11. září 2001 změnilo naše myšlení. Více se bojíme a podléháme emocím

Teroristický útok, devastuje budovy, lidské životy i duše. Foto: Jim MacMillan, Norton Museum of Art

Strach, obavy z budoucnosti, ale i větší podezřívavost nebo sklon podléhat klamům při hodnocení svého okolí, i to jsou podle expertů a expertek z oblasti psychologie důsledky událostí z 11. září 2001. Teroristické útoky i po letech ovlivňují lidské myšlení i vnímání okolního světa.

Snad každý si je schopen vybavit, co dělal a jak prožíval 11. září 2001 a to bez ohledu na to, jak moc osobní pro něj tyto události byly, a jak konkrétně změnily právě jeho život. Ale co se stalo s lidským myšlením, prožíváním a chováním? Jak teroristické útoky, ať už na newyorská dvojčata, bostonský maraton, masakr v Paříži nebo střelba v nočním klubu v Orlandu, ovlivnily to, jak vidíme svět? I na tyto otázky hledá odpověď americký zpravodajský portál Vox.com, který oslovil experty a expertky z oblasti psychologie a sociologie.

„Není špatné mít strach. Strach je normální lidská emoce a může nám pomoci přežít. Ale může být také zneužit některými politiky k jejich politickému zisku,“ upozorňuje portál Vox.com na jeden z důsledků toho, že se právě strach stal jednou z nejsilnějších emocí, kterou prožíváme v souvislosti s teroristickými útoky. Pocity strachu mezi lidmi tak mají velmi konkrétní důsledky v tom, co nabízí občanům političtí reprezentanti i jak následně jednají. Podle výzkumů Gallupova centra se po 11. září 2001 obávalo 58 % Američanů, že se stanou oběťmi teroristického útoku. V současnosti se tohoto obává 45 % americké populace a to bez ohledu na to, jak dalece je reálné, že právě oni nebo jejich blízcí při teroristickém útoku zahynou.

Ochromující síla strachu

Vyhnout se pocitům strachu při sledování televizních zpráv dost dobře nejde. Je ale dobré si uvědomit, že strach jako silná emoce ovlivňuje lidské jednání. „Strach způsobuje vyšší vnímání rizika všude, větší bezpečnostní opatření, vyšší podporu pro akční politiku, která upřednostňuje bezpečnost před osobní svobodou,“ vysvětluje Deborah Small, psycholožka, která působí na University of Pennsylvania, a věnuje se psychologii rozhodování. V roce 2002 pak vedla výzkumný tým, který provedl experiment zaměřený na to, jak emoce spojené právě s událostmi 11. září 2001 ovlivňují očekávání budoucnosti. Pokud u účastníků experimentu vyvolali strach, pak jejich pohled na budoucnost, když hodnotili různá tvrzení, jako „bezpečnost letecké dopravy se zvýší…“ nebo „další velký teroristický útok nastane během příštích 12 měsíců…“, byl pesimistický. Když však vyvolali u zúčastněných osob hněv, dívaly se do budoucnosti optimisticky. Závěr studie byl jednoznačný: „Prožitek hněvu více vede k optimističtějšímu přesvědčení, zážitek strachu znamená více pesimismu.“

Ale právě pocit strachu a také nejistota, které vyvolávají ve veřejnosti, jsou podle psycholožky Ingrid Haas, která se věnuje psychologii politiky na University of Nebraska Lincoln, jedny z nejsilnějších zbraní terorismu. Teroristé psychologicky a současně velmi úspěšně útočí tak, že nás nutí cítit se ohrožení i v našem každodenním životě a to i na místech, kde se jinak cítíme v bezpečí. Současně cítíme strach, protože nevíme, kdy a kde udeří příště. Strach a nejistota, které prožíváme, podle Haas, vede k tomu, že se stáváme méně tolerantní vůči svým názorovým oponentům, což se stává konzervativcům i liberálům.

Velmi obtížné navíc je to, že v případě terorismu jde o nekonkrétní hrozbu, která ale ovlivňuje naše každodenní životy. A právě tato nejistota a nekonkrétnost vede k ještě větším obavám a menší ochotě ke kompromisům, což se více týká politicky konzervativních lidí. „To může být důvod se domnívat, že političtí konzervativci budou pravděpodobněji a více reagovat na nejistou hrozbu terorismu tak, že klesne jejich ochota ke kompromisům,“ popsala Haas ve své práci publikované v žurnálu Basic and Applied Social Psychology.

Nepřímé škody terorismu

Strach navíc vede k tomu, že máme sklon dělat špatná rozhodnutí. Po roce 2000 provedl neurovědec Gregory Berns sérii experimentů, v rámci kterých účastníci zažívali různě intenzivní elektrošoky a současně byl jejich mozek vyšetřován pomocí magnetické rezonance. Elektrošoky probíhaly každých 30 vteřin a to bez předchozího varování. „Téměř třetina účastníků prožívala tak silný strach, že když dostali šanci vybrat si, zda preferují silnější šok dříve nebo slabší později, dali přednost intenzivnějšímu šoku,“ napsal o svých experimentech Berns do deníku New York Times: „Zní to nelogicky, ale strach, ať už z elektrického šoku nebo ztráty zaměstnání, vede k tomu, že se divně rozhodujeme.“

Příkladem důsledku strachu po 11. září 2001 byl iracionální strach z létání, který vedl k tomu, že během 12 měsíců po útocích došlo v USA ke zvýšení počtu smrtelných automobilových nehod o 1 505. Dokonce ještě 10 let po útocích podle výzkumu Gallupova centra uvádělo 24 % Američanů, že 11. září způsobilo, že jsou méně ochotní létat než v minulosti. Podle profesora Gerda Gigerenzera, ředitele Max Planck Center for Adaptive Behavior and Cognition, jsou toto „nepřímé škody terorismu“. V roce 2006 napsal: „Nepřímé škody nemají teroristé ve svých rukou, k těm dochází v myslích lidí.“

Více se bojíme „těch cizích“

Teroristické útoky také mění to, jak vnímáme „ty ostatní“, kteří k nám nepatří. Teorie amerického sociologa Williama Grahama Summera o tom, že lidé přirozeně hodnotí členy skupiny, ke které náleží, pozitivněji, než „cizí“ jedince, kteří náleží k ostatním skupinám, tak získává nové obrysy. Jen několik hodin poté, co letos na jaře došlo k teroristickým útokům v Bruselu, republikánský kandidát na amerického prezidenta Donald Trump, prohlásil v televizní stanici Fox News: „Já bych zavřel hranice.“ Další tehdejší republikánský kandidát na prezidenta, senátor Ted Cruz uvedl: „Musíme okamžitě zastavit tok uprchlíků ze zemí s významnou přítomností Al-káidy a ISIS.“ Podobná politická prohlášení přitom nejsou nijak neobvyklá a přichází přirozeně právě s pocitem strachu, který zažívá veřejnost. Globální mediální zpravodajství, které přináší informace o teroristických útocích, také vede k tomu, že se mění hranice mezi „my“ a „oni“. Muslimští přistěhovalci, syrští uprchlíci a další se tak mohou ocitnout ve skupině „těch druhých“, kterým přisuzujeme negativní vlastnosti, cítíme z nich strach a to bez ohledu na to, jak dalece je toto hodnocení skutečně spravedlivé. Strach tak zesiluje předsudky.

Naštěstí strach jako emoce zeslabuje v čase, což lze využít. „Možná je lepší doporučení chvilku počkat, aby emocionální reakce na smrt a utrpení zeslábla, než přijmeme zásadní rozhodnutí o změnách imigrační politiky či eskalaci války,“ je přesvědčená Ingrid Haas. Podle ní je sice obtížné přijímat až dobře promyšlená rozhodnutí, nikoliv ta, co vznikla pod tlakem silných emocí. Je to ale smysluplnější než se snažit přesvědčit veřejnost o tom, jaká je statistická pravděpodobnost, že dojde k teroristickému útoku.

Ludmila Hamplová