Úrazoví chirurgové volají po osvětě na poli medicíny katastrof. Na univerzitách zdravotnických i jiných

Základem při poskytování péče při hromadných neštěstích je, aby první, kdo dorazí na místo, provedl tzv triáž, tedy roztřídění pacientů dle urgence ošetření. Následně jsou zranění přepraveni do příslušných zařízení. U nás mají největší zkušenosti s medicínou katastrof lékaři vyjíždějící na vojenské mise nebo spolupracovníci Lékařů bez hranic. Ti poskytovali pomoc také při zemětřesení na Haiti v roce 2010 (na snímku poskytují pomoc vojenští zdravotníci). Foto: Wikipedie

Měli bychom vzdělávat o postupech při neštěstích a katastrofách nejen zdravotníky, ale i další studenty vysokých škol. To je apel, který včera vznesli zástupci České společnosti úrazové chirurgie ČLS JEP na semináři s názvem Medicína katastrof, který se konal na půdě senátu. Odborníci navíc upozorňují na podfinancovanost jejich oboru, který je dlouhodobě pro nemocnice ztrátový a proto se ho snaží omezovat ve prospěch lukrativnějších odborností.

 

„V současné době není naše společnost připravena na to, jakým způsobem na katastrofu reagovat. Dřív každý inženýr věděl, jakým směrem se má položit, když vybuchne atomová bomba. Když někdo v současné době na stadionu Sparty řekne, že tam je bomba, tak se lidé ušlapou. Národ by o tomto měl být informován a vědět, co má kdo kdy dělat,“ vysvětluje docent Leopold Pleva, primář Traumatologického centra FN Ostrava a předseda České společnosti úrazové chirurgie.

Odborníci proto žádají, aby se chování a postupy při neštěstích učily na školách a šlo o povinný výukový předmět jak na zdravotnických univerzitách, tak na vysokých školách technických, humanitních, uměleckých i mediálních. Právě dobrá spolupráce s médii totiž pomohla například při loňských teroristických útocích v Paříži. Sami úrazoví chirurgové se přitom zasazují o to, aby znalost medicíny katastrof byla součástí výuky zdravotníků. Zřídili proto při lékařské fakultě v Ostravě Ústav medicíny katastrof, který vzdělává mediky pátých ročníků.

„Rozšířili jsme výuku studentů lékařské fakulty v nácviku řešení závažných situací. Ústav má za úkol propojit výuku s přednemocniční péčí a navazujícím integrovaným záchranným systémem, traumasystémem státu a evakuací, abychom se neušlapali. Studenti se nejdříve seznámí s typologií, legislativou, organizací zdravotní péče, řízením zásahu a transportu, dále se specifiky medicíny katastrof, lékařskými postupy, traumatologickými a evakuačními plány, přednemocničním tříděním a život zachraňujícími výkony. Máme spolupráci s hasiči a záchranným systémem, kde se seznámí s vybavením jak při radiačním nukleárním ohrožení, tak při ohrožení toxickými látkami. Nechybí samozřejmě psychosociální péče, etika a profesionalita,“ popisuje Leopold Pleva s tím, že studentům přednášejí také vojenští lékaři o zkušenostech ze zahraničních misí. Praktické znalosti předávají studentům také hasiči či odborníci z Vysoké školy báňské, kteří se dělí o zkušenosti ohledně výbušnin a toho, jaká zranění mohou způsobit.

Šéf pražské záchranky Petr Kolouch přitom apeluje na to, aby bylo vzdělávání co možná nejjednotnější, nejlépe v rámci v zahraničí předepisovaných kurzů ALS, ATLS, PALS a BLS s pětiletou platností a povinným opakováním (což u nás zatím neplatí). „Jde o pravidla pro všechny urgentní příjmy, které potom zjednoduší komunikaci složek a udrží ve stavu bdělosti všechny věkové kategorie lékařů v iniciální fázi, kdy není času nazbyt a chyba, která se tam stane, je vždycky fatální,“ poukazuje Petr Kolouch. Bohužel je ovšem s těmito kurzy ten problém, že jejich uspořádání stojí půl milionu korun. Například v Moravskoslezském kraji na takový kurz pro dvacet lidí poskytl nyní finance kraj.

Nepraktické kartičky při triáži by mohly nahradit sledovací náramky

Do budoucna by Ústav medicíny katastrof chtěl rozšířit výuku také na paramediky a nelékařské obory. Výstupem, který se již povedlo naplnit, je vypracování metodiky nových operačních metod a postupů v ošetřování hromadných úrazů a následků katastrof. Nadále pak chce ústav pracovat na managementu vzájemného propojení urgentních příjmů a traumacenter v ČR s urgentními příjmy v sousedních státech. Dalším úkolem je také vývoj nových operačních materiálů a instrumentárií k řešení a léčení následků katastrof.

„Cílem je kroužkování pacientů, tedy jejich označení. Nyní totiž nemáme možnost kontrolovat pohyb a pobyt zraněných. Každý by tedy měl mít kroužek RFID, který by ho kdekoliv sledoval, abychom věděli, v jakém zdravotním stavu je a kde se nachází,“ vysvětluje docent Pleva s tím, že půjde například o žlutý, zelený a červený náramek jasně rozdělující zraněné do skupin. Mělo by do něj jít nadiktovat stav pacienta a šlo by díky němu zjistit, jaká vyšetření už dotyčný prodělal. Že je ztrácení pacientů při hromadných neštěstích reálný problém, se přesvědčili záchranáři při lednové srážce autobusu s dvěma kamiony a osobním autem u Rozvadova. Protože na místě zasahovali také němečtí záchranáři a část pacientů byli Němci, došlo k tomu, že byli někteří zranění odvezeni bez vědomí českých záchranných složek do Německa.

Podle Petra Koloucha bychom při tvorbě nových postupů měli jít cestou jednoduchosti. Něco jiného je totiž vymyslet něco od stolu, a něco úplně jiného uplatnit to za nepříznivých podmínek při skutečném neštěstí. Proto je podle něj potřeba čerpat ze zkušeností těch, kdo při hromadných neštěstích v reálu pomáhali a kdo vyjíždějí například v rámci vojenských misí nebo s Lékaři bez hranic.

„Mohou nám dávat zpětnou vazbu z míst, kde je masívní postižení a větší počet zraněných. Tady bych si dovolil upozornit, že když se někomu rozbije počítač nebo IT, je paralyzován celý systém. My si komplikujeme život vyvíjením poměrně složitých triážních systémů (tj. způsobů, jak rozdělit pacienty podle urgence ošetření, pozn. red.) a detailními informacemi na kartičky, ale spokojenost na konci je pouze na cvičení za slunného počasí pod kamerami, bez vlivu vlhkosti a s předem definovaným scénářem. Všechny složky, které někdy zažily hromadné neštěstí, ať už ve vojenském, nebo v civilním sektoru, přinášejí jednoznačnou informaci: je třeba jednoduché třídění s minimem detailů a rychlým odsunem do shromaždišť. Pokud budeme řešit neštěstí za mlhy, deště a v noci, jsou veškeré tirážní kartičky v rozměrech, jak jsou dnes požadovány, nevzniknutelné a v nemocnicích nečitelné. Proto bych plédoval za zjednodušení systémů,“ říká ředitel Kolouch.

Problém? Mezery v síti i financování

Při plánování péče je ovšem třeba myslet také na dětské pacienty. Profesor Petr Havránek z Kliniky dětské chirurgie a traumatologie Thomayerovy nemocnice proto zdůrazňuje nutnost zvláštního vzdělávání v dětské chirurgii. „Problematika dětské traumatologie se poměrně zásadně liší od dospělé problematiky a v poslední době se ještě vzdaluje,“ zdůrazňuje profesor Havránek. Proto je podle něj chyba, že jsou v současné navrhované novele zákona 95/2004 pouze dva základní dětské obory, a to pediatrie a dětská psychiatrie. „A ten druhý je tam ještě pod tlakem sociálních okolností,“ dodává Havránek, podle kterého by dětská chirurgie měla být základním oborem.

Problémy, které vnímají úrazoví chirurgové, se netýkají jen vzdělávání. Dlouhodobé břímě úrazové traumatologie je podfinancování. V současnosti jsou úhrady nastaveny na úrovni 1,02 koruny za bod, podle docenta Plevy jsou ale náklady na bod u polytraumatizovaného pacienta na úrovni 1,24 koruny. „U polytraumat tak ztrácíme 22 haléřů na bod, u monotraumat je to 18 haléřů. Když jsme rozkládali finanční ztráty našeho pracoviště, nejméně ztrácíme na šokovém sále, nejvíce na intenzivní péči. Pokud tedy budeme líní nebo nešikovní, nebudeme v negativní ekonomické bilanci,“ konstatuje docent Pleva s tím, že ztráty jsou tvořeny intenzivní péčí z 65 procent. „My neustále slyšíme, že na to nejsou peníze. Traumatologická centra byla do roku 2014 dotována, na jedenáct traumatologických center vyčlenila VZP sto milionů korun. Teď nemáme ani to. Nebýt osvícenosti našich ředitelů, nikdo z nás tu nesedí. Ohodnocení úrazové péče je tu tak podlimitováno, že už teď jsme na minus čtyřiceti milionech, do konce roku to bude minus osmdesát,“ dodává Leopold Pleva.

Traumatologové se navíc snaží, aby byla síť traumacenter hustší. Původně bylo v Česku 14 center, v roce 2008 se ale jejich počet snížil na jedenáct. Dobrou zprávou je, že od 8. února tohoto roku došlo k opětovnému navýšení na 12 center (osm v Čechách a čtyři na Moravě), obnoveno bylo traumacentrum ve Zlíně. Z původních center tak dosud nefungují Pardubice a Úrazová nemocnice v Brně. Vedle toho máme v Česku osm center pro děti (šest v Čechách, dvě na Moravě), která jsou s výjimkou Prahy a Brna navázána na centra dospělá.

Kde má současná síť mezery? „Dálnice D1 a její nejúrazovější úsek probíhající Vysočinou není pokryt centrem specializované péče,“ upozorňuje Jan Procházka, primář traumatologického oddělení v Jihlavě. Pokrytí pak nemá také Karlovarský a Pardubický kraj.

Vzhledem k výše uvedené finanční neatraktivitě oboru se nemocnice této péče nehrnou. Přesto by ale odborná společnost chtěla vytvořit vedle 12 center prvního stupně také síť až osmi center druhého stupně. „Chceme uzákonit systemizaci úrazové péče, aby tu kromě traumacenter prvního stupně bylo šest až osm center druhého stupně a další chirurgická a traumatologická pracoviště. Protože je úrazová péče velmi špatně placená, většina nemocnic třeba na severní Moravě nedělá traumatologii končetin. Zrušila se Vítkovická nemocnice v Ostravě, NHKG nemocnice se zavřela úplně. Na 350 tisíc obyvatel jsou dvě chirurgická pracoviště, z toho jedno, FN Ostrava, má spád 1,2 milionu. Všechna ostatní chirurgická pracoviště snižují počet ošetřovaných úrazů, aby neprodělávala, a zvyšují počet jiných, lukrativnějších výkonů. Proto chceme i centra druhého stupně, která jsou všude ve světě,“ uzavírá docent Pleva.

Každé traumacentrum ročně ošetří kolem tří stovek pacientů s polytraumaty. Právě v těchto centrech byli přebíráni například zranění po nehodách ve Studénce či po havárii autobusu s francouzskými dětmi u Rokycan v roce 2013.

Michaela Koubová