Vlny sebevražd jsou zvláštní epidemie, které se léčí mlčením

Když v roce 1962 na předávkování barbituráty zemřela Marilyn Monroe, počet sebevražd za použití stejných látek se jen v Kalifornii zvýšil o dvě stě osob za měsíc. Ilustrační foto: ChooseHelp.com

Epidemie sebevražd jsou málo známým fenoménem. Jedná se o nákazu, proti které se dá bojovat vlastně jen jediným způsobem – mlčí se o nich. Známe ale i jiné způsoby. Boj proti vlnám sebevražd zahrnuje i metody jako je zákaz určitých písní anebo demolice budov.

 

Před pěti lety zasáhla sebevražedná epidemie i Česko, konkrétně Klatovsko. Jen v prvním pololetí roku 2009 se na českém jihozápadě zabilo devět lidí, nejvíc od roku 2002 – tehdy ale za vysokou sebevražedností stály ničivé povodně a zoufalství lidí, kteří během nich přišli o všechno včetně naděje na jakoukoliv budoucnost.

“Celkem se od ledna do konce června pokusilo o sebevraždu dvanáct osob, z toho deset mužů. Tři lidé přežili,“ spočetla smutné skóre klatovská policejní mluvčí Dana Ladmanová.

Věk osob, které se nepodařilo zachránit, se pohyboval od devětadvaceti do čtyřiaosmdesáti let. Sedm z nich zvolilo smrt oběšením, dva se zastřelili. Důvody se ne vždy podařilo objasnit, protože mnozí sebevrazi nenechali dopis na rozloučenou. Obecně vzato se klatovská vlna sebevražd týkala lidí, kteří měli vztahové problémy, společenské problémy, či se ocitli v dluzích, které nebyli schopni splácet.

Klatovská policie reagovala asi nejlepším možným způsobem a o jednotlivých případech sebevražd prostě přestala informovat. A bylo po všem. Ještě v červenci se v lese oběsil čtyřiapadesátiletý muž a stal se desátou – poslední – obětí sebevražedné epidemie. Pak bylo po všem.

Vojáci v ohrožení

Statistika umí být pozoruhodně objevná a nemilosrdná. Třeba američtí vojáci umírají nejčastěji vlastní rukou. Sebevraždy si jen za rok 2013 vyžádaly o polovinu víc obětí než válečné operace v Afghánistánu. Za prvních 155 dnů roku 2013 zvolilo dobrovolný odchod ze života 154 amerických vojáků v aktivní službě – každý den jeden. To bylo o čtyřiadvacet sebevražd víc než za stejné období roku 2010 a ministr obrany Leon Panetta předpovídal, že bude hůř.

Sebevraždy jsou podle vojenských psychologů odrazem napětí, jemuž byli a jsou vystaveni v Iráku a Afghánistánu. Za příčinu sebevražd bývá označován posttraumatický stres, nadměrné užívání léků, osobní finanční problémy či nekonečné bojové akce. Velení armády zřídilo důvěrné telefonní linky a do pole vyslalo velké množství v psychologů. Do výcviku vojáků byl zařazen stresový trénink. Přesto se počty sebevražd zvyšují – vojáci v krizové situaci nevyhledávají odbornou pomoc z obavy, že by byli okolím okamžitě odepsaní.

K sebevraždám vojaček přispívá ještě jedna epidemie, a to epidemie sexuálního násilí, jehož terčem se ze strany svých mužských kolegů (ale i ženských – lesbických kolegyň) stala každá druhá žena v amerických jednotkách nasazených v Iráku a Afghánistánu. Roku 2013 se těchto případů, zahrnujících široké spektrum skutků od nevhodně projevované pozornosti po znásilnění mělo odehrát na devatenáct tisíc. Některé oběti se propadají do sestupné spirály, odcházejí z armády, propadají alkoholu a drogám – a sahají si na život.

Zajímavé je, že i v případě sebevražedné epidemie v americké armádě pomohla osvědčená metoda: jakmile se věc přestala veřejně probírat, počet sebevražd skokově poklesl.

Že právě tenhle v podstatě nedemokratický přístup funguje, zjistil ostatně už Napoleon Bonaparte. V začátcích jeho císařské vlády stála na okraji Boulogneského lesíka strážní budka, ve které si v průběhu čtyř měsíců vzalo život patnáct vojáků. Korsický diktátor problém vyřešil jednoduše: budku – sebevražednou vartu – nechal zbořit a epidemie skončila.

Werther a ti ostatní

Sebevražedné epidemie se ale ani zdaleka netýkají jen vojáků. V roce 1775 vydal Johann Wolfgang Goethe novelu Utrpení mladého Werthera, v jejímž závěru hlavní hrdina ze sentimentálních důvodů spáchá sebevraždu. Novela se stala bestsellerem. Mladí mužové chodili oblékaní jako Werther, mluvili jako Werther – a také se jako Werther zabíjeli.

Novela Utrpení mladého Werthera udělala ze sebevraždy na sklonku osmnáctého století módní záležitost. Ilustrace: Archiv autora
Novela Utrpení mladého Werthera udělala ze sebevraždy na sklonku osmnáctého století módní záležitost. Ilustrace: Archiv autora

Říká se tomu “Wertherův efekt.” Dostatečně popularizovaná sebevražda vyvolává vlnu nápodob. Když v roce 1962 na předávkování léky zemřela šestatřicetiletá filmové hvězda Marilyn Monroe, počet sebevražd barbituráty se jen v Kalifornii zvýšil o dvě stě osob za měsíc. Analogicky se situace vyvíjela v případě sebevražd upálením u tibetských mnichů nebo během takzvaného arabského jara. Počet sebevražd se zvýšil i poté, co se v dubnu 1994 zastřelil jeden z nejvlivnějších hudebníků rockové éry Kurt Cobain.  Americká média mají vypracovaný kodex, podle kterého nezveřejňují detaily sebevražd slavných prostě proto, aby je lidé nemohli napodobovat a ukazuje se, že tato metoda je vysoce efektivní.

V zemích, kde tento kodex nefunguje, jsou sebevražedné epidemie stále hrozícím nebezpečím. V rozpadajícím se Sovětském svazu se v roce 1990 ve velkém zabíjeli policejní důstojníci, opakující se epidemie postihují indiánské rezervace v USA – díky tomu je třeba ve státě Utah ve srovnání s celými Spojenými státy počet sebevražd o třicet procent vyšší.

Nejpozoruhodnějším stimulem pro epidemii sebevražd se ovšem stala píseň Smutná neděle.  Napsal ji Rezső Seress v roce 1933 a původně ji pojmenoval Vége a világnak neboli Konec světa. Podle jedné z legend poslal Seress jako důkaz úspěchu vydanou skladbu své bývalé milence a doufal v usmíření. Až několik dní poté dostal zprávu, že jeho milenku našli mrtvou – otrávila se a v ruce přitom svírala útržek papíru se jménem písně. Podle jiných pramenů skočila z mostu do Dunaje. Legenda je ovšem v rozporu se skutečností: Zhrzeným milencem nebyl Seress, ostatně šťastně ženatý s vyhlášenou mondénní krasavicí, ale autor textu László Jávor.

V roce 1936 byla vyšetřována sebevražda Josefa Kellera, který v dopise na rozloučenou citoval několik veršů z této skladby. Krátce nato spáchalo sebevraždu dalších 17 lidí, mnozí z nich se zastřelili přímo při poslechu písně, jiní se utopili v Dunaji, jeden místní šlechtic si Ponurou neděli nechal na přání zahrát v baru, vyšel ven a prostřelil si hlavu. Policie zpozorněla a byla snaha píseň zakázat. Na některých rádiových stanicích se to sice podařilo, ale píseň se brzy vydala na svou pouť do zahraničí. V Berlíně se oběsila mladá prodavačka, nechala po sobě text ponuré neděle, v americkém New Yorku se udusila plynem mladá typistka, jejím posledním přáním bylo, aby jí na pohřbu zahráli právě Ponurou neděli, mladík v Římě slyšel na ulici žebráka, jak si zpívá tuto píseň, věnoval mu všechny své úspory a skočil z nedalekého mostu. V Americe údajně píseň zavinila na dvě sta dalších sebevražd. Sám autor ukončil svůj život dobrovolně. V roce 1968 ve věku šedesáti devíti let skočil z okna svého bytu. “Sebevražednou píseň” si v originále na vlastní nebezpečí můžete poslechnout zde:


Zajímavé je, že přestože se Smutná neděle dočkala mnoha coververzí, zabijácká byla jen ta původní. Vlnu sebevražd už žádná verze Smutné neděle nevyvolala, dokonce ani ta, kterou s německým textem nazpíval božský Karel Gott.

Ondřej Fér