Psychoterapie? Dostane se k ní jen zlomek pacientů, kteří ji potřebují

Při depresi postižení pociťují často úzkost a osamocenost, bezcennost nebo vinu. Vedle léků pomáhá právě psychoterapie. Foto: archiv

Až 70 procent z téměř 650 tisíc Čechů, kteří potřebují psychiatrickou péči, by nemuselo brát žádné léky, pokud by měli možnost chodit na psychoterapii. Upozornil na to profesor Ján Praško, přednosta Kliniky psychiatrie při FN Olomouc. Bohužel, v českých podmínkách tuto možnost nemají. Důvod? Málo lékařů, kteří psychoterapii poskytují, a ještě méně času, který na ni zbývá.

 

„Pacient je v procesu otáčejících se dveří. Je přijat v akutním stavu na akutní oddělení. Protože ale pojišťovny nenasmlouvají akutní péči v léčebnách, máme plno a nemáme pacienta kam dát. Na akutním lůžku je tedy rychle ošetřený, dostane medikaci a během několika dní jde domů. Žádná psychoterapie se za tu dobu nestihne. Pacient pak jde k ambulantnímu psychiatrovi, který má ale 30 až 40 pacientů denně. Psychoterapii proto nedělá a pacient ani neví, co mu je. Půlka jich pak vysadí léky, protože nevědí, proč by je měli brát. Za dva měsíce je pacient přijatý znovu do akutní péče a cyklus se opakuje,“ popsal na konferenci o psychiatrii, která se konala v poslanecké sněmovně, Praško.

Tím nejhorším důsledkem jsou sebevraždy, kterých u nás v posledních letech přibývá. U skupiny do 25 let jde přitom o druhou nejčastější příčinu smrti po dopravních nehodách. Přesto v ČR existuje jen naprosté minimum preventivních programů, které by se snažily zabránit tomu, aby mladí lidé umírali v předproduktivním věku. Chabá je i podpora duševního zdraví obecně – což stojí za to zdůraznit právě dnes, kdy si celý svět už po 22. připomíná Mezinárodní den duševního zdraví. Zlepšit situaci by snad mohly peníze z evropských fondů, odkud by mělo jít v příštím čerpacím období na destigmatizační a preventivní programy v psychiatrii celkem půl miliardy korun.

13 minut na sezení u psychiatra

Asi nejvíce je nedostatek prostoru pro psychoterapii a edukaci patrný v ordinacích ambulantních psychiatrů. „V roce 2012 dostalo psychoterapii 14 tisíc pacientů. Důvodem, proč není dostupná, je jednak to, že odhadem jen 10 procent ambulantních psychiatrů v ní má výcvik. Z těch, kdo ho mají, psychoterapii systematicky vykonává jen čtvrtina. A i ti, kteří ji vykonávají, ji dělají u minima pacientů – tak u dvou tří, tedy dvě tři hodiny týdně. Fyzicky to zkrátka není možné, protože mají průměrně 13 minut na pacienta na jednu návštěvu,“ uvedl profesor Praško.

Na další problém upozornila Eva Šuhajdová, která působí v Psychiatrické nemocnici v Bohnicích. Psychoterapeutický výcvik totiž podle ní stojí kolem sta tisíc korun a trvá kolem pěti let. Protože se ale často mění jeho podmínky, mnoho uchazečů to odradí – nemají jistotu, zda za pět let, když by mohli získat atestaci, nebudou požadavky nastaveny jinak.

„V oblasti psychoterapie je nestabilní prostředí a nejasná definice. Snažíme se proto téma zakotvit. S tím souvisí i naše úsilí při novele zákona o vzdělávání lékařů, aby se psychologové přimkli do lékařského vzdělávacího modulu, aby nebyli mezi nelékaři. Na tématu psychoterapie se obě profese potkávají a je paradoxní, že se lékaři s psychoterapií vzdělávají podle zákona o vzdělávání nelékařských profesí,“ přiblížil šéf bohnické nemocnice a předseda Psychiatrické společnosti ČLS JEP Martin Hollý.

Jak by bylo třeba systém nastavit, aby se na psychoterapii vytvořil prostor? „Nyní máme v ČR 7,5 psychiatra na 100 tisíc obyvatel, některé regiony jsou na tom ještě hůře – ve Zlínském kraji jsou čtyři psychiatři na 100 tisíc obyvatel. V reformě a ve strategii říkáme, že na to, abychom poskytovali kvalitní péči, potřebujeme 10 psychiatrů na 100 tisíc obyvatel. Celkem tedy potřebujeme o 30 procent více ambulantních psychiatrů. S tím, jak se rozevírají nůžky mezi počtem psychiatrů a pacientů, ambulance pracují na 170 procent svého výkonu. Je to i o rozšíření služeb, aby ambulance nebyla jen poskytovatelem čistě psychiatrických služeb, ale také psychoterapie,“ doplnil Hollý.

Systém by ušetřil

Situace není uspokojivá ani v lůžkových zařízeních. „Psychoterapeuticky je tam vzdělána zhruba pětina psychiatrů. Supervize je jen na individuální bázi, je to něco jako nadstavba. Někteří se ve vlastním zájmu nechají supervizovat, aby se zlepšili, ale systematická supervize, která by psychoterapii jako takovou zhodnotila, není. V sociální péči ji mají, je to povinnost ze zákona. Ve zdravotnictví ale neexistuje, protože by to byla výjimka oproti jiným oborům,“ řekl Ján Praško.

I podle něj je proto potřeba rozšířit nejen řady lékařů, ale i sester a terapeutů – a to jak v ambulancích, tak v komunitních zařízeních a následné péči. „Pacienti by potřebovali dlouhodobější psychoterapii, po které se nebudou vracet a spotřebovávat péči. Nezaléčení pacienti mají horší kvalitu života, jsou méně produktivní, častěji se stanou chronickými a otáčením stále zatěžují zdravotní a sociální systém. Je to prostě neefektivní,“ uzavřel Praško.

Michaela Koubová

 

Graf sebevraždy 22