Fond pro odškodnění rodin poškozených vakcinací vznikne během dvou až tří let

V zahraničí je očkování často podporováno osvětovými kampaněmi (na snímku kampaň z Colorada v USA). U nás zatím zůstává osvětová činnost hlavně na bedrech odborných společností, systematická a viditelná podpora ze strany ministerstva spíše chybí. Foto: Immunizeforgood.com

Praktičtí lékaři pro děti a dorost budou muset ještě dva až tři roky počkat, než z nich bude sňata odpovědnost za případné nežádoucí účinky povinného očkování. Způsob odškodňování totiž bude třeba upravit novým zákonem, na jehož základních premisách nyní pracuje pracovní skupina zabývající se očkováním na ministerstvu zdravotnictví. V Česku bychom přitom měli jít cestou správního řízení – poškození se tedy nebudou muset soudit v občansko-právním sporu podle občanského zákoníku, ale jejich nárok bude posouzen a případně jim bude vyplaceno odškodné ze speciálního fondu.

 

„Ze strany ministerstva bylo potvrzeno, že v polovině listopadu půjde na poradu vedení verze, kde budou vyjmenované stěžejní body, které bude muset zákon řešit, aby mohl vzniknout fond odškodnění. Bylo tedy řečeno, že to půjde správní cestou a přípravou nového zákona. Nyní se řeší všechny body, které by měly v zákoně být – kdo posoudí, jestli bylo poškození ve vazbě na očkování, jaká forma odškodnění bude zvolena a podobně. Fond bude pravděpodobně státní, takže bude buď na vládní úrovni, nebo spíše pod ministerstvem zdravotnictví. Je otázka, jak bude naplňován – je možné, že tam finance bude dávat vláda nebo ministerstvo, ale je možné i to, že to bude farmaceutický průmyslu – dělává se, že do fondu přispívají výrobci vakcín. Zatím se ale tyto věci ještě neřeší, řeší se zákon. Dokud ten nebude, nese odpovědnost za očkování očkující lékař,“ vysvětluje vědecký sekretář vakcinologické společnosti Roman Chlíbek.

Protože žádná vakcína není stoprocentně účinná ani bezpečná (jako ostatně jako jakýkoliv jiný lék), ale na druhou stranu stát očkování nařizuje, měl by za něj také nést odpovědnost. Bohužel ani v zahraničí ještě není zcela samozřejmá existence programu odškodňování následků očkování – dosud si ho na světě zřídilo 19 zemí. Jako první ho zavedlo v roce 1961 Německo, kde tamní Nejvyšší soud rozhodl, že lidé, kteří byli poškozeni povinným očkováním (šlo o dnes už vymýcené pravé neštovice), mají nárok na odškodnění. Nejnověji pak byly programy zavedeny v Maďarsku, na Islandu a ve Slovinsku.

„Pokud chceme mít kvalitní očkovací program, bez systému odškodňování to nepůjde. Jde o velkou mezeru. Jak podotkl i Ústavní soud, stát musí převzít zodpovědnost za finanční odškodnění,“ zdůrazňuje profesor Chlíbek. Podle něj by sice bylo rychlejší zavést model právního řízení, kde se poškozený musí soudit, ten ale považuje za méně vstřícný k poškozeným. „Mě přijde nefér vůči rodičům, které nutí žalovat stát. Oproti tomu v modelu správního řízení tu bude odškodňovací fond a rodič, který se domnívá, že má dítě poškozené po očkování, si zažádá ve správním řízení o kompenzaci. Pak někdo musí vyřešit, zda je tam souvislost nebo ne, zda je nárok na odškodnění, kolik dostane a jak to bude vypláceno – zda jednorázově, nebo formou doživotního invalidního důchodu,“ doplňuje Roman Chlíbek.

Počet přiznaných nároků v zemích, které odškodňování mají, přitom není nijak vysoký. Např. v Německu bylo od roku 1961 do roku 2001 přiznáno zhruba čtyři tisíce nároků, ve Finsku jich mezi lety 2004 až 2008 bylo 45. Rozhodování přitom trvá od půl roku do tří let. Co se týče výše částky, třeba v Británii se vyplácí jednorázově 120 tisíc liber.

Povinné očkování mají i za hranicemi. Ve Francii hrozí i dva roky vězení

Ačkoliv praktičtí lékaři pro děti a dorost usilují o to, aby odpovědnost za vedlejší účinky neležela na nich, na povinnosti očkování trvají. „Kdybychom dnes dali povinnost očkování pryč, zaděláme si na průšvih,“ konstatuje šéfka Odborné společnosti praktických dětských lékařů pro děti a dorost Alena Šebková. Povinnost ostatně potvrdil i Ústavní soud a ani v zahraničí nejsou sankce za neočkování něco nevídaného, nemluvě o zákazu vstupu neočkovaných dětí do státních školek.

„Řada států nám přístup k očkování a proočkovanost závidí. S tím, jak se objevují epidemie infekčních onemocnění kvůli pokleslé proočkovanosti, v mnoha zemích začínají přitvrzovat. Kalifornie teď čerstvě zavádí povinné očkování proti spalničkám. Povinné očkování proti difterii, tetanu a poliu potvrdila také francouzská ústavní rada. Jde to tak natvrdo, že tam hrozí až dva roky vězení a pokuta více než 820 tisíc korun – u nás hovoříme o deseti tisících korunách. Pro rodiče, kteří očkování odmítnou ve Francii, jsou tedy sankce mnohem vyšší. Ve Španělsku, kde se po 29 letech vrátil záškrt, vláda prohlásila, že neočkovat je nezodpovědné, odpůrci šíří lži a působí zmatky,“ upozorňuje profesor Chlíbek s tím, že V Česku s jednou výjimkou Nejvyšší správní soud vždy potvrdil platnost pokuty rodičům za nepodstoupení očkování u dětí.

I u nás přitom mají neočkované děti zapovězen vstup do státních školek. Letos v květnu přitom Národní imunizační komise stanovila (a v červenci to ministerstvo zdravotnictví vydalo metodickým pokynem), že z odborného pohledu je akceptovatelné, aby dítě mělo před nástupem do předškolního zařízení aplikovanou minimálně jednu dávku vakcíny proti MMR a pro hexavakcínu, jsou-li pro to objektivní důvody, jako minimální schéma stanovila 2+1. Toto schéma ovšem není v souladu s vyhláškou, kde je stanoveno 3+1. Právě otázka schémat hexavakcíny přitom byla jedním z témat, o nichž včera jednala pracovní skupina zasedající na ministerstvu.

„Dohodlo se, že se bude dále diskutovat o možnosti očkovacího schématu 2+1. Zváží se tedy schémata 3+1 a 2+1, najdou se argumenty pro a proti, výhody a nevýhody. Otázka možnosti přechodu z 3+1 na 2+1 tedy není uzavřená, je teoreticky možná a je otázkou diskuse, jestli se zapracuje do novelizované vyhlášky nebo ne,“ přibližuje Roman Chlíbek s tím, že obě schémata jsou funkční a stejně bezpečná. Schéma 3+1, které máme my, používá 70 procent Evropy, USA, Kanada či Austrálie. Nechat obě varianty by však bylo problematické, protože je třeba dopředu vědět, která vakcína a v jakém množství se bude používat, aby bylo možné zajistit její dodávky a nehrozil výpadek.

Do školky se v předškolním věku dostanou brzy i neočkovaní

Pracovní skupina včera projednávala také další body, které se bezprostředně týkají toho, kdy neočkované dítě smí či nesmí vstoupit do školky. „Mluvilo se o upřesnění, co jsou trvalé a přechodné kontraindikace, které dětem brání vstupovat do mateřských školek. Byli jsme také informováni, že s připravovanou novelou školského zákona se hovoří o zavádění povinné jednoroční předškolní docházky v pěti letech. U dětí, které nebudou plně očkovány a nemohou tedy chodit do školky, byla shoda na tom, že bude použita ta část zákona, kde je uvedeno, že zákaz se povinné školní docházky netýká. Teoreticky tedy i dítě neočkované z důvodu, že se tím rodiče nesouhlasí, bude moci na poslední rok do mateřské školy nastoupit,“ říká profesor Chlíbek s tím, že se ve spolupráci s ministerstvem také podařilo dohodnout na přípravě materiálu pro rodiče, kde se osvětlí např. alternativy a možnosti při potenciálním výběru při očkování u dětí.

„Individuální očkování se uplatňuje u dětí, u nichž je to zapotřebí ze závažných zdravotních důvodů. Nejde o výběr dle uvážení rodiče. Termínem individualizace očkování se rozumí proces spojený s určením genetické či jiné predispozice k nemoci a individuální určení, která očkování aplikovat a která ne, případně o přípravu vakcíny šité na míru daného jedince. Ale to je zatím hudba budoucnosti,“ vysvětluje Roman Chlíbek.

Snahy o zavádění alternativních schémat z jiných než medicínských důvodů, které nejsou nijak klinicky podložené, přitom přicházejí nejen stran rodičů, ale také zákonodárců. V poslanecké sněmovně o ně v rámci schvalování novely zákona o ochraně veřejného zdraví (neúspěšně) usilovala např. Nina Nováková (TOP 09), nezdravě kreativní pak byli také senátoři. Ti totiž vrátili výše zmíněný zákon poslancům s pozměňovacím návrhem, že místo aby bylo možné do školky přijmout jen dítě, které se podrobilo stanovenému očkování, mělo by být možné přijmout dítě, které má pouze potvrzení o tom, jakým očkováním se podrobilo.

„Pak by bylo možno přijmout zcela neočkované dítě. Někdo by totiž mohl podat potvrzení o tom, že se dítě nepodrobilo žádnému očkování, čímž by byla gesce zákona naplněna,“ vysvětluje záměr návrhu Chlíbek. Poslanci naštěstí v polovině září tento návrh přehlasovali, takže zákon zůstal v původním znění.

Požadavky rodičů? Natahovat, oddalovat, rozkládat…

Povinnost nechat své děti očkovat se ovšem v současnosti mnozí rodiče snaží obcházet – jedním způsobem je např. stálé odkládání s výmluvou na rodinné důvody, proč nebylo možné se dostavit. Další usilují o zmiňovaná alternativní schémata, snaží se prodlužovat termíny mezi jednotlivými očkováními nebo chtějí vícesložkové očkování rozkládat.

„Někdy rodiče ani neuvažují o tom, že když dítě bodnu, je to pro něj nepříjemný zážitek. Když si vezmete, že bych u kojence místo čtyř očkování měla dělat jedenáct, přijde mi divné miminko tímto způsobem stresovat,“ podotýká Alena Šebková.

Řada rodičů také chce očkování odkládat s tím, že ještě není imunitní systém dítěte vyzrálý. Podle Romana Chlíbka je sice pravda, že imunitní odpověď je ve vyšším věku lepší, nicméně se tak vytváří období, kdy je dítě zcela bez ochrany. V raném věku přitom mívá nemoc zpravidla vážnější průběh a bývá obtížnější ji správně diagnostikovat. Navíc vyšší množství protilátek nemusí vůbec znamenat, že dítě bude lépe chráněno – onemocnět by nemělo ani dítě s tisícem jednotek protilátek, ani to s desítkami tisíc.

Užitečnost ochrany proti hepatitidě B v hexavakcíně

Někteří rodiče se zase snaží snížit domnělou imunitní zátěž na organismus svého dítěte tak, že chtějí očkovat jen proti některým chorobám. Zpochybňována tak bývá žloutenka typu B, která je součástí hexavakcíny. Argumentem je, že riziko infekce touto nemocí v dětském věku je minimální – do 14 let se v předvakcinační éře infikovalo zhruba 23 dětí ročně.

„Jenže když se hepatitidou B nakazí děti, je tu nejvyšší riziko přechodu do chronicity. S tím jsou pak spojené celoživotní následky, jako je cirhóza či riziko karcinomu jater. K přenosu přitom může dojít při kontaktu s krví či záměně kartáčku. Na druhou stranu už na ministerstvo doputovala žádost, kdy se rodiče dozvěděli, že do školky mají nastoupit dvě nakažené děti. Teď se obávají o své děti a ptají se, co s tím kdo bude dělat. Máme tu tedy zvláštní stav, kdy se tvrdí, že malé děti se nemohou nakazit, a když se nějaké nakažené objeví ve školce, je panika mezi rodiči a píše se na ministerstvo,“ podotýká profesor Chlíbek s tím, že ochrana proti žloutence typu B je celoživotní, takže není důvod očkovat až např. v 15 letech a riskovat řadu let malé, ale ne zcela vyloučené riziko.

„Je třeba si uvědomit, že virus hepatitidy B je daleko stabilnější než virus HIV. Když se ale někde dítě píchne o jehlu, na hepatitidu B rodiče nemyslí. Já i moje kolegyně přitom známe z praxe případy, kdy se dítě píchlo na pískovišti nebo si dokonce v tramvaji sedlo na sedačku, kde byla zapíchnutá jehla. Pak se akutně doočkovávalo,“ doplňuje Alena Šebková.

Plošné očkování proti hepatitidě B u dětí přitom provádějí tři čtvrtiny evropských států, ve zbylých se očkují rizikové skupiny. U nás ovšem aktuálně vypuštění hepatitidy B z očkování stejně příliš nepřichází v úvahu, protože došlo k výpadku pentavakcíny na našem trhu.

Odborná společnost varuje před falešnými potvrzeními

Někteří rodiče také vyžadují pouze očkování proti chorobám, které oni sami považují za nebezpečné. „Kupodivu se teď často objevuje, že chtějí očkovat proti tuberkulóze, přitom ale tato vakcína má ve srovnání s hexavakcínou více závažnějších nežádoucích účinků. Proto mě někdy překvapuje, že do tohoto rodiče jdou, ale diví se, že dítě může v našich podmínkách zemřít na tetanus,“ upozorňuje doktorka Šebková.

Bohužel se nyní objevují lékaři, kteří rodiče v jejich počínání podporují a vycházejí jim vstříc. Zprávy o tom, který praktik je ochoten vydat falešné potvrzení o očkování pro přijetí do školky, si pak odmítači očkování sdílejí na internetu.

„My to bohužel víme takzvaně z doslechu, ale nemůžeme to řešit, protože jak se říká, kde není žalobce, není soudce. Naše odborná společnost ale vydává postupy a doporučení, a tak se alespoň snažíme kolegy upozornit, že nejen že to není etické, ale že se dopouštějí trestného činu. Měli by si také uvědomit, že se to může obrátit proti nim nejen tak, že se na to záhy přijde. Může se totiž stát, že neočkované dítě onemocní preventabilní nemocí, proti které mělo být očkováno, a rodič na lékaře poukáže s tím, že jim razítko dal,“ varuje Alena Šebková.

Michaela Koubová