Chlubíte se sportovními úspěchy na sociálních sítích? Možná jste narcis

Obraz nazvaný Narcis z roku 1590 od Caravaggia. Foto: Wikipedia

Touží po obdivu a chtějí sami sebe ukázat v lepším světle, a tak své facebookové přátele pravidelně zásobují informacemi o tom, kolik kilometrů právě uběhli, či jak si v posilovně dali pořádně do těla. Právě tak se chovají osobnosti s narcistními rysy, ukazuje nová britská studie zaměřená právě na lidské chování na sociálních sítích.

 

Selfie z posiloven nejsou jen výsadou celebrit či fitness trenérů a trenérek, ale celkem běžnou součástí sebeprezentace mnohých na sociálních sítích. Ani propojení mobilních aplikací, které zaznamenávají sportovní výkony, se svým profilem není nic neobvyklého, právě naopak. Jenže potřeba pochlubit se svými sportovními úspěchu a ukázat sám sebe jako aktivního a dost možná i atraktivního jedince může ukazovat také vnitřní nejistotu a psychické problémy člověka. Zjistil to vědecký tým z londýnské Brunel University. „Narcisové častěji aktualizovali informace o svých úspěších, což bylo motivováno jejich potřebou pozornosti a potvrzení ze strany facebookových přátel,“ shrnuje hlavní zjištění studie britský deník The Independent.

Je mi fuk, kolik uběhnou moji přátelé

Podle deníku má skoro každý ve své virtuální komunitě přátel někoho, kdo je doslova otravný svým neustálým vychloubáním se tím, co na poli sportu dokázal. Samozřejmě, že není nic špatného na tom, občas svým přátelům sdělit, že svůj volný čas trávíte aktivně, ale informovat ostatní o každé návštěvě posilovny skutečně není nutné. Podle Tary Marshal, vedoucí vědeckého týmu, se narcisům tento způsob sebeprezentace svým způsobem vyplácí, protože právě takové příspěvky na sociálních sítích sbírají nejvíce „lajků“ a pozitivních reakcí. Jenže tito lidé už nevidí, co se skutečně skrývá za virtuálně vyjádřenou podporou. „Je možné, že facebookoví přátelé zdvořile vyjadřují podporu, zatímco skrývají vztek na egoisty, co se takto prezentují,“ popsala vědkyně deníku The Independent. Vysoký počet „lajků“ tak může vytvářet zcela falešný dojem.

Deník svým čtenářům proto doporučuje jistou zdrženlivost v komunikaci. „I když jste nápadití ve svém tréninku, možná bude lepší držet se zpátky v denních aktualizacích o svých pokrocích v posilovně. Vaši přátelé vám za to poděkují,“ píše The Independent s tím, že není zrovna příjemné probírat se denním přívalem zpráv a informací na své facebookové zdi a procházet několikátý příspěvek na téma, kolik kilometrů jsem dnes uběhl, za sebou. Jistý odstup a zdravý nadhled je zde zcela na místě. „Vhodná míra toho, co o svých sportovních úspěších sděluji na sociálních sítích, by měla vycházet z vlastního přesvědčení, zdravého sebevědomí a sebehodnocení,“ přibližuje Pavel Harsa, sportovní a klinický psycholog, a také vedoucí Sportovně-klinického centra 1. LF UK a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Podle něj by měl člověk o sobě sdělovat jen to, za čím si stojí, co je reálné a doložitelné, aby se nedostal do situace, že si musí vymýšlet, aby mohl nasytit svou potřebu pochlubit se ostatním, jak je dobrý.

Rub a líc virtuálního obdivu

Sociální sítě jsou bezpochyby obrovským fenoménem a zároveň každodenním nástrojem nejen komunikace, ale i sebeprezentace. „Dokáži si představit některé jedince nebo i sportovce, kteří nejsou dostatečně veřejností a medií oceněni, a proto se potřebuji o svých ‚výkonech‘ pochlubit sami. Je otázkou nakolik jsou jejich výsledky a výkony objektivní a nakolik se potřebují zviditelnit,“ popisuje možné motivy psycholog s tím, že se do sebeprezentace na sociálních sítích mohou promítnout také osobní pocity méněcennosti, narcistní povaha, egocentrismus a podobně. „Je to velmi individuální a záleží na povahové, rozumové, morální a etické vyspělosti samotného jedince. Někdy se ukazuje, že člověk nadhodnocuje svoje sportovní výkony,  protože se prostě se potřebuje na sociálních sítích pouze pochlubit, zviditelnit před svým okolím a ukázat, jak je dobrý a jak by k němu ostatní měli vzhlížet a obdivovat ho,“ dodává.

Výraznou potřebu virtuálního obdivu mají také lidé, u kterých se rozvíjí nebo už rozvinuly poruchy příjmu potravy. Právě těm prostředí sociálních sítí, kde lze relativně snadno a rychle získat pozitivní odezvu na svůj vzhled i snažení, které k němu vede, vyhovuje. Aby se utvrdili v tom, že konají správně a zažili pocit obdivu i vzájemné podpory, sdružují se jak na sociálních sítích, tak na některých portálech. „V tomto virtuálním prostoru bývají nejaktivnější většinou ti, kteří svůj problém nezvládají, adaptovali se na něj nebo jsou v silném odporu vůči okolí. Zdůrazňují svoji odlišnost a neschopnost zbavit se poruchy příjmu potravy, kterou mají sklon romantizovat nebo ji využívat k sebeprezentaci,“ vysvětluje František David Krch, klinický psycholog, který působí v Centru pro poruchy příjmu potravy Psychiatrické kliniky 1. LF UK a VFN. Pro tyto osoby pak „lajky“ či selektivně vybírané reakce fungují jako argumenty pro posílení svých často velmi zkreslených a realitě vzdálených postojí. Tyto pacientky a tito pacienti se pak až nutkavě dokumentují, prohlíží se, fotografuj a srovnávají svůj vzhled s ostatními.

„Nadměrný výkon, vyhublost, stravovací extrémy tak nabývají zdání něčeho normálního, bezpečného, dostupného nebo dokonce žádoucího. Posiluje se důraz na vzhled. Lidské tělo, určité tělesné disproporce nebo mimořádný, pro běžnou populaci nedostupný nebo nebezpečný výkon, získávají atraktivitu módní značky,“ ukazuje Krch na další souvislosti zdánlivě neškodného „postování“ informací o svém vzhledu a práci na něm. Podle něj je nebezpečná i „filosofie zatnutých zubů“, tedy přílišný a jednostranný důraz na výkon a úspěch, která je prezentovaná jako součást vzkazů ze světa sportů a posiloven. „Tyto vzkazy samozřejmě ohrožují i běžnou populaci, jsou v zásadě proti logice vývoje a dospívání, který by měl být spojen s diferenciací zájmů a hodnot. Spousta mladých lidí se víc věnuje tomu jak se prezentovat než jak žít a někdy jsou pak bolestivě konfrontování s důsledky svého chování,“ dodává. Vizualizace života, kdy člověk průběžně dokumentuje sebe sama a své úspěchy na sociálních sítích ještě více posiluje důraz na vzhled a tělesné proporce. Virtuální prostor navíc dává možnost srovnávání, což snadno přejde do extrému v podobě nesmyslných diet nebo přehnaného cvičení. „Sebevědomí se víc a víc váže na tělesný vzhled a černobíle definovaný úspěch a právě to je problém,“ uzavírá.

Ludmila Hamplová