Až pět procent rodičů odmítá či odsouvá očkování. Ohrožují tak své děti v nejzranitelnějším věku

Nemoci, proti kterým se dlouhodobě očkuje, přestaly být vidět a lidé se místo nich obávají samotné vakcíny. V padesátých letech, z nichž pochází výše uvedený leták propagující očkování proti dětské obrně, však ještě byly následky chorob v živé paměti a denně na očích. Foto: Polioplace.org

Bojíme se, že imunitu našeho miminka očkováním krátce po narození oslabíme, raději s vakcínami počkáme, až bude větší. Tuto bludnou domněnku slýchají dětští praktičtí lékaři od rodičů stále častěji. Starostliví rodiče se tak ovšem v dobré víře dopouštějí hned několik zásadních chyb najednou – nejenže chtějí nechat svého potomka bez ochrany v podobě očkování v době, kdy je vůbec nejzranitelnější, ale navíc se tak mohou pouštět do neznámých vod. Schémata jsou totiž vyzkoušena a schválena právě v té podobě, v jaké jsou v očkovacím kalendáři – a odsunutím o roky rodiče zbytečně riskují nižší efekt.

 

„Dítě se rodí s nezralým imunitním systémem, který se stane plně zralým ve věku jednoho až dvou let. Bezprostředně po narození jsou některé složky imunity plně zralé, zatímco jiné ne. Jde zejména B-lymfocyty zodpovědné za ochranu proti některým bakteriálním infekcím. Zapojují se hlavně do boje s bakteriemi s polysacharidovým pouzdrem. Nezralé B-lymfocyty tak nejsou schopny bojovat s polysacharidy bakterií, jako jsou hemofily, meningokoky a pneumokoky. U malých dětí jsou proto tyto nákazy nejčastější a může docházet i k úmrtím. Při očkování posilujeme nezralou složku imunity. Jestliže v tomto věku zvolíme správně složenou očkovací látku, jako je třeba konjugovaná vakcína proti pneumokokům, dokážeme do imunitní reakce vedle B-lymfocytů zapojit i T-lymfocyty, které má novorozenec plně zralé. Očkovací látka tedy využije zralost T buněk k tomu, aby ve spojitosti s nezralými B buňkami došlo k dostatečné produkci protilátek a tvorbě paměťových buněk k dlouhodobé ochraně. Díky tomu je očkovaný novorozenec chráněn proti infekcím, vůči nimž by byl jinak citlivý, a překlenuje se tak období nezralosti imunitního systému,“ vysvětluje Roman Chlíbek z České vakcinologické společnosti.

Vůbec největšího omylu se rodiče mohou dopustit ve chvíli, kdy se snahou chránit oslabené dítě před očkováním odloží vakcinaci u předčasně narozeného miminka. Takové dítě totiž může mít ještě nezralejší imunitní systém než v řádném termínu narozený novorozenec. Období, než imunitní systém dospěje, může být navíc oproti zdravému dítěti delší. O to důležitější je imunitu podpořit očkováním, což už také doporučila Česká společnosti klinické imunologie.

Riziko postupu non lege artis

Co rodiče riskují, pokud se rozhodnou odsunout očkování oproti očkovacímu kalendáři na později? „Očkovací látky byly hodnoceny, registrovány a schváleny v určitých schématech a daných věkových kategoriích. Jedna hexavakcína je schválená do dvou let a druhá do tří let věku. Když si rodiče vymůžou jiné schéma, nemáme dostatek údajů, abychom řekli, že budou stejně účinná, jako ta původní. Paradoxně tak ze strachu z nebezpečnosti očkování mohou dítě odsunutím vystavit většímu riziku. Jakmile se dostaneme nad tři roky, je to v rozporu s příbalovým letákem a pediatr je tlačen rodiči k něčemu, co mu zakazuje lege artis postup. Předpokládáme sice, že vakcína bude účinkovat i ve vyšším věku, ale přesná data ze studií nemáme, protože se neprováděly – každý ví, že očkovat se má začít po narození a ne v roce či dvou,“ zdůvodňuje profesor Chlíbek.

Nerozumně si pak počínají také ti rodiče, které z nějakého důvodu nechtějí své dítě oočkovat hexavakcínou, ale přejí si ji rozložit. Pokud je podle doporučení Světové zdravotnické organizace dostupná kombinovaná vakcína, měla by být upřednostněna před oddělenými vpichy. Je totiž vyzkoušeno, že látky v kombinované vakcíně se snesou a existují dokonce takové, které se podporují. Pokud se např. necháte očkovat jednou vakcínou proti žloutence A a B, výsledek je efektivnější, než u rozdělených očkování, protože se složky potencují. Snížený počet vpichů je pak samozřejmě pro děti šetrnější a rodiče ušetří i návštěvy u lékaře.

„Když rodiče chtějí vakcínu rozložit, někdy ani jednotlivé složky samostatně nejsou k sehnání, protože už je výrobci nevyrábějí – připravili kombinovaný produkt, s nímž očkuje celý svět, takže nemají důvod vyrábět vakcíny po jednotlivých složkách. Pak pediatr nemá možnost některou ze složek sehnat a dítě nenaočkuje, takže je proti dané nemoci nechráněné,“ doplňuje Roman Chlíbek.

Mezi očkováním by neměl chybět pneumokok

Základem očkovacího schématu u malých dětí je hexavakcína ve čtyřech dávkách v 9. týdnu, třetím měsíci, čtvrtém měsíci a 11. až 15. měsíci života. U batolete pak v 15. měsíci přichází na řadu vakcína proti zarděnkám, spalničkám a příušnicím, jejíž druhá dávka se aplikuje ve 21. až 25. měsíci. V rámci dobrovolného očkování pak mohou rodiče zvážit rotaviry (dvě dávky v šestém a desátém týdnu), pneumokoky, které jsou hrazeny ze zdravotního pojištění (čtyři dávky ve třetím, čtvrtém, pátém a 11 až 15. měsíci), meningokoky (od 12. měsíce) a plané neštovice (rozšířená kombinace ve dvou dávkách společně se zarděnkami, spalničkami a příušnicemi).

„V raném dětském věku je důležité očkování proti pneumokokům. Jejich výskyt u dětí do jednoho roku v roce 2013 po pěti letech stoupl a letos bude situace stejná. Proto bych toto očkování velmi doporučil a považuji za významné. Proočkovanost se tady pohybuje kolem 75 procent, zatímco u povinných očkování býváme na 98 až 99 procentech,“ přibližuje nevýhodu dobrovolného hrazeného očkování Roman Chlíbek. Zároveň potvrzuje, že v posledních letech graduje poroblém s odmítači a odsouvači očkování. „Přesná data nemáme, protože žádný registr odmítačů očkování se nevede. Nicméně zkušenost ukazuje, že se pohybujeme kolem dvou až pěti procent. Jde buď o rodiče, kteří očkování zcela odmítají, nebo ho chtějí v jiném režimu. Ti většinou mají pocit, že je očkování třeba odsunout do pozdějšího věku a začínají se množit rodiče, kteří chtějí očkovat až v šesti či 12 měsících, protože se někde dočetli, že je to šetrnější, protože je pak dítě zdravější a očkovací látka mu tolik neublíží. To je ale zcela v rozporu s odborným hlediskem. My chceme chránit právě v prvním půlroce až roce života, abychom tak překlenuli nezralost imunitního systému. Když se rodiče rozhodnou čekat do doby, kdy už je imunitní systém zralý, riskují, že se dítě může v tomto období nakazit. Jednou z těchto nemocí je černý kašel, u nějž máme po necelých 40 letech asi pět úmrtí u malých dětí, které nebyly očkovány,“ shrnuje tragické důsledky šíření bludů profesor Chlíbek.

Výjimka: Děti s alergiemi či na imunosupresivech

Pochopitelně ale existují děti, pro něž skutečně je očkování nebezpečné a není ho možné provést. To nastává např. v případě, že se projeví rozsáhlá alergická reakce na některou složku očkovací látky. Anafylaktický šok se pak může objevit u jednoho z 500 tisíc až milionu dětí. Děti s rozsáhlou alergií nebo šokem pak pochopitelně nedostávají další dávku látky, na kterou se objevila reakce. Očkování živou vakcínou pak nemůže podstoupit ani malé dítě, které užívá léky na tlumení imunity, tzv. imunosupresiva. U těchto dětí tak nepřichází v úvahu např. vakcína proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám.

„Stavy jsou individuální a liší se u každé vakcíny. Máme např. očkovací látky proti černému kašli, po kterých se u některých dětí mohou objevit neurologické příznaky, neutišitelný pláč a vysoké horečky. Pak už se další dávka nemůže aplikovat. Neznamená to ale, že když dítě reaguje špatně na jednu očkovací látku, nemůže být očkováno vůbec. Vakcíny obsahují řadu složek a dětský organizmus může bouřlivě reagovat na některou z nich, takže např. není vyloučena pozdější aplikace očkování proti klíšťové encefalitidě,“ uzavírá Roman Chlíbek.

Michaela Koubová