Když se doktor Best (jméno bylo změněno) vracel ráno po 16hodinové noční směně z nemocnice, nepostřehl, že do jeho pruhu přejelo auto, a naboural do něj. „Vůbec si nepomatuju, že bych usnul za volantem, ale myslím, že jsem byl strašně unavený,“ řekl o svém starém incidentu pro The Guardian. Podobné zkušenosti zdaleka nemá jen on – podle nového průzkumu se něco takového stalo dvěma z pěti britských lékařů. Téměř třetina jich pak měla kolegu, který zemřel při nehodě po cestě domů z noční směny. Navzdory rozsahu problému však téma zůstává i v Británii tabu – zdravotníci se o něm obávají mluvit, aby neměli problémy v práci, a tak zůstávají preventivní opatření spíše výjimkou.
Včera tomu byl přesně rok, co se 33letý lékař Ronak Patel vracel po třetí noční směně za sebou domů z Norfolk and Norwich Hospital. Aby neusnul, zavolal své ženě a do telefonu jí zpíval. Pak ale jeho hlas utichl a signál se ztratil. Na další volání neodpovídal. Manželka mu proto vyjela po trase do nemocnice vstříc – u Honingtonu v Suffolku ale narazila na policii, která vyšetřovala nehodu. Doktor Patel zemřel poté, co jeho auto narazilo do protijedoucího náklaďáku. Podle policie zřejmě usnul a ztratil kontrolu nad autem.
Závažnost problému potvrdil aktuální průzkum serveru Doctors.net.uk, do něhož se zapojilo 1135 lékařů. Výsledek? 41 procent respondentů někdy po cestě z noční směny usnulo za volantem a každý znal průměrně šest dalších zdravotníků, kterým se stalo to samé. Nejčastěji šlo o mladé lékaře, kteří měnili nemocnici každé tři čtyři měsíce a museli dojíždět dlouhou cestu, kde nebyla dostupná veřejná doprava. „Je to hrozný zážitek. Máte stažená okénka, pokoušíte se zpívat si oblíbené písničky, ale nic nefunguje. Jedete po rušné silnici a není kde zastavit. Tyhle epizody přicházejí náhle. Vyjíždíte s tím, že jste v pohodě, ale během pěti deseti minut začnete mít problém. Dělal jsem maximum, abych zůstal vzhůru, ale nešlo to,“ popisuje vlastní zkušenost jeden z lékařů.
Krátký spánek na směně by neměl být nic zakázaného
Ještě smutnější je, že podle průzkumu znalo 29 procent lékařů kolegu, který po noční směně zemřel při nehodě. „Přišel jsem o dva kamarády, kteří se vraceli domů z noční směny, a to jen několik týdnů po sobě. Jeden zemřel na silnici, kde nebyl nikdo jiný. Podle vyšetřování usnul za volantem,“ říká jeden z respondentů.
Přesto celá polovina dotazovaných uvedla, že na pracovišti nemá k dispozici místnost, ať už s postelí nebo bez ní, kde by si mohla odpočinout. Pouze 27 procent pak potvrdilo, že při pracovišti funguje placené ubytování, kam se v případě nutnosti mohou dojít prospat.
Podle pediatra a odborníka na spánkovou medicínu Michaela Farquhara je proto třeba výrazná změna přístupu ke spánku zdravotníků během služeb. „Stále tu panuje představa, že když jste placení, nesmíte spát. To je zásadně špatně. Mozek není stavěný na to, aby byl v noci vzhůru. Plánování spánku a jeho kontrolované využívání, abyste zlepšili kvalitu péče, kterou poskytujete, je velmi důležité,“ uvedl Farquhar pro BMJ Careers s tím, že by britská Národní zdravotní služba (NHS) měla změnit svůj přístup.
Bezpečnost nejen pro zdravotníky, ale i pro pacienty
Farquhar proto pořádá školení pro mladé pediatry na London School of Paediatrics. Jedním z doporučení, která jim dává, je, že by během zákonných přestávek na nočních směnách měli být zdravotníci podporováni v tom, aby si na necelou půl hodinu zdřímli. Bohužel ale při vlastním průzkumu Farquhar zjistil, že něco takového pro většinu mladých lékařů není možné. Z více než stovky odpovědí se dozvěděl, že jen 16 procent respondentů se setkalo s podporou krátkého spánku o přestávce, oproti tomu 31 procent od nich bylo vyloženě odrazováno. Pouze deset procent respondentů navíc znalo místní nařízení ohledně spánku na nočních službách a nikdo neznal pravidla v nemocnici, kde pracoval. 0smdesát procent mladých lékařů nebylo nijak seznámeno s tím, jak se to má se spánkem na noční směně.
Podle Farquhara by proto měli být všichni mladí lékaři poučeni o důležitosti přestávek na nočních směnách, protože tak zvyšují bezpečnost pro pacienty. To se přitom zdaleka netýká jen lékařů – to samé platí o sestřičkách, u nichž při vyčerpání hrozí vyšší riziko pochybení například při nakládání s léky. Nemluvě o tom, že v Británii už byly zaznamenány i případy sester, které zemřely při nehodě po noční směně.
„Nemůžeme zabránit lidem, aby sloužili noční – musíme je dělat, abychom zabezpečili poskytování péče. Je tu ale spousta drobností, které můžeme udělat, abychom dopad snížili. Některé se týkají toho, co lidé dělají, než jdou na směnu, některé toho, co dělají při ní, a další toho, co mají udělat po směně, aby se dali dohromady,“ poukazuje Farquhar.
Řešením může být společná jízda autem
Royal College of Nursing tak například radí sestřičkám, aby ve chvíli, kdy se po směně cítí příliš unavené na řízení, promluvily s nadřízeným ohledně místa, kde by se mohly na chvíli prospat, nebo ohledně možného odvozu domů. „Pokud je to možné, může být vhodnější využít veřejnou dopravu nebo se s kolegy domluvit na společném odvozu, kdy se budete střídat v řízení. Nejenže tak snížíte výdaje za dopravu, ale navíc snáze zůstanete vzhůru, pokud je v autě někdo další,“ uvádí návod A shift in the right direction, který vydala Royal College of Nursing v roce 2012.
Podle kanadské studie mezi sestrami působícími v intenzivní péči deset z třinácti sestřiček, které se pravidelně během noční krátce prospaly, potvrdilo, že mají více energie, lepší náladu, snáze se rozhodují a jsou ostražitější. Bohužel ale výzkumníci našli řadu překážek, které spánku při noční brání. Jde například o to, jak se na věc dívají manažeři a kolegové, nezřídka také schází vhodné prostředí. „Zaměstnavatelé by měli zvážit důkazy přínosů možnosti se krátce prospat a měli by proto přijmout příslušná opatření a zdroje včetně vhodného místa, kde si personál může zdřímnout,“ píše v doporučeních Royal College of Nursing.
Odpovědnost by měli převzít zaměstnavatelé
Náročnost nočních služeb se, jak bylo naznačeno výše, odráží na kvalitě péče. Obzvláště stresující jsou přitom tyto směny pro mladé lékaře po škole, kteří se ocitnou v situaci, kdy rozhodují o životě a smrti. „Musíme být schopni přijímat informace, vstřebat je, porozumět jim a velmi rychle reagovat. Když k tomu máte mozek, který by měl spát, neuděláte to tak dobře, jak byste mohli. A to má dopady,“ konstatuje Michael Farquhar.
Přestože je ale problém mezi zdravotníky tak rozšířený, stále zůstává tabu. „Je známo, že se každý cítí úplně vyčerpaný, když jede domů. Ale v tom smyslu, že lidé usnou za volantem, se o tom příliš otevřeně nemluví. Lidé se obávají, že se to rozšíří a že budou tázáni, zda mají domů řídit nebo je na místě zavolat policii,“ říká Helen Petersonová, psychiatryčka v Midlands.
Jak tedy dál? Dotazovaní lékaři uvádějí, že by byli rádi, kdyby zaměstnavatelé převzali větší odpovědnost – v současnosti totiž obvykle v nemocnici není, kde si odpočnout. Za nápravu situace už dokonce v Británii vznikla petice, která volá po adekvátních podmínkách umožňujících zaměstnancům po nočních směnách odpočinek přímo na místě. „Když toto téma nadnáší tolik lidí, zaměstnavatelé se musí zaměřit na to, co se děje. Mě se nikdy zaměstnavatelé neptali, jestli je to problém. Žádný z mých kolegů by to nenadnesl, protože se obávají, jaký by to mělo dopad. Prostě to překousněme a jedeme dál,“ uzavírá Petersonová.
-mk-
