Kdo řeší stres přejídáním či alkoholem, má vyšší riziko deprese, zjistila studie

Rychlé životní tempo a pracovní nasazení asi nikoho z nás stresu neušetří. Pokud ho ale řešíme alkoholem či sladkostmi, je navíc vyšší i riziko deprese. Foto: koláž ZD

Že lenošivý životní styl a tučný jídelníček vedou k cukrovce či nemocnému srdci, ví asi každý. Méně známý je ale fakt, souvisí také s depresí. Potvrdil to čerstvý výzkum Psychiatrické kliniky 1. LF a VFN na téma stres, deprese a životní styl v ČR, který mimo jiné odhalil, že volnočasovým aktivitám, jako je sport, se při stresu věnuje 35 procent lidí bez depresí, u depresivních lidí je to pouze 19 procent. Ještě markantnější rozdíly jsou v pravidelném stravování a složení jídelníčku.

 

Podle „hitparády“ Světové zdravotnické organizace byly unipolární deprese v roce 2004 třetí největší zdravotní zátěží lidstva, v roce 2030 by však už měly zaujmout čestné první místo. Narůstající trend dokazují i česká čísla – afektivními poruchami trpělo v roce 1994 necelých 38 tisíc lidí, předloni už jich ale bylo více než 111 tisíc, což znamená téměř trojnásobný nárůst za necelých dvacet let. Mírně pak roste také počet sebevražd u mužů.

„Situaci na poli depresí a sebevražd odpovídá raketový nárůst spotřeby antidepresiv a je věcí diskuse, jestli je to zcela správné. Co je ale špatné, je životní styl a dietní návyky, které u nás panují. Ve spotřebě alkoholu jsme na druhém místě za Moldavskem, na čelních místech jsme i u cigaret. Naopak na předposledním místě jsme v rámci EU ve spotřebě ovoce a zeleniny, ve velmi malém množství jíme také ryby. Proto jsme se pokusili o studii, která se zaměřuje na dopady pracovního stresu a životního stylu v české populaci v souvislosti s depresemi a syndromem vyhoření,“ vysvětluje přednosta Psychiatrické kliniky 1. LF a VFN Jiří Raboch.

Aktuální průzkum měl svého předchůdce, který se zaměřoval na syndrom vyhoření mezi lékaři. „Zjistili jsme, že výskyt tohoto fenoménu je mezi lékaři poměrně vysoký (83 procent se jich cítí být syndromem ohroženo, u 34 procent se projevuje, pozn. red.). V diskusi o tom, zda se jedná o profesní charakteristiku nebo souvislost s profesí lékaře, jsme se rozhodli provést výzkum na obecné české populaci,“ doplňuje klinický psycholog Radek Ptáček.

Syndrom vyhoření trápí hlavně mladé lidi

Díky nové studii odborníci zjistili, že 34 procent respondentů se cítí být ohroženo syndromem vyhoření, u 20 procent se přitom už projevuje – obvykle fyzickou únavou, pocitem „vybitých baterek“ či potížemi s koncentrací. Pro srovnání: výrazně méně vyhořelé jsou severské státy, např. v Kanadě má tento problém jen šest procent lidí, naopak hůře než my jsou na tom v USA, Velká Británie má podíl vyhořelých dokonce 33 procent. V Česku se tento problém častěji vyskytuje u žen, vrcholových manažerů a řídících pracovníků s velkou odpovědností či lidí do 45 let.

„Více vyhořelé jsou osoby mladší, což souvisí pravděpodobně s konfliktem ideálů, s nimiž přicházejí do profese, s realitou,“ vysvětluje Radek Ptáček.

Bez zajímavosti není ani to, že výrazné rozdíly v četnosti a intenzitě syndromu vyhoření se vyskytují také mezi jednotlivými kraji. Nejvíce vyhořelých je v Moravskoslezském kraji a na severu a východě Čech, intenzita vyhořelosti je pak nejvyšší v Praze. Pokud byste si ale chtěli vybrat povolání, při němž vám vyhoření příliš nehrozí, radí výsledky průzkumu jasně: staňte se zadaným rybářem či lesníkem na Vysočině (partnerský vztah je totiž ochranným faktorem proti syndromu vyhoření).

Dvě pětiny Čechů trpí pracovním stresem

Syndrom vyhoření pochopitelně úzce souvisí se stresem. „Pracovní stres, syndrom vyhoření a zdravotní stav jsou spojené nádoby. Pracovní stres souvisí s pracovní spokojeností, která je nejvýznamnějším prediktorem syndromu vyhoření. Podle četných studií pak víme, že syndrom vyhoření úzce souvisí se zdravotním stavem, což po psychické stránce může vést ke změnám životního stylu a zvládání stresu i v práci,“ podotýká doktor Ptáček s tím, že na začátku všeho stojí volba profese, která by měla odpovídat osobnosti.

„Stres číhá všude okolo nás, ale ne všichni na něj reagujeme stejně. Proto je třeba, abychom poznávali sami sebe a obecně si neříkali, že by na nás vláda, nadřízení i podřízení měli být hodnější,“ upozorňuje děkan 1. LF Aleksi Šedo.

Jak jsme tedy na tom v Česku s pracovní spokojeností? Pokud se podíváme na mezinárodní srovnání, jsme podle německé studie za průměrem – mezi nespokojenými ovšem podle doktora Ptáčka patříme k těm spokojenějším. Poněkud jinak ovšem vyšla česká studie, podle níž je 80 procent lidí téměř nebo zcela se svým zaměstnáním spokojeno a jen dvě procenta tvoří lidé s prací zcela nespokojení. Hlavní roli v nespokojenosti pak hraje plat, který neuspokojuje více než 60 procent lidí. Na stresu, kterým trpí 39 procent respondentů, se pak vedle mzdových podmínek podepisuje hlavně kontakt s klienty či pacienty a nadměrné pracovní i časové zatížení.

„Když jsme se ptali, co stres v práci sníží, vyšla skvělá triáda: zvýšit plat, udělat delší dovolenou a zvýšit další požitky v práci. V té souvislosti je poměrně zajímavá celá řada sociálně-psychologických studií, které ukazují, že zvýšení platu a pracovních požitků nevede k vyšší spokojenosti ani pracovní motivaci. Vyšší plat bychom si tedy všichni přáli, ale nebudeme za něj více pracovat,“ komentuje Radek Ptáček.

Místo alkoholu raději kolo

Umět se správně popasovat se stresem nás přitom může ušetřit neuropsychiatrických chorob. „Stresu se nevyhne žádný člověk v dnešním civilizovaném světě. Záleží však na tom, jak se s ním vypořádá. Někdo sedne na kolo a rozjede se do přírody, jiný si vezme lék na uklidnění, další sní tabulku čokolády a jiný si dá pivo nebo skleničku tvrdého alkoholu,“ říká profesor Raboch. Řešení stresu ovšem může vést nejen k tloušťce, ale také depresi.

V rámci průzkumu byla střední či těžká deprese zaznamenána u 18 procent lidí (sedm procent těžké projevy, 11 procent středně těžké projevy), častěji žen a starších osob. Devět procent dotázaných uvedlo, že někdy myslí na sebevraždu, jedno procento o ní uvažuje vážně.

Velmi zajímavá jsou pak zjištění týkající se depresí a životního stylu. Zatímco mezi lidmi bez potíží se pravidelně stravuje 51 procent, u těch s depresemi je to jen osm procent. Se sladkostmi a sladkými nápoji to mezi zdravými lidmi nepřehání 47 procent, stejné číslo také jí hodně zeleniny, ovoce a cereálií, 22 procent si pravidelně dopřává ryby. Střídmost ohledně sladkostí mezi lidmi s depresemi lze naopak pozorovat jen u devíti procent, osm procent jí dostatek ovoce a zeleniny a pouhá tři procenta konzumují pravidelně ryby. Pravidelný pitný režim během dne má 62 procent zdravých a 11 procent depresivních respondentů. Aby toho nebylo málo, lidé s depresemi se při stresu mnohem méně věnují volnočasovým aktivitám, v 11 procentech pijí alkohol či užívají drogy a v devíti procentech berou léky na uklidnění. Ti bez depresí berou kvůli stresu léky jen ve dvou procentech, k alkoholu a jiným látkám se uchylují ve čtyřech procentech. Ochranným faktorem proti depresi je naopak podle studie fungující partnerský vztah a spokojenost v zaměstnání.

K psychiatrovi až na posledním místě

„Je třeba, aby o vlivu životního stylu věděli lékaři – oni o tom samozřejmě ví, ale ve směru duševního zdraví se o tom nehovoří. Některé prvky by se přitom mohly stát součástí léčebných postupů. Španělští kolegové nedávno publikovali studii, do níž zařadili 80 pacientů s chronickou depresí, kteří byli léčeni ambulantně antidepresivy. U části zařadili intervenční program, který se týkal pravidelného spánku, pravidelné chůze, expozice slunečnímu svitu a zdravých životních návyků. Za šest měsíců u této části deprese významně poklesla,“ dodává profesor Raboch.

Přes všechny poznatky u nás ale podle odborníků prevence dobrá není a racionálních informací se k lidem dostává pomálu. „V řadě vyspělých států je jedním z efektivních prostředků zlepšování životního stylu obyvatel tzv. zdravotnická reklama, tedy reklama založená na propagaci zdravého životního stylu. To v ČR prakticky nemáme,“ podotýká Radek Ptáček.

Bohužel, jen málo lidí při problémech vyhledá odbornou pomoc – celkem tak někdy učinila jen pětina dotazovaných. Většinou se přitom obrátili na praktického lékaře, případně na psychologa, vůbec nejnižší podíl si zašel k psychiatrovi. Léky na uklidnění přitom užívalo 18 procent lidí, léky na spaní 16 procent a na zlepšení nálady 11 procent. Ve většině případů jim recept napsal praktický lékař nebo si léky obstarali jinak.

„Z našich předchozích průzkumů vyšlo, že lidé s depresí nejčastěji nevyhledávají pomoc vůbec, a když, tak v nejbližším okolí, tedy u příbuzných a známých. Až na třetím místě se obracejí na odborníka, ale ne na psychiatra, ale na praktického lékaře. Ti jsou čím dál připravenější problematiku řešit je dáno, že až o ty komplikovanější případy by se měli starat psychiatři. Duševní poruchy a psychiatrie jsou bohužel stále spojeny se stigmatem – je to bráno jako něco zlého, co si člověk zavinil nějakým hříchem. Lidé tak problémy nevynášejí navenek a i z toho důvodu přicházejí k lékaři méně,“ uzavírá Jiří Raboch.

Michaela Koubová