Lékárníci žádají fixní doplatek a zajištění dostupnosti nejlevnějších léků

Lékárnická komora chce pevné doplatky na léky. Naráží ale, jako už tolikrát předtím, na odpor, který kladou další hráči na trhu. Nejčastějším protiargumentem je, že návrh lékárníků by zvýšil finanční zátěž pacientů i pojišťoven. Foto: koláž ZD

V každé lékárně by měl být na lék stejný doplatek. Podle lékárníků, kteří v minulých dnech na půdě Senátu uspořádali seminář, je současný český systém snad nejnepřehlednější a nejnepředvídatelnější v celé Evropě. Vinu na tom dle České lékárnické komory nese také způsob, jakým probíhají v lékovém ústavu zkrácené revize a jak pojišťovny tvoří pozitivní listy. Opakovaně také komora poukazuje na problematiku reexportů.  Pojišťovny, Státní ústav pro kontrolu léčiv (SÚKL) i ministerstvo zdravotnictví však vidí témata zvednutá lékárníky poněkud jinak.

 

„Pokud máme i nadále v ČR mluvit o solidárním systému, tak musí solidarita fungovat i u výše doplatků na léky. Jsme snad jediná země v EU, kde jdeme jiným směrem. Otázkou i pro zdravotní pojišťovny, pokud chtějí hájit zájmy svých pojištěnců, je, proč jsou v rámci solidárního systému někdy razantně odlišné výše spoluúčasti v jednotlivých regionech. Pacienti se tak musí pídit, kde lék dostanou s větší slevou, což je stojí čas a náklady spojené s cestováním. Solidární systém by měl být postaven trošku jinak,“ uvádí prezident lékárnické komory Lubomír Chudoba.

Lékárník Martin Mátl přitom upozorňuje, že u nás není jasná ani funkce doplatků na léky. Na jednu stranu jsou totiž v zákoně zakotveny, na druhou se je pojišťovny snaží eliminovat či snižovat. „Doplatek v zákoně o zdravotním pojištění není jasně definován. Stanovení ceny je však výsledkem průměru tří nejnižších cen konkrétního přípravku, stanovení úhrady pak výsledkem nalezení nejnižší ceny v rámci EU. To znamená, že ten, kdo zákon psal, už z principu věci chtěl, aby doplatek vznikl. Že máme léky bez doplatku, souvisí s chováním soutěžitelů na trhu, přílohou č. 2 a dalšími věcmi. Podmínkou pojišťoven při uzavírání dohodnutých nejvyšších cen také je, že chtějí, aby byl lék bez doplatku,“ shrnuje situaci Martin Mátl.

Referenční skupiny a příloha číslo dvě

Malá odbočka pro vysvětlení laikům (odborníci mohou ve čtení článku pokračovat za dalším mezititulkem). Doplatek je rozdíl mezi cenou léku a jeho úhradou zdravotní pojišťovnou. Ceny i úhrady jsou u léků hrazených (alespoň částečně) z pojištění striktně regulovány. Rozhoduje o nich podle daných pravidel a ve správním řízení SÚKL, odvolacím orgánem je ministerstvo zdravotnictví.

Jakým způsobem vznikají úhrady léků? Zjednodušeně řečeno. Nejprve se přikročí k tzv. vnější cenové referenci, což znamená, že se porovnají ceny léků v tzv.  referenční skupině s cenami ve všech zemích Evropské unie. Referenční skupina je skupina léčiv, které mají v zásadě obdobný účinek a využití. Jsou zaměnitelné. Hledá se nejlevnější lék v celé Evropě (!) a podle něj se nastaví úhrada v referenční skupině (ve skutečnosti je to ještě složitější, protože se musí přepočítat množství účinné látky na obvyklé denní dávky). V dalším kole se přikročí k vnitřní cenové referenci. Ta vyplývá právě z existence přílohy č. 2, o které výše hovoří lékárník Mátl. Tato příloha k zákonu o veřejném zdravotním pojištění zajišťuje plnou úhradu alespoň jednoho přípravku v každé skupině, která je v příloze vyjmenována. Příloha č. 2 je však (na rozdíl od referenčních skupin) nesourodým seznamem skupin, v nichž jsou léky v mnoha případech nezaměnitelné.

Dá se tedy souhrnně říci, že

– v prvním kole se hledá nejlevnější lék v skupinách, kde jsou přípravky zaměnitelné a šetří se tak výdaje veřejného pojištění,

– ve druhém kole se zajišťuje finanční (bezplatná) dostupnost léků pro pacienty v určitých základních, avšak vnitřně nesourodých skupinách léků, které vůbec nemusejí být navzájem zaměnitelné.

Referenční skupiny bývají s přílohou č. 2 dost často v nesouladu. Když se výpočtem zjistí, že postupem v prvním kole (vnější cenovou referencí) by žádný přípravek v příslušné skupině přílohy č. 2 zákona nebyl hrazen, povýší se základní úhrada referenční skupiny na tuzemskou cenu nejlevnějšího přípravku v referenční skupině tak, aby se zajistilo, že alespoň jeden přípravek v příloze č. 2 zákona plně hrazen byl.

Ani to však není všechno. Obecné pravidlo o „ dvou kolech“ je upraveno desítkami výjimek, speciálních procesů, z nichž za dva nejdůležitější jsou ministerstvem označovány:

– koeficienty u přípravků v silách, které jsou vzdálené od obvyklé denní dávky,

– bonifikace (zvýhodnění) za vyšší účinnost, za vyšší bezpečnost a za vyšší míru součinnosti pacienta apod., stejně tak je možné dělat opak čili malifikaci (znevýhodnění). V praxi se tak úhrady u některých látek o nějaká procenta navýší, nebo poníží.

Systém tvorby cen a úhrad léků je tak složitý, že mu i v odborné veřejnosti úplně dobře rozumí málokdo. Má ale tři nesporné přednosti: 1. máme nejlevnější léky v Evropě, 2. nejvelkorysejší míru podíl úhrady z veřejných prostředků (i když ne zcela stejně spravedlivě pro všechny skupiny nemocných) a 3. probíhá ve správním řízení, kdy je třeba dát na stůl písemné argumenty a existuje možnost odvolání, případně soudního přezkoumání.

Srozumitelné podrobnější vysvětlení vzniku úhrad najdete například na stránkách ministerstva zdravotnictví zde.

 Regulace, nadstandard, nebo nahodilý výsledek?

První, co by měl zřejmě doplatek naplňovat, je regulační funkce – tedy aby se pacient zamyslel, zda nemůže udělat něco se svou životosprávou tak, že by léky nepotřeboval. U některých diagnóz by to mohlo fungovat, potvrzuje Lubomír Chudoba. „Lékárníci ze zařízení s větší orientací na diabetologické pacienty deklarují, že kdyby se povedlo změnit chování části diabetiků, aby se snížila jejich hmotnost, k čemuž mohou přispět i lékárny, náklady na farmakoterapii mohou být třetinové,“ podotýká Chudoba.

Jenže podle lékárníků regulační funkce z výše řečených důvodů nefunguje – stát sice předpokládá, že cena bude vyšší než úhrada, sbírka dalších opatření ale tuto funkci boří, protože usilují o lék bez doplatku. „Tyto mechanismy vyvolávají dojem, že by měl doplatek plnit funkci standardu a nadstandardu – léky bez doplatku budou standard, s doplatkem nadstandard. Jenže si nemyslím, že například sirup je nadstandard (SÚKL považuje sirupy a tablety za zaměnitelné, výroba sirupu je ale dražší, tudíž vzniká doplatek. Např. u sirupů antibiotik perorálních makrolidů stanovil SÚKL zvýhodnění pro děti do tří let, rodiče starších dětí už musí doplácet stokoruny, pozn. red.). Doplatek je tedy spíše náhodným výsledkem procesu, který vede ke stanovení ceny a úhrady léčivého přípravku. Nebylo by tedy lepší, aby byl doplatek výsledkem řízeného procesu, kdy by lékaři a pacienti věděli, že se za lék nějaká částka doplácí a viděli v tom smysl?“ ptá se Martin Mátl.

Nezapočitatelné doplatky? Pojišťovna se ohrazuje

Lubomír Chudoba pak poukazuje hlavně na rozdílný přístup výrobců k jednotlivým lékárnám. „Někteří výrobci mají možnost neuvěřitelným způsobem selektovat lékárny, tedy za jakých podmínek dodávají lékárnám a řetězcům dle jejich velikosti. To se následně promítá do spoluúčasti. SÚKL by měl v rámci srovnání reflektovat nejenom skutečné ceny léků v zahraničí, ale i cenovou dostupnost v rámci ČR. Chceme proto na SÚKL podat několik nejkřiklavějších příkladů se žádostí, aby přehodnotil úhradu, případně cenu konkrétního léku, pokud vidíme, že je výrobce schopen 50 procent obratu dodávat do části vybraných lékáren levněji, než deklaruje a než je schváleno v rámci správního řízení. Ceny, za jaké dodávají, se dramaticky liší a jsou tam desítky procent slev a i 50 či 60 procent rozdíl oproti hodnotám, které získal SÚKL. Pokud se výrobce rozhodne dodávat, měl by tak činit za podmínek, které nebudou část pojištěnců diskriminovat,“ zdůrazňuje šéf lékárníků.

S ideou fixních doplatků nemají pojišťovny zásadní problém. „Otevírá se ale otázka, na jaké úrovni cenu fixovat. Pokud by se to mělo fixovat na současných maximálních cenách, je to zcela neakceptovatelné. Pokud vymyslíme mechanismus, kterým půjde vykalkulovat dopady do veřejných peněz, mělo by se to udělat,“ říká Martin Jelínek, vedoucí odboru léčiv a zdravotnických prostředků VZP. „Zatím jsme neviděli konkrétní návrh, jak doplatky zafixovat a jak k tomu přistoupit. V řadě případů se ale snažíme, abychom doplatky odstraňovali nebo minimalizovali. Pacienti jsou naši klienti a máme ochranný limit, do kterého když se nevejdou, je tu záchranný systém, aby prostředky dostali zpět,“ dodává Kateřina Podrazilová, předsedkyně lékové komise Svazu zdravotních pojišťoven (SZP).

Jenže i v ochranných limitech je podle lékárníků háček – v posledních letech se do nich totiž stále více doplatků nezapočítává. „Mezi vývojem počtu pojištěnců a částkou, která je po roce pacientům vracena v rámci ochranného limitu, vidíme jednoznačnou diskrepanci. Mezi roky 2011 a 2013 je vracená částka poloviční (v roce 2011 vracela pojišťovna 396 tisícům pojištěnců celkem 358 milionů korun, v roce 2013 vracela 179 tisícům pojištěnců 157 milionů korun). Pokud se podíváte na údaje ÚZIS, který s informacemi nakládá metodicky stejně, je v doplatku na léky mezi roky 2011 a 2013 nicotný posun (2011 šlo o 123 Kč, 2013 o 126 Kč). Stejně tak průměrný doplatek za recept za rok (882 vs. 843 Kč). Kde je tedy příčina toho, že pojišťovna při srovnání těchto dvou období zaplatila o polovinu méně v rámci překročení ochranného limitu? Jediná logická úvaha je v tom, že se dramaticky zvýšil objem doplatků pacientů ve sféře nezapočitatelných doplatků. To jsou dopady systému, kdy nikdo nemonitoruje, jak se správní řízení SÚKL skutečně vyvíjejí a jak to dopadá na kapsu pojištěnce,“ uvádí Lubomír Chudoba.

Proti jeho tvrzení se však pojišťovny ohrazují. „Pokud porovnáme například poslední dva roky – tedy 2013 a 2014, konstrukce se obratem zbortí. Částka, kterou VZP svým klientům vrátila, vzrostla v těchto letech meziročně o 20 procent a pojištěnců, kterých se to týkalo, bylo více o 16 procent,“ reaguje náměstek VZP Petr Honěk s tím, že loni pojišťovna vrátila více než 158 tisícům pojištěnců přes 187 milionů korun (průměrný přeplatek za pacienta byl 1254 Kč). „Pokud pan Chudoba opravdu trvá na tom, že citelně stoupl objem doplatků ve sféře nezapočitatelných doplatků, pak je třeba upozornit, že na vině jsou především lékárníci – správně by totiž měli zákazníkům nabízet generickou záměnu, kde je stejný lék s nulovým doplatkem. Pro lékárny je samozřejmě výhodnější, vydat lék s doplatkem, ovšem doplácí na to pacienti,“ dodává mluvčí VZP Oldřich Tichý.

Pevné doplatky by navýšily výdaje pacientů

Podle zákona o veřejném zdravotním pojištění SÚKL stanovuje maximální cenu, tedy cenový limit, který nelze překročit. Důvodem je zajistit, aby ceny léků v České republice nebyly stanoveny příliš vysoko a aby tedy nebyly vynakládány příliš vysoké finanční částky z prostředků veřejného zdravotního pojištění a z kapes pacientů.

Cenové limitace používá většina evropských států s cílem kontrolovat veřejné i soukromé výdaje na léky. „Je přitom nutné upozornit, že pouze 60 % léčivých přípravků je regulováno stanovením maximální ceny. U zbylé většiny přípravků výrobce sám ohlašuje, za jakou nejvyšší cenu bude svůj přípravek na český trh dodávat,“ říká mluvčí SÚKL Lucie Šustková s tím, že deregulace je umožněna cenovým předpisem ministerstva zdravotnictví v případech, kdy na trhu panuje dostatečná konkurence mezi výrobci přípravků se stejnou léčivou látkou a ceny by tedy měly být snižovány neustálým konkurenčním tlakem výrobců. SÚKL stanovuje maximální ceny podle zahraničních cen, většinou na základě průměru tří nejnižších cen v referenčním koši. V rámci své inspekční činnosti pak ústav následně kontroluje, zda nebyla maximální cena překročena. Výrobce ale může uvádět přípravek na český trh za cenu nižší. V obou případech (u regulovaných i deregulovaných přípravků) se konkrétní ceny na trhu odvíjí od cenové politiky výrobce a míře uplatnění obchodních přirážky distributora, lékárny a sazby DPH.

„Doposud však nebyl předložen žádný konkrétní návrh, jak pevné doplatky za léky stanovit. Pokud by měli výrobci povinnost dodávat své léčivé přípravky na trh přesně za maximální cenu stanovenou SÚKL, vedlo by to zcela jistě k navýšení českých reálných cen, navýšení výdajů veřejných prostředků a v neposlední řadě i k navýšení výdajů pacientů. Takové řešení by odporovalo veřejnému zájmu na finanční udržitelnost systému veřejného zdravotního pojištění i zájmu na dostupnost léčby. Systém pevných doplatků by vyloučil jakýkoli konkurenční tlak na snižování cen,“ zdůrazňuje mluvčí Šustková.

Nepředvídatelné zkrácené revize?

Lékárníci kritizují lékový ústav za to, jakým způsobem provádí zkrácené revize léků. „Nedostatkem zkrácených revizí je neočekávanost – může k nim dojít kdykoliv a opakovaně. Stačí pouze oznámení zdravotní pojišťovny, že očekává, že v referenční skupině bude cena za den čtyři koruny a že očekává úsporu 50 milionů korun. Pojišťovna při oznámení nic víc nedodá, takže je výsledek neočekávaný. Výše úhrady přitom není limitovaná – momentálně mají nejlevnější léky úhradu dvě koruny za den, tedy na úrovni čokoládové bonboniéry,“ podotýká lékárnice Ivana Minarčíková s tím, že cílem zkrácené revize bývá úspora alespoň 30 milionů korun a zajištění plně hrazeného léku podle přílohy č. 2.

Výsledkem je dle lékárníků to, že pokud je provedena zkrácená revize u léku, který není vydáván příliš často nebo ho má lékárna na skladě hodně (SÚKL vydává seznam přípravků, u nichž se budou měnit úhrady, s měsíčním předstihem), zařízení tratí. Aby totiž pacient kvůli doplatku neodešel ke konkurenci, která lék nakoupila čerstvě za nižší cenu, musí jít na vlastní úkor s cenou dolů.

„Neustále se také pracuje s tím, že pokud dojde ke zkrácené revizi, všichni výrobci ve skupině se přizpůsobí. Není to pravda. Spoluúčast u některých výrobců zůstává, a je to přesně ta část, která zůstává mimo ochranný limit pojištěnce, tedy ve sféře nezapočitatelného doplatku,“ zlobí se Lubomír Chudoba.

Podle SÚKL byly zkrácené revize do systému úhrad zavedeny jednak za účelem rychlého zajištění plně hrazeného přípravku (tedy zajištění pacientova nároku na bezplatnou zdravotní péči), a na straně druhé i k zajištění úspor veřejných prostředků. „Je nutné si přitom uvědomit, že většina zkrácených revizí vede nejen ke snížení úhrady a úspoře veřejných prostředků, ale zároveň je zajištěn i bezdoplatkový přípravek. Benefitují tedy jak zdravotní pojišťovny, tak pacienti,“ upozorňuje mluvčí SÚKL.

Z analýzy, kterou ústav provedl na podzim minulého roku, vyplývá, že díky nově přicházejícím inovativním a nákladným přípravkům se předpokládá navýšení veřejných výdajů v roce 2015 o téměř 1 miliardu Kč. „Je tedy nutné neustále hledat cesty, jak chybějící finanční prostředky na zajištění inovativní léčby získat. Jedním z opatření je právě provádění zkrácených revizí. Přitom právě rychlost zkrácených revizí je klíčová k tomu, aby prostředky získané touto cestou mohly být vynaloženy na léčbu nových pacientů nebo léčbu inovativními přípravky. Nelze tedy stanovit fixní interval, ve kterém by měly být zkrácené revize prováděny, takové opatření by nutně vedlo ke zpoždění v získání finančních prostředků na inovativní léčbu. Úspory dosažené zkrácenými revizemi zahájenými v roce 2015 jsou nyní odhadovány předběžně na 850 miliónů korun,“ vysvětluje Lucie Šustková

Kdo a jak hlídá dostupnost

Lékárníci si také stěžují, že se v rámci zkrácených revizí neřeší dostupnost léků. „U inhibitorů aromatáz je odhadovaná úspora 46 milionů korun a za celou skupinu pokles úhrady o cca 30 procent. Jako referenční přípravek je Zenbrest s dohodnutou nejvyšší cenou 350 korun, což je za denní dávku 12,50. To je na padesáti procentech ceny v Itálii a pětině ve Velké Británii. S úhradou referenčnímu přípravku klesá úhrada i ostatním přípravkům v referenční skupině. V době, kdy se dělala zkrácená revize, měl Zenbrest spotřebu 37 balení za rok, což při obvyklém dávkování obnáší tři pacienty. Oproti tomu celá referenční skupina léčila 4000 pacientů,“ zdůrazňuje Minarčíková. „Neočekávanost a nepředvídanost bych odstranila tak, že by změny měly probíhat jednou ročně k určitému datu a byla by tam nezávislá agentura, která by hodnotila farmakoekonomickou a klinickou stránku věci,“ navrhuje lékárnice Minarčíková.

Dostupnost pak podle lékárníků nehlídají ani pojišťovny při uzavírání dohodnutých nejvyšších cen a sestavování pozitivních listů. „Postupem doby sice byla při tvorbě pozitivních listů přijata nějaká pravidla, nicméně tato aktivita je stále postavena na dobrovolném aktu výrobce. Těžko někdo z nás věří, že jde o akt čistě dobrovolný a výrobce nemá slíbenou nějakou úlevu u molekuly, která je pro něj daleko zajímavější. Stejně tak jsme přesvědčeni, že kritérium tříprocentního zastoupení na trhu u VZP je nicotné. Je sice fajn, když slyšíme, že se výrobce s lékem na pozitivním listu dostal za půl roku z tří na osm procent, ale pokrývá to minoritní část pacientů,“ domnívá se Lubomír Chudoba. „Podle našeho názoru nikdo precizně nesleduje, zda je firma na pozitivním listu dostupná na trhu v ČR po celou dobu a v potřebné míře. Jsme přesvědčeni, že jde o povinnost SÚKL, případně zdravotních pojišťoven, které jednání s výrobci o zařazení na pozitivní list i následnou revizi iniciují,“ dodává Chudoba.

Proti tvrzení o nedostupnosti některých léčiv se ale ohrazuje ministerstvo zdravotnictví i pojišťovny. „K umisťování přípravků na pozitivní list má SZP připravenou metodiku. Zaznamenali jsme případ, kdy přípravek z pozitivního listu nebyl dostupný, a tak jsme ho vyškrtli – právě proto, že jsme nebyli schopni garantovat dostupnost. Dostupnost přitom podle dat SÚKL, tedy na distribučních skladech, kontrolujeme každý měsíc. Pokud přípravek není ve skladu, tak už příští měsíc na listu nefiguruje. I když uzavíráme dohodnutou nejvyšší cenu, případně dohodu o úhradě, dbáme na to, aby byla garance dostupnosti přípravku. Máme ve smlouvách poznámku, že chceme zajistit dostupnost pro 40 procent trhu, což odpovídá paritě našich pojištěnců na trhu v ČR,“ oponuje za pojišťovny Kateřina Podrazilová.

„VZP má nyní něco přes 200 smluv o dohodnutých nejvyšších cenách (DNC), jejichž seznam lékárníkům každý měsíc dáváme. Nesouhlasím tedy, že to je nepředvídatelné. DNC má nějaký zákonný rámec na stanovenou dostupnost, máme ale ještě druhou smlouvu na pozitivní list, kde si vymiňujeme podstatně větší procento dostupnosti na trhu a máme i léky, kde je dostupnost 90 procent,“ přidává se Martin Jelínek. Součástí všech smluv o DNC, které VZP uzavírá, je, že daný přípravek musí pokrýt minimálně 20 procent trhu, u některých přípravků s vyšším pokrytím před uzavřením smlouvy je pak toto procento vyšší.

Podle ministerstva zdravotnictví pak u nedostupných léků, na něž upozornila Česká lékárnická komora, nedošlo k žádnému ohrožení pacientů. Buď byly léky dostupné v jiné velikosti balení, nebo je šlo nahradit generiky. U přípravků, kde skutečně došlo k omezení dostupnosti (TBC vakcína, tuberkulin, jedno z antiepileptik), pak ministerstvo zjednalo zajištění péče.

„Dostupnost je základním kritériem, které je řešeno v každé revizi, jak zkrácené, tak hloubkové,“ uvádí mluvčí SÚKL Šustková. Zákon podle ní neumožňuje stanovit úhradu na základě nedostupného přípravku a uvádí definici, jaké přípravky lze považovat za dostupné – jedná se především o ty, jejichž tržní podíl v rámci stejné léčivé látky činí aspoň 3 procenta. Zákon dále uvádí, že za dostupné se považují i přípravky s uzavřenou dohodou o ceně nebo úhradě. „SÚKL jsou známy případy pouze dvou revizí, ve kterých byla základní úhrada stanovena podle přípravku s DNC, jehož tržní podíl nedosahoval tří procent a nedosáhl ho ani po vykonatelnosti revize. V obou případech ale výrobce přípravku s majoritním podílem na trhu upravil svoji cenu tak, aby se přizpůsobil nové úhradě. Stále tedy byla zajištěna dostupnost bezdoplatkového přípravku nebo přípravku s minimálním doplatkem,“ dodává mluvčí.

Stálý otazník nad reexporty

Dalším velkým problémem jsou podle lékárníků reexporty léků. „U nízkomolekulárních heparinů byly a nadále jsou problémy s distribucí do lékáren, které pak musí prokazovat, že mají recept pro pacienta – přípravky není možno objednat do zásoby. Jde o flagrantní příklad nedostupnosti léků. Ministerstvo odpovědělo, že co se týče dodávek přípravku do ČR a reexportů, nejedná se o nic neobvyklého. V lékárnách ale přípravek není, takže někde je chyba. Mělo by tedy být otázkou i pro ministerstvo zdravotnictví, zda údaje, které jsou hlášeny prostřednictvím SÚKL ze strany výrobců a distributorů, jsou správné,“ uvádí Lubomír Chudoba, který ovšem přiznává, že s reexporty a omezenou dostupností léků se potýkají i jiné evropské země.

„U nízkomolekulárního heparinu jsme požádali o data držitele registrace a distributora. Z nich vyplývá, že se přípravek reexportuje v objemu kolem deseti procent a procento se nenavyšuje. Pokud bychom chtěli zakázat reexport, musíme vycházet z limitů, které nám dává zákon a veškerý postup musíme náležitě odůvodnit i vzhledem k evropské legislativě a principu volného trhu. Protože jsme ale narazili na nějaké nesrovnalosti ohledně dat, dali jsme podnět SÚKL k prošetření, protože držitel registrace má některé povinnosti, které mu vyplývají ze zákona o léčivech. To je cesta, jakou by šlo tyto problémy do budoucna řešit,“ reaguje Alena Tomášková, ředitelka odboru farmacie na ministerstvu zdravotnictví.

Jak ukázal seminář konaný na půdě senátu, lékárníci vnímají všechna výše uvedená témata jako velmi palčivý problém, který poznamenává nejen hospodaření lékáren, ale také pacienty. Ministerstvo ovšem vidí stav trochu umírněněji. „Situaci především z pohledu pacientů nevnímám jako extrémně kritickou. Myslím si, že v tuto chvíli mají zajištěnou péči a to, co potřebují. Občas se mohou stávat excesy, které je potřeba sledovat a zakročit proti nim, nicméně mám pocit, že ve většině funguje systém přijatelně,“ domnívá se náměstek pro zdravotní péči Tom Philipp.

Michaela Koubová

Tomáš Cikrt