Stigmatizace duševně nemocných v Česku přetrvává. Podporují ji média i politici

Pacienti s duševní poruchou čelí vedle samotné choroby také řadě předsudků, které jejich problémy ještě násobí. Foto: Flickr

Chtěl zabít rodiče. To je první titulek, který na vás vyskočí, pokud si v hledači zpráv na Google zadáte slovo schizofrenik. Když si ale necháte vyhledat kardiaka, najdete řadu doporučení, jak přežít horko, a na cukrovkáře se zobrazí pacientské příběhy nebo novinky v léčbě. Oproti tomu z deseti zpráv o schizofrenicích naleznete pouze jeden pacientský příběh, zbytek článků patří do oblasti kriminologie. Propastný rozdíl, který mezi somatické a duševní nemoci kladou média i společnost (a to nejen ta česká), se přitom nezakládá na ničem víc, než řadě předsudků. Riziko, že duševně nemocný spáchá závažný trestný čin, je totiž podobné jako u jakéhokoliv jiného člověka. Jak ovšem zdůrazňuje psychiatr Martin Anders, duševně nemocní se mnohem častěji stávají oběťmi trestných činů. O tom se však z médií zpravidla nedozvíme.

 

Se stigmatizací duševně nemocných nemáme problém jen v Česku. V posledních letech se v USA podle CTV News duševní onemocnění stalo středem zájmu médií po sérii masových vražd, jako byla střelba na škole ve Virginii v roce 2007, při níž přišlo o život 33 lidí, nebo řádění Jamese Holmese v Denveru v roce 2012, kdy bylo zabito 12 lidí. Média pak neopomněla rozebrat duševní zdraví také u pachatelů dvou nedávných případů – střelce z Chattanoogy Muhammada Youssefa Abdulazeeze, který v polovině července zastřelil čtyři americké vojáky, a Johna Russella Housera, jenž před třemi týdny zastřelil v Louisianě dva lidi v kině.

Mediální zkratka tak ukazuje prstem na viníky (duševně nemocné), aniž by se zabývala jakýmikoliv souvislostmi. „Většina lidí, kteří trpí duševním onemocněním, nejsou násilníci, a většina násilných činů je spáchána lidmi, kteří nejsou duševně nemocní. Možná si myslíte, že kdybychom mohli zavřít všechny duševně nemocné, tak budete v bezpečí. Jenže to není pravda,“ zdůrazňuje Renee Binder, šéf Americké psychiatrické společnosti.

Jak navíc řekl v rozhovoru pro Zdravotnický deník ředitel Psychiatrické nemocnice Bohnice Martin Hollý, k tomu, aby za spáchaný zločin mohla duševní choroba, by musel být pachatelův kontakt s realitou narušený nemocí, anebo by člověk musel trpět poruchou, která výrazně snižuje jeho ovládací schopnosti. „Vodítkem je ptát se, zda by ho forenzní psychiatrie označila za tak nemocného, že nemohl ovládnout svoje činy a tudíž za ně není zodpovědný. Naprostá většina lidí by tím neprošla,“ podotýká Hollý s tím, že například teroristickým činům předchází pečlivé plánování, kterého by nepříčetní lidé neměli být schopni.

„Převládajícím postojem ve  veřejnosti je názor o nebezpečnosti a potenciálně násilném jednání duševně nemocných. Analýzy prováděné v řadě vyspělých států však nenasvědčují, že by riziko násilného chování bylo vyšší než u ostatní populace, ve většině sledovaných zemí se nezvýšilo ani po deinstitucionalizaci a zavádění komunitních forem péče,“ uvádí k destigmatizaci na webových stránkách České psychiatrické společnosti psychiatr Ondřej Pěč.

Pozor na jednoduchá řešení

Stejně jako u nás pak v případě, že závažný trestný čin skutečně spáchá nepříčetná osoba, neřeknou média ve většině případů vedle faktu A (že byl pachatel duševně nemocný) také fakt B (jakou měl prostřednictvím systému možnost se léčit). „Čtyřicet procent lidí s vážným duševním onemocněním se neléčí – náš systém je fragmentovaný a přetížený. Kdy začnou lidé věnovat pozornost tomuto problému?“ ptá se Jeffrey Swanson, profesor psychiatrie na Duke University School of Medicine.

„Média by neměla nabízet jednoduchá řešení, což se často děje. Každé léčení pacienta je složité a nikdy nejde o záležitost deseti minut, je to práce na měsíce i roky. Je tedy třeba léčbu nezjednodušovat, protože léky všechno nevyřeší, jak se také často prezentuje. Co se týče médií, chápu, že novinář potřebuje články prodat, upozornit na téma a šokovat, k čemuž tato problematika svádí. Jenže naši klienti jsou mnohem častěji než pachateli trestných činů jejich oběťmi, což se málo ví. Nikdy jsem ve zprávách neviděl, že by řekli, že někdo okradl duševně nemocného. Zprávy navíc mohou mít velký vliv na populaci. Když se totiž uveřejní zpráva o sebevraždě a dané médium se v tom víc pitvá, je prokázané, že se v oblasti zvýší počet sebevražd. Je totiž řada lidí, kteří jsou na hraně a řeší svůj život, a pak místo aby se v novinách dočetli, že pacient se úspěšně vyléčil z deprese nebo jiný pozitivní příklad, tak vidí, že někdo spáchal sebevraždu. Pak mohou zvolit tuto formu řešení,“ upozorňuje docent Martin Anders z Psychiatrické kliniky 1. LF UK a VFN. Psychiatrická společnost ČLS JEP proto už několik let uděluje novinářskou cenu za článek či dokument, který představuje významný příspěvek k porozumění duševním onemocněním, ke zlepšení postavení duševně nemocných a k destigmatizaci psychiatrie.

Česká společnost je v porovnání s Británií mnohem méně tolerantní

Martin Anders přitom potvrzuje, že stigmatizace duševně nemocných je problém i v dalších zemích. „Že se s pojetím duševních chorob špatně bojuje, je problém na celém světě. Situace v ČR je podobná jako v ostatních státech. Naši kolegové z kliniky prováděli průzkum, kdy sledovali bulvární deníky a novinové zprávy, a zjistili, že je to v evropských zemích velmi podobné. Nikdo nenapíše, že kardiak někoho zavraždil, ale všichni napíšou, že byl schizofrenik,“ doplňuje docent Anders.

I když ale stigmatizace duševně nemocných trápí i další země, v Česku je problém ze strany společnosti, alespoň v porovnání s Velkou Británií, větší. Dokázaly to výsledky studie Národního ústavu duševního zdraví, která proběhla na konci roku 2013. Zatímco 56 procentům dotázaných Britů by buď vůbec nebo skoro vůbec nevadilo žít s někým, kdo má psychické onemocnění, v Česku to bylo jen necelých 15 procent. Pracovat s někým s psychickým onemocněním by nevadilo 68 procentům Britů, ovšem jen necelé pětině Čechů. Bydlet v sousedství duševně nemocného nevadí 72 procentům Britů a čtvrtině Čechů. Vypuknutí duševní nemoci by pak byl jasný důvod pro ukončení přátelství u necelých dvou procent Britů a více než 12 procent Čechů, naopak rozhodně by v přátelství pokračovalo přes 56 procent Britů a necelých osm procent Čechů.

Prezidentské výroky přilévají olej do ohně

Problém v Česku ovšem vedle médií zhoršují také politici – prezidentem počínaje. Připomeňme si například březnový výrok Miloše Zemana reagující na osminásobnou vraždu v Uherském Brodě. „Pokud jde o poslední masovou vraždu v Uherském Brodě, já u toho nebyl. Ale říkal jsem si dvě věci. Za prvé, někdy jsme příliš benevolentní k bláznům. Pouštíme je z psychiatrické léčebny zbytečně brzy, a pak je Žďár nad Sázavou, nebo je do psychiatrické léčebny neposíláme, a pak je to Uherský Brod,“ pronesl tehdy Zeman.

Podle prezidenta by tak zřejmě bylo nejlepší, kdyby všichni duševně nemocní byli doživotně zavřeni v léčebnách. Jenže se nabízí otázka, kdo všechno je dostatečně nemocný na to, aby byl zavřen – ambulance psychiatrů v roce 2013 navštívilo více než 603 tisíc lidí, což je o čtyři procenta více než rok předcházející. Další věc pak je, kam by se všichni ti „blázni“ vešli, když podle čísel ÚZIS byla předloni obsazenost lůžek v léčebnách na téměř 94 procentech. Prezident Zeman tak zapomněl dodat, že na jeho řešení bychom na psychiatrii museli navýšit peníze, protože v současnosti dáváme na tuto péči téměř nejméně v EU. Faktem navíc je, že všechny vyspělé státy systém velkých léčeben dávno opustily.

Proti vyjádření se ohradili také psychiatři. „Vyjádření prezidenta vyvolává mylný dojem, že v této společnosti existují dva druhy občanů – „blázni“ a „ti druzí“, kteří jsou vůči těmto „bláznům“ příliš benevolentní, takže potom „blázni“ ostatní občany ohrožují na životě. Tímto svým postojem výrazně posiluje stigmatizaci lidí, kteří mají tu smůlu, že trpí nějakým typem psychických potíží, z nichž drtivá většina žádné sklony k násilnému jednání nikdy neměla a nemá. V roce 2014 bylo v České republice spácháno 160 vražd a pouze jedné z nich se dopustila pachatelka pod vlivem závažné duševní poruchy. Ostatních 159 pachatelů žádnou duševní nemocí netrpělo a patřili tedy do skupiny „těch druhých“. Vyvozovat proto z naprosto ojedinělých incidentů, při kterých se násilného jednání dopustí člověk, který trpí takovým typem duševní nemoci, že za své jednání není trestně odpovědný, závěr, že míra benevolence vůči duševně nemocným je v České republice příliš vysoká, je zcela mylné,“ zareagoval tehdy výbor Psychiatrické společnosti ČLS JEP.

„Problém začíná už slovníkem, který se používá, například výrazy, které musely být vyřazeny z lékařské diagnostiky, protože se začaly používat jako nadávky. Podobně to funguje, když se o lidech mluví – používají se výrazy jako schizofrenik či alkoholik, i když nikoho nezajímá, že je to otec dvou dětí a vykonává nějaké zaměstnání. Jedno slovo člověka vyjádří a všichni už vědí, co si pod nálepkou mají představit. Před několika lety jsme dokonce psali ústavním činitelům, že v parlamentu používají výrazy jako „naše politika je schizofrenní“, i když to s nemocí nemá co dělat. Tato situace pokračuje dál včetně výroků pana prezidenta. Politici se chovají v tomto ohledu jako laici, kteří si problém neuvědomují a udržují tak stigma duševních poruch ve společnosti dál, i když by právě svým příkladem mohli výrazně kultivovat naši společnost“ podotýká Martin Anders.

Pomůže reforma psychiatrie?

Celý problém tak trochu připomíná bludný kruh. Také kvůli stigmatizaci totiž schází snaha dát do psychiatrie více peněz, což má za následek, že se vážně duševně nemocným nemusí dostat adekvátní péče a mohou nastat problémy, které předsudky společnosti ještě prohloubí.

„Stigma duševní nemoci je jednou z příčin, proč zástupci státu a plátců péče mají malou vůli investovat do péče o duševně nemocné. Duševně nemocní jsou navíc i znevýhodněni oproti jiným marginalizovaným skupinám (etnické minority, lidé s fyzickými handicapy) tím, že jim chybí silnější hlas, který by za destigmatizaci bojoval. Stigmatizační postoje se bohužel nevyhýbají nejen například pracovníkům policie, ale  ani odborným pracovníkům psychiatrických služeb,“ konstatuje na webu Psychiatrické společnosti Ondřej Pěč.

Naději v tomto směru ovšem znamená plánovaná reforma podpořená čtyřmi miliardami z Evropské unie. „Součástí reformy je například i to, že chceme, aby vznikala psychiatrická oddělení ve všeobecných nemocnicích. Máme dvě stovky nemocnic, ale jen třicet z nich má psychiatrické oddělení. Myslíme, že právě v nich může být odléčeno hodně pacientů, kteří jsou jinak sváženi z velkých oblastí do psychiatrických léčeben, které přitom de facto ani nemají takzvaná akutní lůžka. Pacient tak rovnou přeskočí do zařízení, které není primárně specializované na akutní péči a nemá pochopitelně ani dostupné všechny potřebné vyšetřovací metody. Když budete trpět depresí v Karlových Varech, tak se nedostanete na oddělení do nemocnice, což je menší stigmatizace než léčebna, protože tam zkrátka žádné není. Místo toho vás odvezou třeba do Dobřan. To je hrozné už proto, že by za vámi měli příbuzní hodiny dojíždět. Kdyby se podařilo alespoň v několika nemocnicích vytvořit nová oddělení, bylo by to skvělé,“ přibližuje jednu změnu, která by mohla pomoci situaci v ČR zlepšit, docent Anders.

Další novinkou pak mají být centra duševního zdraví, která by měla podpořit ambulantní a terénní péči. „Největší problém je samozřejmě financování těchto center, protože jde o průnik sociální a zdravotní sféry. Nyní se dohadujeme, co je sociální práce, a co už zdravotní. Obě strany si hlídají své budgety a je třeba říct, že systém péče bude stát víc než dosud. Centrum ale může fungovat jako PR psychiatrie – pokud někde bude, mělo by být sníženo riziko excesů týkajících se pacientů trpících závažnými duševními poruchami. Řeklo by se, že tím, že bude o nemocné dobře postaráno, bude psychiatrická problematika méně na očích. Aktuálně probíhají pilotní projekty, které zjišťují, kolik lidí celý systém péče v centru utáhne, kolik to bude stát peněz, jaké služby se budou poskytovat, o co bude zájem, a také jak to bude vnímáno okolím. Dvě nebo tři centra už jsou na spadnutí, takže by mohla být někdy začátkem příštího roku,“ dodává Martin Anders.

Michaela Koubová