Na CHOPN ročně zemřou tisíce Čechů. Přesto je povědomí o nemoci mizivé

Čeští plicní lékaři upozornili na rostoucí počet plicních nemocí už v září, kdy se připojili k celosvětové akci Dýchej čistý vzduch. Foto: Pneumologie.cz

V Česku jí trpí na 780 tisíc lidí, přesto o ní mají špatné povědomí nejen pacienti, ale i mnozí lékaři. Chronická obstrukční plicní nemoc (CHOPN) přitom ročně zabije více než 2500 Čechů a ještě mnohem vyšší počet připraví o léta kvalitního života. Navíc jde o chorobu ekonomicky velmi nákladnou. To jsou také důvody, proč se v minulém týdnu proběhl na půdě sněmovny seminář, který se problematice věnoval.

 

„Tématika pneumologie není brána tak vážně, jako u jiných závažných nemocí. V Evropě umírá na nepřenosná chronická onemocnění 86 procent populace. Ostatní tři skupiny, tedy kardiovaskulární nemoci, diabetes a onkologie, nemají problém, když něco požadují. Ovšem pneumologické společnosti narážejí při žádostech o nové léky či investice do zařízení na mnohem větší překážky. Máme tak například problém dostat do populace nad 65 let nové léky,“ vysvětluje Vítězslav Kolek, předseda České pneumologické a ftizeologické společnosti ČLS JEP.

Plicní nemoci přitom ukusují velký balík peněz na zdravotnictví – v EU stojí každý rok 380 miliard euro, z čehož největší část, 140 miliard, spotřebuje právě CHOPN. Až za ní je se „skóre“ 100 miliard rakovina plic. Hlavní roli v nákladech na CHOPN pak hraje to, ve kterém stadiu se choroba nachází. Při tomto zánětlivém onemocnění průdušek dochází postupně k jejich zužování a zániku plicní tkáně vlivem tabáku a zplodin.

„Pacienty řadíme do čtyř kategorií. Ve skupině A je člověk, který by měl obrovský benefit z toho, kdyby okamžitě přestal s rizikovou inhalační expozicí. Měl by tedy vědět, co mu hrozí, a pak jen občas potřebuje nějaký lék. Diagnózu stanoví pneumolog, pak už se ale o pacienta může starat praktik. Péče přitom nestojí moc peněz a přinese obrovskou úsporu do budoucna. Pacienti ve skupině B mají slušnou funkci plic, ale velké symptomy. Je tu vysoké riziko plicních nádorů, hrozí i kardiovaskulární nemoci. Tito lidé často a brzo umírají. V kategorii C mají těžkou obstrukci, ale stabilní nemoc, která neprobíhá rychle. Těch je nejméně. Pacienti ve skupině D pobývají skoro pořád v nemocnici a jsou strašně drazí,“ říká Vladimír Koblížek z Plicní kliniky 1. LF ve FN Hradec Králové. Výsledkem tedy je, že čím později se nemoc zjistí, tím je léčba ekonomicky náročnější. Nejúčinnější je proto prevence – která u CHOPN znamená nekouřit. Osm z deseti pacientů má CHOPN kvůli tabáku, u zbytku pak obvykle hraje roli znečištění a pracovní prostředí. Pouze pět procent pacientů jsou absolutní nekuřáci.

„Existují data z Japonska, Británie či USA, která říkají, že u 35letých lidí, kteří kouří 10 či 15 let, a žijí v civilizovaných zemích, kde je ve vzduchu hodně zplodin, se téměř u poloviny vyskytují změny postihující terminální bronchioly. Jsou to lidé, kteří nemají téměř žádné problémy a kdyby změnili svůj život, uchránili by se řady nemocí,” upozorňuje Vladimír Koblížek. A právě tady je problém. Lidé si totiž často neuvědomí, že když se zadýchají při jednoduché činnosti, může jít o známku CHOPN. Proto zůstává 54 až 86 procent pacientů s touto nemocí nediagnostikováno. U nás je sledováno zhruba 240 tisíc pacientů, celkový počet se ale odhaduje na 780 tisíc. „Lidé by měli vědět, že když se zadýchají při cestě po schodech do druhého patra, tak to není normální. Kdyby se udělala kampaň, že dýchá-li se ti špatně při běžné aktivitě, měníš kvůli tomu zvyky a začínáš jezdit výtahem, vyhledej pneumologa. Tak by bylo možné najít časnější stadia rakoviny a CHOPN,“ dodává Koblížek.

Nejvíce stojí vzplanutí nemoci

Pacient by měl tedy zpozornět, pokud pociťuje stupňující se zadýchávání. Dalšími příznaky jsou kašel, pocit tíže na hrudníku, svalová slabost a další problémy, které mohou vyústit v kardiovaskulární problémy, rakovinu, diabetes či osteoporózu. Vůbec nejnepříjemnější a nejnákladnější fáze přichází, pokud má pacient tzv. exacerbaci, tedy náhlé vzplanutí nemoci. „Člověk je relativně v pořádku, i když má své potíže, ale nejednou se jeho stav během dvou tří dnů strašně zhorší. Musí si buď zvýšit léky, jít na pohotovost nebo skončí v nemocnici. Jde asi o 30 procent pacientů, kteří vyžadují velkou pozornost a jsou velmi nákladní. Když má člověk jednu exacerbaci, má velkou šanci, že bude mít druhou. Když má druhou, je ještě větší šance, že bude mít třetí. A když má třetí, je velké riziko, že umře,“ varuje Vladimír Koblížek.

„Exacerbace jsou jedním z faktorů, které se podílejí na zvýšených nákladech – pacient s jednou exacerbací stojí o 20 procent víc, když jsou za určité období dvě, je to nárůst už téměř o polovinu. Naši pacienti, kteří měli ve sledovaném období jednu exacerbaci, byli v průměru o 50 až 60 tisíc korun nákladnější než ti bez ní (s 98 701Kč, bez 40 036 Kč). Čím vyšší závažnost onemocnění, tím vyšší náklady na exacerbaci. Sledovaní pacienti bez exacerbace podle našich propočtů vyjdou na osm miliard, s jednou exacerbací ročně jde už o deset miliard,“ vypočítává Jana Skoupá z 1. Lékařské fakulty.

Problém navíc podle profesora Kolka je, že když má někdo začínající exacerbaci, myslí se často na infarkt a pacienti jsou pak posíláni ke kardiologům.

Podléčení pacienti

Nejlepší při léčbě pochopitelně je přemluvit pacienta ke změně – tedy že přestane kouřit, změní zaměstnání nebo se přestěhuje. To při dostatečné informovanosti pomůže u čtvrtiny pacientů a pneumologická společnost už pracuje na tom, aby plicní lékaři uměli pacienta vhodně poučit.

Samotná léčba CHOPN pak probíhá pomocí inhalačních léků či plicní terapie. „U těžších pacientů se volí fenotypicky cílená léčba. Jsou tu specifické léky a metody určené jen pro malou část pacientů, např. transplantace,“ doplňuje Vladimír Koblížek.

Odborníci v nemocnicích ovšem nezřídka narážejí na to, že pacienti přicházejí podléčeni. „Ambulantní specialista totiž mívá paušál a léčí dle doporučení pouze část pacientů. Přitom víme, že jen vhodně léčený pacient nemá komplikace a exacerbace. Někteří pacienti také přicházejí od praktiků, kteří je léčili špatně,“ podotýká Martina Vašáková z Pneumologické kliniky 1. LF a Thomayerovy nemocnice.

Pneumologové by proto stáli o to, aby součástí preventivních prohlídek u praktických lékařů byla kontrola dýchání v rizikové skupině. Ti, u nichž by se zjistily problémy, by byli odesláni k plicním lékařům na vyšetření, jehož nepodkročitelným minimem by byla spirometrie, tedy změření plicní ventilace. „Spirometrie by měla být základem vyšetření a možná i v rámci prevence. Dnes je ale problém dostat ji i do předoperačních vyšetření – pacient totiž může být ohrožen i v průběhu operace, která není plicní. Přesto se nám to nepovedlo prosadit,“ uzavírá profesor Kolek.

Michaela Koubová