Naděje pro zraněné americké vojáky z Afganistánu a Iráku: transplantace penisu

První a zatím jedinou úspěšnou transplantaci penisu na světě provedl loni v prosinci tým lékařů z fakultní nemocnice ve městě Stellenbosch nedaleko Kapského Města v Jihoafrické republice. Jednadvacetiletý muž přišel o penis při zpackaném tradičním rituálu obřízky tři roky před provedeným zákrokem. Pacient se po transplantaci zcela zotavil a nově nabytý orgán má zcela funkční. Nejnovější zprávy říkají, že už se svojí partnerkou čeká dítě. Foto: Stellenbosch University

Už velmi brzy bude vojákům americké armády, kteří byli zraněni při bombových útocích v Afganistánu či Iráku a trpí trvalými následky na svých intimních partiích, k dispozici speciální operace. Dosud sice ještě nebyla v USA provedena, ale tým chirurgů z lékařské fakulty Johns Hopkins University v Baltimoru, si na transplantaci penisu věří. Orgány budou pocházet od zemřelých dárců a lékaři slibují, že se postupně vojákům navrátí jak močové funkce, tak i citlivost a případně i sexuální schopnost. Tématem se zabývá deník New York Times.

 

Mezi lety 2001 až 2013 utrpělo při výkonu vojenské služby v Afganistánu či Iráku 1367 mužů poranění genitálií, plyne z údajů v registru úrazů amerického ministerstva obrany. Většina jich je mladších 35 let. Podomácku vyráběné bomby je částečně, nebo zcela připravily o penisy či varlata.  Zatímco chybějící končetiny jsou dobře známým symbolem těchto válek, poškození genitálií je utajovaným zraněním z pochopitelných obav z ostudy, stigmatizace, rozpaků…

„Tato genitourinární poranění (pohlavně-močová – pozn. red.), nejsou ta, o nichž bychom slyšeli, nebo četli příliš často. Myslím, že lze souhlasit, že žádné jiné zranění, které utrpí naši bojovníci není více zničující, než když mladý muž ve svých dvacetinách vrátí domů se zcela destruovanou pánevní oblastí,“ řekl New York Times dr. W. P. Andrew Lee, šéf plastické a rekonstrukční chirurgie v Johns Hopkins University.

Dva světové pokusy. Zatím 1:1

Až dosud byly ve světě zveřejněny v lékařských časopisech dva pokusy o transplantaci penisu – jeden selhal v Číně a druhý skončil v Jihoafrické republice úspěchem. Operace je považována stále za experimentální a univerzita Johns Hopkins povolila svým lékařům provést 60 transplantací. Univerzita bude výsledky monitorovat a rozhodne, zda se operační postup nakonec stane standardní léčbou. Rizika jsou podobná jako u jiných velkých transplantací a zahrnují krvácení, infekci, odmítnutí nového orgánu organismem pacienta či zvýšení rizika rakoviny po imunosupresivech.

Pacienti by měli být realističtí a nečekat, že získají všechno zpět, upozorňuje doktor Lee. „Někteří doufají, že budou mít děti, myslím, že je to realistický cíl,“ říká lékař.

Transplantován bude penis a nikoliv varlata, kde vznikají spermie. Takže příjemce může být otcem, dítě bude geneticky jeho vlastní a nikoliv potomkem dárce. Samozřejmě muži, kteří přišli o varlata, mohou podstoupit transplantaci penisu, ale nebudou schopni mít vlastní biologické děti.

Pokus v Číně z roku 2006 skončil neúspěchem po několika týdnech údajně z psychologických důvodů. Čínští lékaři tvrdili, že ani mladý muž ani jeho manželka nepřijali fakt, že úd pochází od dárce. Experti z Johns Hopkins však mají pochybnosti, viděli fotografie z této operace a na nich identifikovali známky mrtvé a odlupující se kůže, pravděpodobně v důsledku nedostatečného prokrvení.

Naproti tomu příjemce v Jižní Africe, což byl mladý muž, kterému byl penis amputován při zpackané obřízce, je už nyní otcem.

Zdroj: Plastic and Reconstructive Surgery; Johns Hopkins University, upraveno ZD
Zdroj: Plastic and Reconstructive Surgery; Johns Hopkins University, upraveno ZD

Nejhorší zranění

Lékaři, kteří léčí mladé muže zraněné v boji, říkají, že bez ohledu na to, jak vážná mají další zranění, první věc, na kterou se ptají, když se vzbudí po operaci, je, zda jsou jejich genitálie neporušeny.

„Naši mladí pacienti raději přijdou o obě nohy a ruce, než, aby měli urogenitální poranění,“ řekl New York Times Scott E. Skiles, supervisor sociální práce s pacienty po polytraumatech z oddělení pro veterány zdravotnického systému v Paolo Alto. Seržant Aaron Causey, který přišel o obě nohy, jedno varle a část druhého, následkem výbuchu podomácky vyrobené bomby, prohlásil, že poškození varlat bylo tím nejhorším na celém jeho zranění. “Bez ohledu na to, kdo jste – voják, civil, kdokoliv – když máte úraz jako je tento, je to víc než jenom fyzické zranění,“ uvedl seržant Causey.

Někteří lékaři myšlenku transplantace penisu kritizují, protože není nezbytná pro záchranu pacientova života. Doktor Richard J. Redett, šéf dětské plastické a rekonstrukční chirurgie v Johns Hopkins ale namítá: „Když se setkáte s těmito lidmi, vidíte, jak důležité to je. Ztráta penisu a částí šourku je zničující. Je to část těla, která je pevně spojena s vnímáním sama sebe a identifikací jako muže.“ Jeho slova potvrzuje další odborník z Johns Hopkins, tentokráte na bioetiku Jeffrey Kahn. Ten na speciální konferenci na toto téma uvedl, že manželky zraněných veteránů říkají, že poranění v oblasti genitálií nahlodává mužství a identitu jejich partnerů. Vypovídající podle něj bylo i to, že se zmíněné konference účastnili postižení muži, ale žádný z nich nebyl ochoten hovořit o svém zranění.

Penis jako ruka

Podle dr. Redetta sice chirurgové mohou vytvořit penis z tkáně získané z jiných částí pacientova těla, ale operace se pak provádí na stále více genderově nejisté osobě. Erekce není možná bez zavedení implantátu, který se může vychýlit ze své polohy, způsobit infekci, nebo zcela „vypadnout“.  Z těchto důvodů tým lékařů z Johns Hopkins  považuje transplantace za nejlepší řešení v případě, že není možné původní penis zachránit nebo zrekonstruovat.  Jestliže transplantace selže, orgán je zase odstraněn a příjemce na tom není hůře než před operací.

Problém je tedy spíše psychologický a otázka zní: mohou muži a jejich partnerky (či partneři) přijmout myšlenku, že jejich nejintimnější součást pochází z těla jiného člověka? Ptá se New York Times.   Dr. Brandacher míní, že nejlepší analogií jsou transplantace ruky, protože ruce jsou osobní a charakteristickou součástí člověka a příjemce je může vidět, na rozdíl od ledvin nebo jater. „Mohu vám říci – a jsem v tom od roku 1998 – každý jeden pacient se po operaci podívá na transplantovanou tkáň, zkusí s ní pohnout a okamžitě jí začne nazývat ‘má ruka’. Okamžitě ji do sebe včlení jako součást svého těla. Mohu extrapolovat, že to bude stejné i pro tento druh transplantace,“ vysvětluje dr. Brandacher.

Dr. Kahn říká, že je nezbytné, aby rodiny dárců orgánu byly zvlášť dotazovány na souhlas s použitím penisu, stejně jako je vyžadován zvláštní souhlas s darováním tváře, nebo ruky. Nelze totiž přepokládat, že lidé, kteří si přáli, aby jejich milovaný zemřelý daroval ledviny nebo játra, také souhlasí s odstraněním jeho genitálií. Navíc chirurgové stojí o relativně mladé dárce, aby se zvýšila pravděpodobnost, že bude transplantovaný orgán funkční.

Zatím jenom pro raněné v boji

Zatím budou operace nabízeny pouze mužům, zraněným v boji. Nebudou dostupné lidem, kteří si chtějí změnit pohlaví. Jednou se to možná změní, až budou operace standardně zavedenou a vyzkoušenou léčbou. „Co řeknete rodině dárce? 23letý zraněný ve službě –  to zní dost jinak, než někdo, kdo si chce změnit pohlaví,“ poznamenává dr. Kahn.

První kandidáti jsou už vytipováváni a vzniká čekací listina. Univerzita zaplatí jednu transplantaci a bude žádat ministerstvo obrany o peníze na další operace. Chirurgové darují svůj čas, zdůrazňuje dr. Lee. Za pomoci srovnání s transplantacemi rukou, které se na Johns Hopkins provádí, lékař odhaduje, že by se náklady na jednu operaci mohly pohybovat mezi 200 tisíci až 400 tisíci dolary (téměř 10 miliónů korun). Ministerstvo pro záležitosti veteránů by mělo podle jeho představ zaplatit léky, které užívá pacient k předcházení rejekce (odmítnutí) orgánu.

Projekt se připravoval několik let, provázel ho rozsáhlý výzkum a trénink na zemřelých. Na nich lékaři zkoumali také proudění krve v penisu. Podle dr. Leeho při výzkumu zjistili dosud neznámé aspekty o zásobování penisu krví, které budou rozhodující pro úspěch transplantace. Operace by měla trvat 12 hodin. Operatéři propojí šest nervů a šest nebo sedm cév a tepen, které sešijí pod mikroskopem.

Prvních několik týdnů po operaci, bude mít pacient zaveden katetr k zajištění odvodu moči. Sexuální funkce se rozvine postupně,  během několika měsíců. Podle dr. Leeho nervy budou růst od příjemce do transplantovaného orgánu zhruba rychlostí jednoho inche (2,54 cm) za měsíc.

-cik-