V polovině minulého století v lidově demokratickém Československu dávno vyhynula tradice balzamování. Pokus uchovat na věčné časy mrtvolu soudruha Gottwalda podle toho v roce 1953 dopadl.
Klement Gottwald zemřel sedmapadesátiletý dne 14. března 1953 krátce poté, co se vrátil ze Stalinova pohřbu. Vypadalo to, že je velkému sovětskému vůdci věrný i ve smrti, ve skutečnosti mu ublížila cesta letadlem do Moskvy a zpátky. Zabila ho nezřízená životospráva, alkoholismus, pohlavní nemoc (ačkoliv o jeho nákaze syfilidou se dodnes vedou spory) a také nekončící stres z toho zda sám Gottwald coby kat nebude dalším popraveným.
Jeho pohřeb byl každopádně příležitostí k tryznám a kondolencím, organizovaně po sovětsko – byzantinském vzoru truchlily miliony lidí. Už 17. března poslal tajemník ÚV KSČ Bruno Kohler přípis krajským stranickým tajemníkům: „Vážení soudruzi, aby budoucím pokolením byla zachována tvář soudruha Gottwalda, bylo rozhodnuto balzamovat jeho tělo. Balzamované tělo bude v brzké době veřejně vystavené. Tuto zprávu vám sdělujeme proto, abychom uspokojili ty pracující, kteří nemohou nyní zhlédnout soudruha Gottwalda ani se zúčastnit jeho pohřbu.“
Volejte Moskvu a hubte hmyz
Prvotní nabalzamování těla Klementa Gottwalda probíhalo již od března do října 1953. Hlavním cílem tohoto balzamování byla stabilizace vnějšího vzhledu – tvaru, reliéfu, barvy těla a zejména charakteristických rysů zemřelého. Balzamace probíhala převážně přes poledne a v noci, kdy tělo mrtvého prezidenta nebylo vystavováno ve Španělském sále, a to pod vedením moskevského profesora Mardaševa. Potřebné chemické látky a přístroje zařizoval F. Závodný, finanční zajištění narychlo přivolaných sovětských lékařů činilo tři tisíce korun pro každého z nich. Lékaři Uskov, Romakov a Pavlov toto kapesné mimochodem odmítli a nechali za sebe platit přiděleného tlumočníka. Tito tři sovětští experti trvali na tom, aby s nimi funkcionáři strany domluvili na stavebních úpravách budoucího Památníku, které bude třeba provést pro uložení těla.
Dne 10. února 1955 pověřilo Politbyro ÚV KSČ patologa Rudolfa Vaněčka, neurologa Josefa Vymazala a biochemika Jiřího Křečka péčí o tělo Klementa Gottwalda. Do práce je zasvětili sovětští odborníci, kteří v té době prováděli doplňující balzamování Gottwaldova těla. Dne 28. března 1955 schválilo Politbyro převzetí receptury pro balzamizaci těla KG od sovětských odborníků.
Instrukce ke správnému postupu při balzamování, kterými se čs. lékaři měli řídit, zněly:
I. vyvarovat se mechanického poškození, které by mohlo být způsobeno neopatrnou manipulací, nebo technickou poruchou,
II. udržovat správnou vlhkost a teplotu vzduchu, aby nedocházelo k vysychání pokožky,
III. s rozmyslem používat chemikálie a barviva, která by mohla při nesprávné kombinaci způsobit nepřirozené barvy,
IV. dodržování hygieny, aby se předlo plísňovým infekcím,
V. pečlivě hubit hmyz.
Ihned po zahájení výstavy muselo být tělo pravidelně kontrolováno. Viditelné části kontrolovali lékaři denně a kontrola částí skrytých pod oděvem, probíhala v době doplňujících balzamizací. Pro vymýcení hmyzu, natírali pracovníci Mauzolea zdi a podlahy laboratoře lihovou směsí DDT. Krátce po předání péče o mumii do rukou československých lékařů nastal dvojitý elektrický zkrat a lékaři se pochopitelně obávali, zda dým, vycházející z přehřátého motoru neporušil pokožku. Po krátké telefonické domluvě s Moskvou, přiletěl profesor Mardašev osobně do Prahy a provedl detailní prohlídku, ze které vyplynulo, že k porušení těla nedošlo. Mardašev navrhl, aby tělo bylo pro jistotu uschováváno v hermeticky uzavřeném prostoru, to však nebylo možné jindy než v období doplňujícího balzamování.
Devět let
V únoru 1959 si lékaři všimli, že zhrubnul reliéf na vnitřní ploše ukazováku pravé ruky toho co bývalo Klementem Gottwaldem. S tímto problémem se potýkali lékaři až do června, kdy se reliéf ukazováčku zlepšil. Ve Zprávě tým lékařů uvedl, že není možné zabránit postupnému rozkladu vnitřních částí těla a rozkladu jemných kontur v obličejové části.
Lékaři podnikli několik studijních výjezdů do moskevské laboratoře při Mauzoleu V. I. Lenina a J. V. Stalina, na té nejvýznamnější se řešila problematika pozvolného rozkládání tkání, hnědnutí kůže a rozvinula se diskuze nad zlepšením klimatizačních zařízení. Poté, co se naši lékaři dozvěděli, že kontakt sovětsko-bulharských odborníků na balzamování je bližší, než československosovětský, opakovaně žádali o schválení pravidelných studijních výjezdů do Mauzolea v Moskvě, byla už to ale labutí píseň.
Dne 20. března 1962 padlo definitivní rozhodnutí o ukončení výstavy těla Klementa Gottwalda a na září 1962 stanovilo Politbyro neveřejný pietní akt uložení urny s jeho popelem. Zpopelnění ostatků dostal za úkol tehdejší ministr vnitra Lubomír Štrougal. Složitá zařízení laboratoře Mauzolea byla předána Univerzitě Karlově, 31. března 1962 byla odvolána čestná stráž a vcelku případně na apríla bylo Muzeum uzavřeno.
Až po desítkách let se veřejnost mohla dozvědět trochu víc o tom, jak měl být Gottwald zachován pro věčnost. V prvé řadě jebylo nutné z těla odčerpat veškerou krev a vyjmout všechny orgány. Poté se vpravil balzám do krkavice, dutiny břišní a do stehenní tepny.
Co se týče známého a často zmiňovaného odpadávání nohou a propadání hrudníku Klementa Gorrwalda, v lékařských zprávách sepsaných po doplňujících balzamováních o ničem podobném zmínka není. O podobných problémech však víme z Mauzolea V. I. Lenina v Moskvě, kdy se museli vypořádat s propadáním hrudníku.
A na závěr se podívejme ještě na složení oné sovětské bájné receptury neboli balzému. Po rozpadu SSSR se kromě mnoha zákulisních pikantností, dostal na světlo světa též jejich návod na balzamování. Při doplňujících balzamováních se lázeň, do které se tělo po dezinflaci chininem na šest týdnů potápí, skládá z acetátu draslíku, alkoholu, glycerolu a destilované vody. Takový je i v současné době postup udržování těla V. I. Lenina a původní sovětská vláda jej velmi bedlivě střežila, tudíž se můžeme domnívat, že totožného postupu „ponořování“ bylo použito i v případě balzamování Klementa Gottwalda.
Mimochodem – za devět let si mrtvolu “prvního dělnického prezidenta” prohlédlo skoro 1,2 milionu návštěvníků, nejvíc v roce 1954 a pak o tři roky později, roku 1957, nejspíš v souvislosti s úmrtím Gottwaldova nástupce Antonína Zápotockého.
Ondřej Fér, Ekonomický deník
