Zdravotnictví se nedá řídit jako firma, potřebuje diskusi a shodu, říká hejtman Jiří Běhounek

Letecká záchranná služba musí být stabilizována na delší časový úsek tak, aby se neměnila každé dva roky, neboť to přináší nestabilitu a zhoršuje její perspektivu a udržitelnost. Je třeba si uvědomit, že nejde o nákup sanitního vozu za 4 nebo pět miliónů, ale nákup vrtulníku za 180 miliónů korun a více s určitým vybavením a amortizacím, vysvětluje hejtman Kraje Vysočina Jiří Běhounek. Foto: Tomáš Cikrt

Původním povoláním ortoped dokázal jako jediný na Vysočině dvakrát obhájit hejtmanské křeslo a chystá se jej na podzim dobýt potřetí. Jiří Běhounek je politik, jenž si nepotrpí na fráze a dlouhé proslovy. Přestože je mu někdy vyčítán souběh mnoha funkcí najednou, v práci poslance a předsedy správní rady VZP těží ze znalostí a zkušeností z regionální politiky i menší nemocnice. Je považován za rozumného pragmatika, který velmi dobře zná problematiku zdravotnictví. Šéfa hnutí ANO Andreje Babiše vyzval, aby se setkali a vysvětlili, jak zdravotní systém funguje a co skutečně potřebuje, ale návrh zůstal bez odezvy. České zdravotnictví by potřebovalo shodu na základních parametrech a dialog napříč politickým spektrem. „Nemám ale asi sílu takovou debatu prosadit,“ říká hejtman Běhounek a usiluje alespoň o konsensus a racionální kroky v rámci VZP. S obavami hledí na začátek příštího roku, protože není jasné, zda bude nadále plně funkční letecká záchranná služba. Je zastáncem vzniku neziskové organizace s účastí krajů, která by provoz letecké záchranky zastřešila.

Přidáte na Vysočině zdravotníkům, pokud přijdou nějaké peníze navíc oproti letošnímu roku?

My jsme vždycky v našich krajských nemocnicích, když jsme dostali peníze, zdravotníkům přidali. Záleží na tom, jestli v rozpočtu od pojišťovny, respektive v úhradové vyhlášce, nakonec opravdu budou. Kraje samy na zvyšování mezd ve svých příspěvkových organizacích prostředky nemají.

Když teď dva roky po sobě po sobě ministr Němeček zajistil peníze na pětiprocentní růst platů, také se vám povedlo mzdy zvýšit, doputovaly skutečně až ke zdravotníkům?

Povedlo, nemocnice růst ustály. Není to ale žádná hitparáda. Myslím, že v krajských nemocnicích navyšování funguje, paní Žitníková (předsedkyně odborového svazu – pozn. redakce) to komentovala tak, že sice někde se zpožděním, například tam, kde jsou akciovky, ale že se to nakonec podařilo.

Někde ale říkají, že přidat nemohli. Jak je možné, že vy ano?

Je to výzva pro schopné manažery a ředitele, které my v Kraji Vysočina máme.

 

BABIŠOVY BONMOTY V PRAXI NEFUNGUJÍ

Jak vlastně vaše krajské nemocnice hospodaří?

Všechny hospodaří stejně úspěšně. V posledních čtyřech letech jsou v zisku, v černých číslech. Jsou tam samozřejmě výkyvy, když musejí investovat, nebo když použijí evropské peníze – k nimž jsme jim pomohli. S tím vším se dokázaly vyrovnat. Velké nemocnice, jako je Jihlava a Havlíčkův Brod, ale za sebou táhnou dluhy z roku 2003, kdy byly na kraj převedeny ze státu. Daří se je sice snižovat, ale pořád se ne tak, aby byly vyrovnány úplně na nulu.

Mohli bychom tedy vlastně říci, že ve vašem kraji platí teze ministra financí, že stačí, když nemocnice nebudou řídit nemehla?

Pan ministr financí má několik bonmotů, které opakovaně pronáší. Já jsem mu několikrát nabídl, že si s ním sednu a probereme všechny atributy zdravotnického systému, zejména, jak je nastavené jeho financování. Setkání se ale nikdy neuskutečnilo. Není to v tom, jestli jsou tam mehla nebo nemehla. Systém je velmi tvrdý a nemocnice, pokud mají léčit, se musejí vejít do úhradové vyhlášky, do všech úhradových mechanismů a zároveň zvýšit platy. To pro ně není vůbec jednoduché.

Kromě „nemehel“ jsou hitem pana ministra Babiše také centrální nákupy. Kdyby se takto šetřilo, prý by bylo dost peněz na platy.

My jsme to zkusili. Fungovalo to třeba rok, dva, a pak došlo ke změnám cen a mnohé dodávající firmy nám chtěly od těch smluv odstoupit. Nemocnice jsou nastavené určitým způsobem, ta změna není tak snadná, aby se najednou začalo úplně jinak nakupovat. Nakupujeme centrálně energie, elektřinu, plyn. Provádíme všechna úsporná opatření, ale setrvačnost ve zdravotnictví je mnohem větší, než si pan předseda Babiš představuje. Není možné ho řešit jako firmu, protože mnoho událostí a faktorů se v něm nedá jednoduše naplánovat, například složení pacientů a chorob. Na část výkonů, které jsou plánované, se lze připravit, ale na množství dalších zákroků nikoliv. Navíc vývoj v medicíně rychle postupuje, objevují se modernější vyšetřovací metody, centrové léky. Většina pacientů chce nejmodernější a nejlepší léčbu a na to zatím nemáme žádný uspokojivý recept.

A přesto, kdybyste někde chtěl vidět rezervy v systému jako celku, kde by to bylo?

Samozřejmě, že bychom rezervy našli, ale nikoliv v takovém rozsahu, jak si asi myslí pan ministr Babiš. Vidím je například v podílu praktických lékařů na péči o pacienty a jejich pomoci nemocnicím. Před 40 lety, když chyběli lékaři, tak se sáhlo do nemocnic, šli jsme do terénu a pracovali jsme jako praktičtí lékaři. Dneska do nemocnic sáhnout nelze, protože tam už lékaři nejsou. Mnozí praktičtí lékaři z terénu se ale dnes na pohotovostech nebo službách v nemocnicích podílet nechtějí.

Jsem také přesvědčen, že sazebník výkonů není postaven na reálných cenách a nejsou v něm zohledněny investice a vstupy – všechno se vyčerpá na péči a zdravotní služby. Sice se podařilo ušetřit na lécích, ale zase nám stoupají náklady na tzv.  centrové léky, čili na trh vstupují nové a drahé přípravky. Otázkou je, jak dál zajistit jejich financování. Rezerv v systému opravdu moc nevidím. Samozřejmě by se dalo hovořit například o změně rozložení sítě, to je ovšem politicky velmi citlivá a neprůchodná cesta. Paradoxně, i když většina našich obyvatel říká, že chce udržet nemocnici v místě svého bydliště, tak když skutečně onemocní, hledá pomoc jinde – ve velkém zdravotnickém zařízení.

 

PRAKTIČTÍ LÉKAŘI BY MĚLI POMÁHAT NEMOCNICÍM

Mělo by se tedy sáhnout do struktury zdravotnických zařízení?

Na Vysočině nemáme do čeho sáhnout. My tam máme pět bývalých okresních nemocnic, které zajišťují potřebnou péči. Na spád sto tisíc lidí je jedna nemocnice tak akorát. Jestli někde jinde jsou takové nemocnice, které přebývají, muselo by se podívat do dat pojišťoven a musel by někdo rozhodnout o jejich dalším osudu. Není to ale aktuálně téma k diskusi.

Naznačil jste, že máme příliš silné hradby mezi ambulantní a nemocniční sférou, jak je zeslabit či odstranit?

Pokud to budeme chtít řešit, nebude zbytí, než aby se kolegové z terénu nějakým způsobem, tak jako v jiných částech Evropy, podíleli na zajištění buď lékařských pohotovostních služeb, nebo chodu emergency nemocnic. Nikdo po nich přitom nechce, aby operovali na sále, nebo prováděli výkony, které roky nedělali. Kdyby ale působili třeba jako dispečeři na pohotovostech, určitě by zátěž nemocnic klesla. Dá se postupovat i tak, jako v Rakousku nebo Německu – když chce praktický lékař smlouvu s pojišťovnou, má povinnost odsloužit určité hodiny pro nemocnici. U nás se udělala zásadní chyba už devadesátých letech, kdy se terén od nemocnic příliš vzdálil.

Je na Vysočině v pořádku i vnitřní struktura nemocnic, například poměr akutních a dlouhodobých lůžek?

Nemocnice postupně snižují počty akutních lůžek. Problém je, že financování zdravotnictví není nastaveno dlouhodobě, úhradová vyhláška vychází každý rok ad hoc, to znamená podle vývoje jak zdrojů pojišťoven, tak například nemocnosti. Plánovat dopředu se v dané situaci nedá, protože vyhláška je každý rok jiná.

Dalo by se to dělat jinak než formou vyhlášky, která vlastně nemocnicím rok co rok mění jejich rozpočty?

To je asi nejsložitější téma a otázka, na kterou se obtížně odpovídá. Muselo by být řečeno, jestli jsou nějaké brzdné mechanismy a jestli je možné rozpočet nastavit na nějakou delší dobu. Pak by se musel využít nějaký konkrétní model, například jsem takový viděl v Izraeli, kde nové technologie či léky jsou nejprve zevrubně posouzeny ze všech stran, všechny jejich plusy a minusy, než jsou zařazeny do zdravotního pojištění. To u nás zatím nefunguje.

Jako předseda správní rady VZP byste ale přeci nějaká pravidla pro vstup nových technologií, které budou stále dražší a náročnější, asi uvítal…

Pokud bude chtít stát tuto oblast ufinancovat, bude muset zhodnotit jak síť poskytovatelů, tak i jednotlivých přístrojů, jejich využití a případně návaznost péče. Dnes je totiž velkým problémem dostat pacienta z nižší úrovně na vyšší tak, aby byl dostatečným způsobem ošetřen, protože mnohdy systémem neprostupuje efektivně. V minulém režimu fungovala hierarchizace, která se dnes rozvolnila, což je podle mne špatně. Když už se vytvořila specializovaná centra, měly by být také řečeny alespoň spádové oblasti, kam by měli být pacienti v případě potřeby přeloženi.

Mohla by se do takové restrukturalizace a spádovosti pustit třeba i VZP?

VZP to sama o sobě asi udělat nemůže. Může něco připravit, ale jinak musí jít o politické rozhodnutí. Pojišťovna není z těch institucí, která by mohla takové změny nařídit. Musely by jít cestou alespoň vyhlášky, nebo nějakým zákonným opatřením. Pojišťovna může poskytnout podklady – například data o výkonnosti nemocnic.

 

NEPOTŘEBUJI SE PŘEVLÉKAT DO BÍLÉHO PLÁŠTĚ

Když se podíváte na české zdravotnictví očima politika, potřebuje pro svůj další rozvoj shodu politických stran alespoň na základních principech a problémech, nebo naopak by se každá politická strana měla nějak profilovat, s něčím přijít. Momentálně nemáme ani jedno ani druhé, nevidím široko daleko žádný program a nevidím ani shodu na základních bodech…

S tím souhlasím, bohužel. Shoda na základních bodech není. Zdravotnictví se stalo politikem, pohledy jsou rozdílné. Zcela konkrétní výstupy se obtížně prosazují právě proto, že když s něčím, třeba i rozumným, přijdete, tak ta druhá strana to kvůli sbírání politických bodů zpochybní. Jsem ale přesvědčen, že zdravotnictví, zrovna tak jako školství, není oblast, která by měla být předmětem politických půtek nebo bojů. Na základních parametrech by se strany a ti, kdož se v politice angažují, měli dohodnout. Přineslo by to větší stabilitu a třeba i dohodu o financování na tři až pět let dopředu tak, aby se každé volby neměnilo jeho nastavení. Čeká nás asi osm voleb za sebou, v každém předvolebním boji nás zahrnou nové slogany. Třeba teď jsem zahlédl slogan „zdravé zdravotnictví“, ale vůbec nevím, co to vlastně znamená!

Nějaká nabídka k hledání konsensu by ostatně mohla vzejít od vás, jste přeci poslanec, hejtman, předseda správní rady VZP a koneckonců lékař?

Výzva panu předsedovi Babišovi a dalším byla známkou toho, že bych se o zdravotnictví bavit chtěl. Nemám ale asi sílu takovou debatu prosadit. Z pozice předsedy správní rady VZP musím dbát na jednání správní rady, konsensus, udržení zdravotně-pojistného plánu a eventuálně dalších kroků, které zdravotní pojišťovnu provázejí, a to se nám daří. Pokud by byla vůle a zájem, jsem ochoten se na tom nějakým způsobem podílet. Zatím se mi ostatní protihráče, či lépe řečeno spoluhráče, přesvědčit nepodařilo.

Jak už jste zmínil, blíží se volby, nejprve ty krajské. Budete teď všichni politici jezdit do nemocnic a převlékat se tam do bílých plášťů, jak s tím začal ministr Babiš?

Já do nemocnice běžně chodím, já se speciálně převlékat v pelhřimovské nemocnici nemusím. Nevím ani, jestli je to to nejlepší řešení v této složité a napjaté době personálních pnutí, hlavně v menších nemocnicích. Nejsem si jist, zda to může vůbec někoho nějak oslovit. Rétoriku vnímám, je pořád stejná. Znovu ale opakuji, že jsem doteď neslyšel žádný recept, jak zdravotnictví uzdravit a posunout dál. Jenom říkat, že by to měli být, jak jste zmínil, centrální nákupy a šetření – já se ptám samozřejmě, kde a jak? Na personálu se už šetřit nedá, protože nám za chvíli v nemocnicích nikdo nezůstane, zvlášť, když je dnes konjuktura a mnozí zaměstnanci jdou do provozů, kde není stres, kde jim není nadáváno, kde nejsou služby a mají volné soboty neděle. Přitom dostanou stejné peníze. Především se to týká středního zdravotního a pomocného personálu. Na druhou stranu není ani možné říci, že budeme šetřit na pacientech. Popravdě, cestu ven z této situace opravdu neznám.

Jaká je personální situace v nemocnicích Kraje Vysočina?

Není katastrofální, ale ani růžová. V některých provozech, třeba na dětských odděleních, urologiích či neurologiích v jednotlivých nemocnicích zrovna nehýříme přebytkem lékařů, sháníme je obtížně. Velmi těžko se shání lidé na vedoucí funkce. Vypíšete množství výběrových řízení, ale vzít na sebe odpovědnost a řídit jako primář kolektiv – do toho se mnoho lidí nehrne.

 

ŘEŠENÍM PRO LETECKOU ZÁCHRANKU JE NEZISKOVÁ ORGANIZACE

Krajům se celkem úspěšně daří pečovat o zdravotnickou záchrannou službu. Aktuálně je ovšem nejasná budoucnost letecké záchranky. Jak moc se obáváte 1. ledna příštího roku?

Obavy mám a vyjadřoval jsem je na všech úrovních. Stále říkám, že není vůbec důležité, kdo to létá. Je to služba, jejím úkolem je dostat zdravotnický personál co nejrychleji k pacientovi a pacienta pak co nejrychleji do nemocnice, respektive do odpovídajícího zdravotnického zařízení. V celé Evropě jde vývoj dál, každá minuta je drahá, pokud máte infarkt, je třeba do dvou hodin zavést stent, pokud mrtvici, je třeba do tří hodin nasadit patřičnou léčbu. Časové hledisko tam hraje klíčovou roli. Stoupá motorizace, dochází k vážným zraněním, například na dálnicích. Pořád je letecká záchranná služba rychlejší a efektivnější, než ta pozemní. Ta se sice snaží a velmi dobře pracuje, ale nedovedu si představit, že by mělo dojít k nějakému zhoršení letecké záchranné služby, nebo nedej bože, že by přestala fungovat. Stali bychom se asi v Evropě raritou.

Za osm let dosavadního provozu letecké záchranky jste se setkal s nějakými závažnějšími problémy?

Mohu mluvit pouze za Kraj Vysočina – nikdy jsem se žádným problémem nesetkal. Ministerstvo zdravotnictví se všech krajů na jaře roku 2015 dotázalo, jak jsme byli spokojeni, jaké máme připomínky. Dával jsem to se zdravotní komisí dohromady a všechny kraje vyjádřily maximální spokojenost s fungováním této služby a bylo jedno, jestli provozovatelem byla armáda, policie, DSA nebo Alfa-Helicopter. Drobné záležitosti, které vznikly při provozu, vyřešili jednotliví ředitelé zdravotnických záchranných služeb přímo s provozovateli. Úroveň byla velmi dobrá, srovnatelná s ostatními službami v Evropě. Diskuse o LZS není z mého pohledu zatím efektivní. Ani zadání výběrového řízení, podle všech indícií, které mám, nezakládá stejnou kvalitativní úroveň do budoucna, o jakou jsme se až dosud mohli opřít.

Vláda politicky rozhodla, že leteckou záchranku nemají provozovat soukromníci. Jaké vlastně existují možnosti podoby této služby ve vládou omezeném prostoru, tedy kromě toho, že by se provozu ujala pouze armáda nebo pouze policie, což zřejmě není ani právně ani věcně tak docela v pořádku?

Armáda a policie mají ze zákona své povinnosti a úkoly. Chápu, že z hlediska odbornosti a udržení si určitých vazeb, by si chtěly jedno stanoviště udržet. Ale už jenom tím, že armáda i policie létají se dvěma piloty a soukromí poskytovatelé záchranky létali s jedním pilotem, je dáno, že tyto státní organizace nemohou být levnější.

Myslím, že se při jednáních, která nyní probíhají, také nakonec dojde k závěru, že armáda ani policie nebudou leteckou záchranku provozovat levněji, než tomu bylo dosud. Pokud bude politické zadání znít tak, že bychom se měli vyhnout opakovaným výběrovým řízením, tak by měla vzniknout nějaká instituce a je jedno, jakou bude mít formu, zda půjde o příspěvkovou, státní leteckou službu, nebo nějakou formu spolupráce armády, policie, krajů… Je třeba se ale přitom podívat na zákon o zdravotnické záchranné službě, kde je jasně napsáno, že za ní kraje odpovídají a také jí z velké části platí. Byla-li by vůle, mohla by vzniknout apolitická nezisková organizace s účastí krajů. Stát by měl jasné ekonomické přehledy i páky – dovedu si představit, že by se nakupovaly společnými nákupy vrtulníky nebo služby.

S jakými, řekněme minimálními, požadavky vstupují kraje do zmiňovaných jednání o budoucnosti letecké záchranky?

Vláda svým usnesením uložila ministerstvu zdravotnictví ustavit pracovní skupinu, která se má zabývat budoucností letecké záchranné služby po roce 2020. Ta má navrhnout nějaké modely, já za kraje opakovaně zdůrazňuji tři atributy. Zaprvé, že by úroveň kvality služeb poskytovaných leteckou záchrankou neměla klesnout. Zadruhé, že krajům je jedno, kdo bude tuto službu provozovat, ale musí být stejně vstřícná a spolupracující s pozemními posádkami jako dnes, protože armáda ani policie, ale ani současní provozovatelé, neposkytují zdravotnický personál, ten zajišťuje pozemní záchranka. Třetí atribut, že by měla být služba stabilizována na delší časový úsek tak, aby se neměnila každé dva roky, neboť to přináší nestabilitu a zhoršuje perspektivu a udržitelnost letecké záchranky. Je třeba si uvědomit, že nejde o nákup sanitního vozu za čtyři nebo pět miliónů, ale nákup vrtulníku za 180 miliónů korun a více s určitým vybavením a amortizací. To znamená, že i ta případná nezisková nebo státní organizace musí s těmito parametry počítat a vrtulníky provozovat dostatečně dlouhou dobu. Vrtulník přeci nevyhodíte za dva roky.

Lékařská komora volá po sjednocení či postátnění zdravotnické záchranné služby, teď mám na mysli tu pozemní, jak se na takovou změnu díváte?

Kraje za dobu své existence investovaly do záchranné služby řádově 35 miliard korun, což jsou obrovské peníze. Podle nás hejtmanů by znovusjednocení či postátnění záchranky nic dobrého nepřineslo. Takto se utvořila struktura u hasičů, přesto dál mají krajská velitelství, krajské ředitele a další, takže tam já úspory nevidím. Obtížně by se taková organizace řídila a představa, že by její zaměstnanci měli definitivu a časnější odchod do důchodu či nějaké atributy jakoby ozbrojené složky anebo složky ve služebním poměru, je mylná. Že s tím vystoupila Česká lékařská komora, vím. Na sjezdu to dostal pan prezident jako úkol, ale je třeba si uvědomit, že každý kraj se vyvíjel trochu jinak, každý měl nějakým způsobem nastavenou strukturu. Asi by bylo možné řídit záchrannou službu centrálně, ale že by to bylo levnější, pružnější a jednodušší – o tom pochybuji.

Jako argument pro sjednocení ovšem může znít logický argument lepší koordinace záchranných prací…

Kraje velmi dobře spolupracují, tak jako hasiči. Vzájemně si vypomáhají, máme překryvy, čili my zasahujeme na Vratěnínsku, což je Jihomoravský kraj, máme i dohodu s částí Dolního Rakouska, vypomáháme si v oblasti Hlinska na přechodu Kraje Vysočina a Pardubického kraje a dalších a obráceně. Systém by měl přes číslo 112 fungovat tak, že v případě, že není některá posádka dostupná, tak je tam schopna dojet posádka z jiného kraje.

 

STEJNÉ PLATBY ZA STEJNÉ VÝKONY: TŘETINA NEMOCNIC V PROBLÉMECH

Dalším jablkem sváru s komoru je otázka, kdo má posuzovat personální zajištění nemocnic, komora by se ráda vrátila k pravomocem, které kdysi měla.

Je to jeden z pěti bodů jejich kampaně Zdravotnictví volá o pomoc. Nejsem zastáncem toho, že by někdo měl mít kontrolní pravomoci bez odpovědnosti. Použiji příklad z jiné oblasti – kontrolní orgány ministerstva financí. Auditní orgány ROPu a evropských peněz spadají pod ministerstvo financí, přesto každý z těchto kontrolních orgánů má trochu jiný názor na stejnou věc a přitom nenese žádnou odpovědnost. My jsme schopni se pohybovat podle nějakých pravidel, ale nesmí se měnit. Jestliže by měla mít komora pravomoci v kontrole personálního zajištění, musí se říci, kde jsou hranice této pravomoci a kdo jejich naplnění zafinancuje. Není možné, abychom byli jako kraje nuceni splnit nějaké personální vybavení a přitom jsme na ně neměli peníze a nakonec ani ten personál.

V těch pěti požadavcích lékařské komory jsou i stejné platby za stejné výkony a diagnózy, to byste podpořil?

O tom, že by za stejné diagnózy a stejné výkony měly všechny pojišťovny platit ve všech zařízeních stejně, se diskutuje, ale zatím ne do detailů. Nikdo nezpochybňuje specializovanou nebo centrovou péči. Samozřejmě nemůže stejné peníze dostávat nemocnice, která má jenom chirurgii a internu, jako třeba fakultní zařízení. Na druhou stranu, jestli se na chirurgii operuje slepé střevo, mělo by být hodnoceno stejně, zrovna tak jako porod. Bohužel rozdíly dosahovaly až řádu tisíců, což nebylo dobře. Žel i sbližovací kroky nejsou tak rychlé, jak bychom si představovali.

Asi bychom našli cestu, jak zajistit stejné platby za stejné výkony, ale pak nastane politický problém. Když to vezmu od oka: jedna třetina nemocnic by byla na svém, jedna třetina by si pomohla a jedna třetina by asi měla problém, protože byla nastavena na mnohem vyšší platby, které dostávala, řekněme za podobnou práci, jakou odváděli jiní. Určitě se to dá matematicky exaktně spočítat, ale jak s výsledky naložit, jestli zvolit nějaké přechodné období rozložené na tři nebo pět let, to je těžká otázka.

Jakým směrem by se mělo ubírat ono politické rozhodnutí, jak naložit s nemocnicemi, které by najednou přišly o peníze?

Některé nemocnice by bylo možné převést na jednodenní chirurgii a interní péči s pár akutními lůžky, případně na následnou péči nebo LDN péči. I když je dnes snaha nechat ty, kdož jsou schopni, doma, pořád situace z hlediska zaměstnání, mobility a sociálních služeb či osobních asistentů není taková, aby si to všichni mohli dovolit. Mnoho občanů – i nás dva to třeba brzy potká – končí v různých zařízeních. Asi už není šance stavět nové domovy důchodců, ale služby, které dnes poskytují nemocnice, například praní prádla, vaření jídel, by mohly být využity při jejich transformaci a určitě by to z hlediska zaměstnanosti a dostupnosti tolik nebolelo. Ale to je otázka rozborů, návrhů, kroků a jednání. Bohužel většinou to řešíme ode zdi ke zdi. My buď něco postavíme a uvedeme do provozu, anebo definitivně zavřeme, ale nějakou vzájemnou vstřícnost nehledáme. Když chtěl někdo v minulosti provést restrukturalizační krok, tak první, co pojišťovny udělaly, že mu odečetly platby. Mnohé kraje by určitě k nějakým strukturálním změnám přistoupily, kdy by jim zůstal původní rozpočet a mohly s ním pružně nakládat. Proto také nyní nemocnice nevyužívají jednodenní chirurgii a další racionální opatření, protože zatím z hlediska úhradové vyhlášky je pro ně lepší pacienta na den dva přijmout a potom ho propustit.

Když se podíváte na delší časový horizont, někam za tři až pět let, ufinancujeme všechny služby českého zdravotnictví? Teď prožíváme hospodářský růst, ale co se stane, až skončí?

Už jsme to zažili v minulých letech, kdy došlo k recesi, poklesu výběru pojistného a následně restriktivní úhradové vyhlášce. Nemocnice se zadlužily, ale díky změně v roce 2013, 2014 a i díky pomoci krajů a státu svým nemocnicím se podařilo obtížné období překlenout. Proto se ve VZP snažíme maximálně naplnit rezervní fond. Nedovedu si představit, kdyby opravdu došlo k prudkému poklesu ve výběru pojistného či podpory státu, jak by se zdravotnictví zafinancovalo. Rozmach vyšetřovacích a léčebných metod i medikací je tak prudký, že pokud nastala podobná situace jako v roce 2009 a 2010, tak by se zřejmě zadlužily jak pojišťovny, tak zdravotnická zařízení.

Má management VZP stále důvěru předsedy správní rady?

Jsem přesvědčen, že management VZP odvedl za poslední čtyři roky velký kus práce. Pojišťovnu stabilizoval, změnilo se nazírání veřejnosti, odvedlo se obrovské penzum práce i na těch nejmenších pobočkách. Nedávno jsme měli manažerskou konferenci, kde jsme si vyjasňovali jednotlivé pozice a postupy především ve smyslu užší spolupráce uvnitř VZP, a na ní bylo vidět, jaký kus cesty pojišťovna ušla. Před čtvrtstoletím vznikla jako 72 naprosto samostatných struktur, které měly své rozpočty, smluvní politiku, své vlastní počítačové systémy a centrála byla pouze koordinátor. Pokračovala přes 14 krajských poboček a nyní už jich má jenom šest. Podařilo se jí stabilizovat a já nemám nejmenší důvod k jakékoliv kritice. Naopak cokoliv s managementem, a to není jenom generální ředitel Kabátek, ale i náměstci a další, řeším, tak na to slyší. Dokladem toho je zavedení dvoustupňové smluvní politiky a jakéhosi pseudosprávního řízení, kde mají poskytovatelé možnost se odvolat. Významně se tak otupil tlak na uzavírání nových smluv, který byl vždycky velmi silný, protože nyní jsou na stole naprosto tvrdá data, čísla a nezpochybnitelné kapacity, které potřebujeme nebo nepotřebujeme. Nemám problém s tím, že když je například někde na Děčínsku nedostatek lékařů, aby tam byli alokováni, ale není možné dále do budoucna zvyšovat počty poskytovatelů ve velkých aglomeracích, protože oni si pak vždycky klientelu najdou.

Tomáš Cikrt

MUDr. Jiří Běhounek

Lékař, ortoped, přes dvacet let primář ortopedie Nemocnice Pelhřimov.
V politice působí jako nestraník, kandidující na všech úrovních za ČSSD.
Hejtman Kraje Vysočina, zvolen ve dvou obdobích za sebou (2008 a 2012), o tuto funkci se bude ucházet i v blížících se podzimních volbách. 
Od roku 2012 je poslancem parlamentu ČR, členem zdravotního výboru.
Nejprve byl místopředsedou správní rady VZP, v březnu 2014 byl zvolen jejím předsedou. Je také zastupitelem města Pelhřimov.
Mezi jeho záliby patří volejbal, od roku 1984 vede volejbalový oddíl Pelhřimov. Je ženatý, má dvě děti.