovaně. Jako příklad bych uvedl daň z přidané hodnoty. Tak esenciální záležitost a není rok, aby nedošlo ke změně. Pravidla se mění každý rok pro kdeco, navíc retroaktivně, což je úplně šílené.

RNDr. Tomáš Votruba, CSc., MBA

Generálním ředitelem společnosti Roche, s. r. o je od roku 2000. Absolvoval Přírodovědeckou fakultu UK v Praze a deset let pak pracoval v Ústřední vojenské nemocnici. V roce 1990 se stal náměstkem ředitele Ústavu sér a očkovacích látek (Sevac). V letech 1992 až 1999 pracoval ve společnosti Zeneca Pharmaceuticals, nejprve jako obchodní manažer a potom i generální ředitel. Jeden rok pak působil ve funkci prezidenta společnosti AstraZeneca Česká republika.
Za starého Rakouska, až když člověk nahromadil peníze, šel do politiky. Jediné, co bylo tehdy propláceno poslancům, byla cesta vlakem druhou třídou, nic víc. Když jste byl chudý, tak jste nemohl poslancovat. I ve starém Římě existoval census, který do jisté míry bránil tomu, aby šel chudý člověk do politiky vydělávat peníze (census mj. soupis majetku, podle kterého pak byla přisouzena nebo odepřena různá práva a povinnosti).

Chápu, že poslanec nemůže být centrálním mozkem lidstva, jednou projednává atomový zákon, pak zákon o veřejných soutěžích nebo o léčivech. Je to složité, ale nevidím dostatek profesionality, jak se s tím vypořádat. V našem oboru poslanci nehledají optimální řešení, nehledají cestu, jak nastavit zdravotnický systém tak, aby byl udržitelný, předvídatelný nebo aby byl ekonomicky optimalizován.

 Zabýváte se heraldikou, kdybyste měl svůj rodinný erb, co by na něm bylo?

Na to nelze odpovědět, protože si nemůžete vybrat svůj erb, ten je vždycky jenom přidělen. Respektive kdybyste si mohl vybrat, už bychom nemohli hovořit o pravé heraldice. Ten, kdo erb přiděluje, také rozhoduje, co na něm bude.

Tomáš Cikrt