Meningokok mi vzal nohy, ale žiju. Vás může zabít…

"Kdybych věděla, o čem ta hrozná nemoc je, jak se projevuje, zavolala bych si sanitku už ráno. Netušila jsem, že hraje roli každá minuta,“ vzpomíná Andrea Brzobohatá, Je také na fotografiích Adama Holého kde pacienti, kteří přežili útok meningokoka, přibližují své osudy a ukazují, jak nemoc proměnila jejich život. Foto: Adam Holý

Ležela jsem v posteli, začala ztrácet vědomí. Po celém těle se mně objevovaly fialové skvrny. Volala jsem kamarádům, ale nedovolala se… Už jsem nemohla vstát. Bylo mně strašně zle. Táhlo se to celý den. Když se kamarádi vrátili z túry, ještě jsem vnímala, ale bylo mi už všechno jedno. Zaklaply za mnou dveře sanitky a pak už si vůbec nic nepamatuju. Pět týdnů nevím, co se dělo. Tak vzpomíná Andrea Brzobohatá na osudové okamžiky. Od té doby uplynulo několik let a v jejím životě se změnilo víc než hodně.

 

Zákeřná infekce jí připravila o nohy a málem i o syna, který tehdy začal říkat maminko nové partnerce jejího bývalého přítele. Nedokázala se o něj postarat. Nad nemocí ale dokázala zvítězit, se synem k sobě znovu našli cestu a ještě se rozhodla pomáhat ostatním pacientům, kteří si prošli meningitidou. Založila sdružení Antimeningokok.cz a No Foot No Stress.

Nakazit se dá snadno

Andrea si stejně jako většina české populace myslela, že meningitida je hrozba, která se právě jí týkat nemůže. V roce 2010, kdy onemocněla, měla úplně jiné starosti než přemýšlet nad bakterií Neisseria meningitidis. Ta způsobuje invazivní meningokokové onemocnění, které může vyústit v zánět mozkových blan neboli meningitidu anebo skončí sepsí, tedy otravou krve. I když pacient dostane tu nejlepší péči, může zákeřnému onemocnění podlehnout během 24 až 48 hodin od projevení symptomů. Z těch, kteří přežijí, zhruba každý pátý trpí doživotními vedlejšími účinky, jako jsou amputace končetin, záchvaty, paralýza, ztráta sluchu nebo poruchy učení. Ve většině případů vyžadují devastující vedlejší účinky nemoci nákladnou léčbu a trvalou asistenci. V letech 2009 až 2013 onemocnělo meningokokem v České republice celkem 340 osob. Z toho 30 zemřelo. Proti nemoci přitom existuje očkování. To je vhodné, jak pro děti, tak pro dospělé i seniory.

Prvotní příznaky se projevují klasickými symptomy virózy – horečkou, bolestí hlavy, kloubů, končetin, celkovou nevolností a malátností. „Meningokokové onemocnění je velmi závažná nemoc, kterou je dost těžké rozpoznat včas pro její zaměnitelnost s virózou. Nejčastěji napadá kojence a malé děti. Druhou skupinou jsou pak adolescenti a dospělí. Průběh nemoci je překvapivě rychlý, trvá pouhých 24 až 48 hodin, než meningokok napadne mozek anebo přivodí otravu krve, v nejhorším případě i smrt,“ varuje ústecký pediatr MUDr. Jan Pajerek. Až jeden z deseti lidí může nosit bakterii způsobující onemocnění v nose nebo v krku bez projevení příznaků. Bakterii může takto přenášet po pět až šest měsíců. Nemoc se sice rozvine u méně než jednoho procenta lidí, ale potenciálně se může kdokoli stát jejím přenašečem. Bakterie se může snadno šířit skrze kašlání, kýchání nebo přímý kontakt s jejím přenašečem. Přímý kontakt s přenašečem zvyšuje riziko přenosu bakterie až osmisetnásobně.

Většina případů meningokokálního onemocnění se bez varování projeví u lidí, kteří předtím byli naprosto zdraví, o to je nebezpečnější.  Přenos onemocnění je často spojován se změnami životního stylu, které nakaženého vystavily novým nebo nezvyklým situacím a blízkému kontaktu s novými lidmi po delší časové období. Může to být třeba přestěhování na internát nebo na kolej, vstup do armády nebo pobyt v zahraničí. I proto mohou nemocní svůj stav přičítat prožitému stresu a únavě a nevěnují mu dostatek pozornosti. Přidají-li se k příznakům chřipky další alarmující jevy, jako je prudce stoupající teplota, ztuhlost šíje, skvrny po celém těle, silná bolest hlavy až upadání do bezvědomí, je třeba okamžitě kontaktovat lékaře.

Nepodléhejte iluzi, že se vás to netýká…

Nic z toho si ale Andrea neuvědomovala, když s přáteli odjela na hory. Tehdy byla na rodičovské „dovolené“ s druhým dítětem, a protože jí partner opustil kvůli jiné ženě, musela se ohánět, a tak byla neustále ve stresu. „V sobotu ráno jsem se vzbudila a vůbec jsem nebyla zralá na to, abych někam šla. Zůstala jsem v posteli, přátelé vzali Adámka na túru. Co se dělo potom si ani moc nevybavuju. Kdybych věděla, o čem ta hrozná nemoc je, jak se projevuje, zavolala bych si sanitku už ráno. Netušila jsem, že hraje roli každá minuta,“ vzpomíná. Právě zákeřnost onemocnění a také to, že povědomí o riziku není velké, vedlo k tomu, že založila sdružení Antimeningokok.cz a také otevřeně mluví o svých zkušenostech.

Nejdřív ji odvezli do Vrchlabí, potom do Hradce Králové. Tady stanovili diagnózu. Andrea měla prakticky nulové šance na přežití. Postupně ji selhávaly jednotlivé orgány a vrtulníkem byla převezena do Brna. „Všechno řešila moje rodina, znám to jenom z vyprávění. Začaly mně odcházet nohy odspodu, měla jsem je úplně černé. Museli je zkracovat od kotníku, aby mě vůbec zachránili. Amputace skončily ve stehnech,“ popisuje. Když se po pěti týdnech konečně probrala, nevěděla, že nemá nohy. Byla pod vlivem mnoha léků a její tělo nefungovalo. Nemohla nic, ani se poškrábat za uchem. Jen ležela napojená na přístroje. „Myslela jsem, že přijdu ještě o ruce. Ruce mě naštěstí zachránili, mám jen špatně pohyblivé dva prsty,“ konstatuje. Dohromady v nemocnici strávila půl roku. Následoval pobyt v rehabilitačním ústavu, znovu zhoršení stavu a pak pomalý návrat k „normálnímu“ životu a s ním pokusy o to, jak znovu začít chodit, byť s protézami.

Nemoc jí změnila život od základů. Musela se přestěhovat, protože její byt byl ve čtvrtém patře bez výtahu. Naučila se pohybovat na vozíku, který teď používá už jen doma a také se sžila s bionickýma nohama. Dokonce lyžuje. Radikální proměnou prošel i její vztah k synovi a také bývalému partnerovi. Když se po dlouhých týdnech probrala v nemocnici, tehdy jí syna partner nepřivedl ani ukázat a ani později jí ho nechtěl svěřovat. „Když jsem konečně po několika měsících viděla svého syna, tehdy mu byly skoro dva roky, tak vůbec nevěděl, kdo jsem. Maminko říkal expřítelově partnerce,“ nerada vzpomíná na náročné chvíle. Jak se její stav zlepšoval, k lepšímu se změnil i vztahy v její rodině. Dnes se o svého syna stará ve spolupráci s bývalým partnerem a její syn se jí snaží svým dětským způsobem pomáhat.

Andrea tak žije „normálně“ i přes svůj handicap. Snaží se pomáhat nemocným, které potkal stejný osud jako jí. Antimeningokok.cz jim pomůže nejen s legislativou, rehabilitací, s protézami, ale poskytne též duševní podporu. Sdružení také informuje zdravé o rizicích nákazy nebezpečným meningokokem. Proto  uspořádalo výstavu pohyblivých fotografií s názvem „Nepodléhejte iluzi, že se vás to netýká…“. Na fotografiích Adama Holého pacienti, kteří přežili, přibližují své osudy a ukazují, jak nemoc proměnila jejich život. Výstava probíhá do 12. března 2015 v pražském nákupním centru Eden. Poté se fotografie vydají do Brna, Plzně, Karlových Varů a dalších měst Česka.

Ludmila Hamplová

Karolinka
Karolínka na fotografii Adama Holého.