Zdravotní sestra není silák Samson, ničí si záda i klouby. Zajímá to někoho?

Zdravotnickým pracovníkům pomáhají při manipulaci s pacienty zdravotnické prostředky, někdy se ale bez hrubé síly neobejdou. Zásadní je proto znát pravidla, jak postupovat, aby si nezpůsobili poranění pohybového aparátu. Foto: Wikipedie

Zdravotníci trpí poraněními pohybového aparátu třikrát častěji než dělníci na stavbách. Alespoň to tvrdí průzkum amerického Department of Labor’s Bureau of Labor Statistics, podle něhož utrpí ročně v USA 35 tisíc zdravotníků poranění závažná natolik, že si musí vzít volno z práce. Lze přitom předpokládat, že situace v ČR je přinejmenším stejně špatná, ale problémem se u nás nikdo systematicky nezabývá. Onemocnění bederní páteře nebylo zařazena na seznam nemocí z povolání, takže nám chybí přehled o tom, kolik zdravotníků je vážně postiženo. Cestou ke snížení počtu pracovníků s nemocnými zády a klouby přitom je nejen posílení personálu a vybavení potřebnými přístroji, ale také osvěta zdravotníků.

 

Nemoci pohybového ústrojí jsou nejčastější příčinou pracovní neschopnosti nejen v Česku (v roce 2012 tvořily příčinu více než 28 procent prostonaných dnů), ale i ve světě. Podle amerických statistik jsou to přitom nejčastěji právě zdravotníci, kdo kvůli poranění pohybového aparátu nedorazí do práce. Protože se zároveň ukázalo, že v praxi je snaha o prevenci problému malá, oznámila v červnu Occupational Health and Safety Administration zahájení inspekcí, které si posvítí na používání potřebné techniky, školení a záznamy případných úrazů. Nemocnicím přitom může hrozit pokuta do výše 70 tisíc dolarů.

Že vhodnými opatřeními skutečně lze zásadně snížit počet úrazů, už potvrdila missourijská Mercy Hospital Springfield. Ta vyvinula speciální program, díky němuž se následně v 35 nemocnicích Mercy snížil počet poranění personálu při manipulaci s pacienty o čtvrtinu. Zdravotnická zařízení v St. Louise pak také díky vlastnímu programu využívajícímu zdvihací přístroje a identifikaci situací, kdy k úrazům dochází, srazila množství úrazů o třetinu a počet dnů pracovní neschopnosti dokonce o více než 40 procent.

S tlustými Čechy je práce těžší. Doslova

Bohužel, i když existují účinná opatření, jak snížit počet stonajících zdravotníků kvůli úrazům vzniklým při zvedání pacientů, u nás zatím systémový přístup chybí. „Záleží na typu nemocnice, obecně je ale u nás na rozdíl od západní Evropy nebo Ameriky poměrně malá systematická snaha poškození zabraňovat školením, ale hlavně technickými prostředky, přičemž by se pak mělo jejich používání také vyžadovat. Setkal jsem se s tím, že nemocnice třeba i hydraulické zvedáky na pacienty má, ale personál je nepoužívá, protože pokládá za jednodušší rychle pacienta zvednout a někam přeložit. Nelékařské profese, jako jsou sestry, zdravotničtí asistenti a sanitáři, by se postupy měly učit už ve škole. Valná část jejich práce je manipulace s lidmi a je to o to aktuálnější, že jsme spolu s Řeky nejtlustší v Evropě,“ říká odborník na kvalitu ve zdravotnictví David Marx.

Jednou ze základních věcí, kterou by měl zdravotnický personál vědět, je, že pacient je podle nařízení vlády 361/2007 tzv. živé břemeno. Nařízení přitom říká, že „přípustný hygienický limit pro hmotnost ručně manipulovaného břemene přenášeného ženou při občasném zvedání a přenášení je 20 kg, při častém zvedání a přenášení 15 kg“. U mužů jsou limity stanoveny na 50 a 30 kilo. Občasným zvedáním a přenášením břemene se přitom rozumí maximálně celkem 30 minut v průměrné osmihodinové směně. „Práce spojená s ruční manipulací s břemenem překračující stanovené hygienické limity musí být přerušována bezpečnostními přestávkami v trvání 5 až 10 minut po každých dvou hodinách od započetí výkonu práce nebo musí být zajištěno střídání činností nebo zaměstnanců,“ uvádí nařízení.

Problém zvětšuje nedostatek personálu

Jenže takové časté střídání zaměstnanců je ve zdravotnictví problém. „Každý zaměstnavatel by měl mít na pracovišti vyhodnocená rizika a podle toho upravit pracovní prostředí. Pokud hrozí takovýto druh pracovního úrazu, měl by mít dostatek pracovníků – a na to v současnosti stále narážíme. Počty stanovené v personální vyhlášce neberou ohled na praktickou stránku výkonu činnosti. Vyhláška uvádí, že v LDN může na 45 pacientů sloužit jedna sestra. Podle nařízení by ale měly být na přenos pacienta zhruba čtyři sestry. V poslední době se stále setkáváme s fyzickým i psychickým přetěžováním zaměstnanců, a proto jsme se v minulém týdnu obrátili na radu vlády pro bezpečnost a ochranu zdraví při práci. Upozornili jsme jak na problém ve zdravotnictví, tak v sociálních službách, a budeme se obracet na inspektoráty práce. Dlouhodobě jsme se s ministerstvem zdravotnictví snažili vyjednat změnu personální vyhlášky, ale protože z jednání není výstup, budeme to řešit přes pracovně-právní vztah, zákoník práce a vyhlášku 361/2007,“ konstatuje šéfka zdravotních a sociálních odborů Dagmar Žitníková.

Odborový svaz zdravotnictví a sociální péče přitom provedl loni a letos dotazníková šetření, podle nichž se sestra na lůžkách standardní péče ve všech směnách nejčastěji stará o 11 až 15 pacientů, ve svátek nebo na noční směně pak o 16 až 20, někdy ale i o více než 31 pacientů. „V letošním roce však 32 procent respondentů odpovědělo, že na noční směně pracuje na lůžkách standardní péče pouze jedna všeobecná sestra, případně jedna porodní asistentka, přičemž vloni jich bylo 24 procent. Letos navíc jedno procento dotazovaných odpovědělo, že noční směnu vykonává pouze jeden zdravotnický asistent,“ uvádí odborový svaz. Na lůžkách následné péče se sestry na denní směně nejčastěji starají o 16 až 20 pacientů, na nočních směnách nejčastěji pečují o 31 a více pacientů. Tři čtvrtiny oslovených sester se pak domnívají, že je nezbytné okamžité navýšení personálu.

Technické vybavení? Jak kde

Dostatek personálu ovšem problém neřeší – další věcí je přístrojové vybavení. Vyhláška 92/2012 o požadavcích na minimální technické a věcné vybavení zdravotnických zařízení a kontaktních pracovišť domácí péče stanovuje jako povinné vybavení na lůžková oddělení koupelnu vybavenou zvedákem nebo sprchovacími pojízdnými lůžky. Zvedáky by měly být také na odděleních následné a dlouhodobé  péče, jenže znění je sporné. „Lůžkové oddělení musí být vybaveno prostředky pro polohování a zajištění hygieny imobilních pacientů a manipulaci s nimi; zpravidla se zřizují koupelny vybavené zvedáky a sprchovacími lůžky,“ píše vyhláška.

„Dostupnost je různá. Jsou zařízení, která přístroje mají a používají je. Zvedáky jsou hodně používány na odděleních ARO nebo JIP, kde se pacienti převážejí na různá vyšetření. V domovech pro seniory a LDN se ale zvedáky moc nepoužívají. Navíc tam často bývají stavební problémy, protože ta zařízení byla postavena na nějaký počet klientů v určité době. Dnes je tam problém, aby vůbec sestry měly ke klientovi nebo pacientovi přístup ze tří stran – bez toho není bezpečná manipulace možná. S tím se setkáváme dokonce i u novějších zařízení, což je pak otázka ochrany veřejného zdraví a hygieny. Stavební úřad může nebo nemusí dát požadavek, aby se ke stavbě vyjádřila hygiena. Pokud vyjádření není, v mnoha případech stavebník vůbec neuvažuje nad tím, že se bude jednat o zařízení určené k péči o ležící klienty a budou tedy třeba bezpečnostní zdravotnické předpisy,“ upozorňuje Žitníková.

Ne vždy ovšem to, že dané zdravotnické či sociální zařízení disponuje přístrojem, nutně znamená, že je o bezpečnost personálu postaráno. Jak například upozorňuje doktor Marx, některé zvedáky se používají tak obtížně, že je pro zaměstnance jednodušší pacienta zvednout.

„V nemocnicích a v domovech pro seniory se začínají objevovat zvedáky, ale otázkou je jejich používání – jsou sestrám dostupné, nebo jsou ve skladu na konci chodby? Je personál dostatečně vyškolen v jejich používání? Použití zvedáku je časově náročné – má personál čas na použití zvedáku? Kontroluje někdo, zda personál používá zvedák, a pokud ne, tak proč?“ pokládá další důležité otázky ředitelka projektu Ošetřovatelství.info a všeobecná sestra specialistka Lenka Šnajdrová.

Pomoci může škola zad

Ani zvedáky a další technické vybavení ale nejsou všespásné. „Pomůcky nepomůžou v každém případě, jsou neaplikovatelné třeba na poraněné pacienty, takže zdravotníci musí vědět, v kolika pacienta zvedat, jak ho chytit a jak při tom stát. Chce to tedy v praxi systematický přístup, trénink a dril,“ podotýká David Marx.

O to, aby personál věděl, jak si neublížit, už řada nemocnic skutečně usiluje. „Velká část zdravotnických zařízení připravuje tzv. Školu zad v rámci programu podpory zdraví a prevenci nemocí. Například v IKEM připravujeme školení pro sestry, jak předcházet bolestem zad, začátkem října,“ uvádí prezidentka České asociace sester a náměstkyně pro ošetřovatelskou péči a kvalitu v pražském IKEM Martina Šochmanová. Školu zad mají např. i pracovníci z FN Plzeň, ÚVN či ostravské fakultní nemocnice.

Nemoci bederní páteře na seznamu nemocí z povolání v roce 2017

Co dělat v případě, že navzdory opatřením k úrazu dojde? „V ČR se povinně hlásí pracovní úrazy. Ne všechny sestry ale při pracovní neschopnosti kvůli problémům se zády toto nahlásí. Pokud tedy sestřička při práci zvedne pacienta a zablokují se jí záda, měla by u zaměstnavatele v knize pracovních úrazů sepsat, kvůli čemu k úrazu došlo, a uvést svědky. Pak si zajde k ošetřujícímu lékaři, kterému by měla sdělit, že k poškození došlo při výkonu povolání. Když je pak sestra v pracovní neschopnosti, je každý zaměstnavatel povinně pojištěný u Kooperativy a měl by vyplácet stoprocentní náhradu mzdy. Po ukončení pracovní neschopnosti se podle nyní nově upravené vyhlášky vyčíslí nároky zaměstnance,“ vysvětluje Dagmar Žitníková.

Poranění bederní páteře, která jsou u zdravotníků častá a vážná, bohužel však zatím stále chybí na seznamu nemocí z povolání (ačkoliv seznam nemocí z povolání EU obsahuje dvě položky týkající se onemocnění páteře). I když už se o jejich zařazení roky mluví, nepřibyly ani při novelizaci na začátku letošního roku. Zařazeny by tedy snad měly být ve verzi, která začne platit v roce 2017. „Ale každá zdravotní sestra podmínky přetěžování páteře nesplní. Záleží totiž například na množství personálu na oddělení, jaké má pomůcky, zda jsou lůžka polohovací, a na dalších podmínkách práce,“ vysvětlila pro Lidovky.cz přednostka Kliniky pracovního lékařství FN Olomouc Marie Nakládalová.

V zahraničí se máme co učit

Ve výsledku se tak stran ochrany zdravotníků před poraněními nemáme v ČR moc co chlubit. „V minulých pěti letech jsem měla možnost v zahraničí navštívit řadu zdravotnických i sociálních zařízení. Pomůcky typu zvedáků jsou tam naprosto běžné. Práce je navíc z hlediska počtu zaměstnanců úplně jinak členěná. V nemocnicích je poměrně dost nižšího zdravotnického personálu, čemuž pak odpovídá i rozložení zátěže. Bohužel i počty nižšího zdravotnického personálu jsou personální vyhláškou u nás stanoveny nízko. V porovnání se jinými zeměmi jsme na tom tedy v množství poraněných zdravotníků poměrně špatně. Například ve Velké Británii se nemocem z povolání a pracovním úrazům věnuje hodně velká pozornost. Každoročně se tam dělají studie na tuto problematiku a zátěž sester tam řeší intenzivně – je v popředí zájmu zaměstnavatelů i společnosti,“ konstatuje Dagmar Žitníková.

„U nás se dosud na problém nekladl systematický důraz a jde tak o záležitost osvícenosti jednotlivých zdravotnických manažerů. Je to tedy úloha pro odbory, zaměstnavatele a vzdělavatele, protože zdravotníci vždycky budou zvedat těžké lidi,“ uzavírá doktor Marx.

Michaela Koubová

Zaujal vás náš článek? Budeme rádi, když dáte svůj hlas Zdravotnickému deníku v anketě

Křišťálová lupa zde.   kl-hlasovani-button-88x31-1